„Ty už nejsi opravdový člověk,“ vyčte Matthiasovi (Albrecht Schuch) jeho přítelkyně Sophie (Julia Franz Richter) poté, co do jejich vysoce stylového, ale prakticky neobyvatelného domova přivede německou dogu. Žádnou skutečnou reakci z muže ovšem ani tak nedostane.

Matthias má totiž velký problém. V agentuře My Companion, která svým klientům zprostředkovává „přátele na klíč“, platí za ostříleného profesionála a hvězdu. Zvládne zahrát příznivce velmi specifického druhu vážné hudby, tatínka-pilota na školní besídce i lidský odrazový můstek, na kterém si nešťastná šedesátnice může natrénovat, jak se postavit svému cholerickému manželovi.

V reálném životě je však Matthias bez role úplně ztracený. Marně ze sebe doluje slova, když se ho blízcí ptají na názor, a přítomnost psa velikosti jídelního stolu, který požírá večeři z dokonale bílé pohovky, okomentuje pouze prázdnou, a hlavně jakýchkoli emocí zbavenou zdvořilostní frází. Když Sophie dojde trpělivost a sbalí sebe i s dogou, Matthias pochopí, že je něco špatně.

Cesta k tomu najít sám sebe a zrestartovat svou zakrnělou duševní podstatu ovšem není snadná – a bohužel vede mimo jiné i přes zcela neužitečnou návštěvu meditačního centra (s nudistickými aktivitami) a jedno nešťastné, ale snadno nahraditelné utonutí v bazénu.

Režisér Bernhard Wenger se pro svůj celovečerní debut inspiroval agenturami typu Rent-A-Friend, které se v posledních 20 letech staly velmi populárními v Japonsku.

Spíše než na komičnost samotného konceptu půjčovny přátel – a s tím spojenou dystopičnost společenského nastavení, které jejich popularitě tolik nahrává – se ale zaměřuje na člověka, co takovou profesi vykonává. A rozkládá ho to zevnitř.

Kníratý třicátník Matthias by se v tomto ohledu klidně mohl zařadit po bok dalších fiktivních hrdinů lomeno obětí pozdně kapitalistické doby, a to Pattinsonově pokusnému člověku Mickeymu (s pořadovým číslem 1 až 18) a „odloučenému“ Markovi S. s tváří Adama Scotta, které jejich netradiční zaměstnání obdobně připravila o lidskost.

Rozdíl je jen v tom, že se nedá říct, že by Matthiasova profese byla pro potřeby satiry nebo science fiction vyhnaná do hyperboly. Matthias není produktem společnosti, do níž míříme, ale náš současník. A do šťastného života má daleko.

Tragikomické úlohy se ujal německý herec Albrecht Schuch, známý z rolí vychovatele v „uječeném“ dramatu Narušitel systému nebo Poláka Stanislava Katczinského v oscarové adaptaci Na západní frontě klid. Tentokrát je ale jeho úkol podstatně nevděčnější.  

Zahrát totiž musí bezcharakterní postavu, která je směšná natolik, abychom jí přáli její utrpení, a dostatečně bezelstná a sympatická, aby nám jí současně bylo líto. Což je skutečně provazochodecký kousek. 

Páv se přitom jako pravý kritický potomek éry povrchnosti nijak netají tím, že nejdůležitější je mít status: status milujícího otce, status dobrého manžela, status znalce kultury. Je to film zasazený do kulis místností s moderním nábytkem a uměleckými kousky domnělé kvality i významu, do divadelních sálů, přírodních bludišť a bahenních lázní. Vychází z toho až takový katalog osobnostních fasád s velmi vratkými základy.

Wenger mluví obdobným jazykem jako asi nejznámější tvůrci současné evropské satiry Ruben Östlund a Yorgos Lanthimos. Netlačí příliš na pilu a rád si do celku v pomalém nájezdu kamery nechá přijít a odehrát akci. Něco ve vedení jeho postav si ale nese (hlavně pro tuzemského diváka) zřetelně středoevropský komplex.

Zároveň jde o jasnou reakci na dobu, které dominují sociální sítě a obraz, jenž se na nich o sobě snažíme vykreslit. Na dobu, kdy se spokojíme s tím, že nám umělá inteligence shrne poznatky o nějakém tématu, aniž bychom se sami zaobírali jeho hloubkou. Co z nás potom zbyde, když takhle budeme pokračovat?

Snímek Páv měl v českých kinech premiéru 13. března 2025.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít