Snažili jsme se být co nejvěrnější, dokonce jsem se učil létat, vzpomíná na Tmavomodrý svět Jan Svěrák
„Je to důkaz, že jsem před 25 lety měl obrovskou drzost, spoustu energie, chuti a síly něco takového valit před sebou. Dneska už bych se v žádném případě neodvážil,“ říká v pořadu Host Lucie Výborné o filmu Tmavomodrý svět jeho režisér Jan Svěrák. Jak probíhalo obsazování hlavních rolí? Kdo naučil Kryštofa Hádka plakat na kameru? A co se o tomto snímku dočtete v nové výpravné knize?
Knížka celkem logicky začíná těmi, kterým je film věnován. Na konci 90. let jste měli to veliké potěšení na výjimečná setkání. S kým jste se sešli?
Sešli jsme se s generálem Františkem Fajtlem, s generálem Peřinou, tatínek byl i s generálem Liškou, který bydlel v Plzni. Toho já jsem neviděl. Ještě s generálem Šiškou, to byl výborný bombardér, kterému omrzly nohy, když byli sestřelení nad kanálem. Pak byl v německém zajetí, dělali na něm pokusy.
Pro zahraničí jsme byli příliš levná produkce a pro Čechy jsme byli extravagantní utráceči peněz. Scéna, v níž se útočí na vlak, byla dražší než celý Kolja, vzpomíná režisér snímku Tmavomodrý svět Jan Svěrák
Viděl jsem ho jako starého pána, chodil sice o hůlkách, ale prostě to rozchodil. A jeho manželka byla výborná. Vůbec ty manželky pilotů byly takové veselé holky do nepohody. Skamarádili jsme se a po jeho smrti jsme se potom stýkali s paní Šiškovou.
Říkala jsem si, že je samo o sobě závazek točit film o letcích RAF, a notabene když je člověk ještě potká. Já bych byla jako režisérka v nervu, kdybych měla začít točit Tmavomodrý svět s tím, že ti chlapi tam jsou.
Myslím si, že se tam v našem případě mísila určitá odvaha a drzost.
Tak je to čtvrt století, to můžeme říct.
Můžeme to říct. Snažili jsme se moc nelhat, opravdu jsme se snažili být co nejvěrnější. Já jsem se kvůli tomu třeba učil létat v letadle, abych věděl, co se tam dělá, na co se šlape, kam se kouká pilot… Protože mně vadí filmy, které jsou naivní, hloupé a nechávají se otevřené dveře u auta, když se jede.
Generál František Peřina, naše stíhací eso, potom říkal, že tam kupodivu jako v jednom z mála leteckých filmů nebyly žádné letecké blbosti. Takhle to nazval.
Pět beden všeho
Ráda bych s tebou probrala osoby a obsazení, protože tvému tatínkovi v roce 1999, kdy už jste finalizovali scénář Tmavomodrého světa, přišel dopis od nějakého pána z Toronta. Co to bylo za pána?
Přinesl mi to a říkal: „To je podezřelé, nevím, co s tím mám dělat. Pán v Kanadě se dočetl v Torontských listech, že se chystá film o letcích z druhé světové války, a říká: ‚Mám spoustu věcí, které by se vám mohly hodit.‘“ Tak jsem odpověděl, že za to nic nedáme. „Napiš mu, že se s ním setkáme.“ A on skutečně přijel a přivez pět obrovských beden všeho.
Byl to sběratel po našich pilotech z druhé světové války, seznamoval se s nimi a sbíral od nich různé věci, které se nám pak ve filmu hodily. Jmenuje se Miroslav Petrů a jeho vášeň začala tak, že seděl jako asi patnáctiletý v parku na Malé Straně a četl knihu Sestřelen od Františka Fajtla.
Už měl takové salátové vydání, protože to četl asi podesáté. A v tom parku si ho všiml pán a říkal: „Co to čtete, mladý pane?“ On říkal: „To je o našich stíhačích za války. To byli hrozní hrdinové, málo se o nich ví.“
‚Volba tichého filmu.‘ Hlavní cenu na festivalu v Benátkách získal snímek Father Mother Sister Brother
Číst článek
Ten pán si k němu přisedl a ukázalo se, že to je generál Karel Janoušek, který jim velel v Anglii a kterého právě ten den pustili komunisti z kriminálu. Původně měl doživotí za pokus o opuštění republiky, pak ho po deseti letech vězení propustili.
Tento generál Janoušek mu dal nějakou vojenskou baterku, a tím začala vášeň Mirka Petrů pro válečné relikvie. Stal se z něho nejenom fanda lítání, ale taky vášnivý sběratel. Přišel za mnou před dvěma lety a říkal: „Honzo, pojďme udělat knížku o Tmavomodrém světě.“
Takže to není tvůj nápad.
To je jeho nápad. Říkal jsem: „Vždyť se o něm všechno řeklo.“ A on říká: „Ale ty si neuvědomuješ, že v žádném filmu na světě nejsou skutečné věci. A my je tam máme, v každé druhé scéně je opravdový artefakt.“
A teď říká: „Tato haubna, to je letecká kukla, která patřila Peřinovi, našemu stíhači. Rukavice, to je Kutlvašrovo. Vetchý má na sobě vojenskou známku toho a toho…“ A já jsem zjistil, že ten film je opravdu prošpikovaný skutečnými předměty.
A my to nevíme.
A my to nevíme. Většinu těch předmětů má v garáži, ale některé jsou v muzeu letectví v Mladé Boleslavi. Tak jsme tam jeli, nafotili jsme je a přiřadili je k obrázkům z filmu i s historkami o těch předmětech – že tato čepice patří WAAFce Irene Fröhlingové, a teď je k ní ta historka. Tu jste četla?
Asi ano.
Tato Irene se narodila v Sudetech. Když se přidala k ženským pomocným sborům, kterým se v Anglii říká WAAFky, tak ji kvůli dokonalé němčině přiřadili k rádiovým odposlechům německých bombardovacích letek. A ona zjistila, že do toho taky může promluvit a že jim může dát falešný kurz.
Vymysleli to tak, že jim dala vždycky kurz, aby letěli někam, kde na ně v mracích číhali britští stíhači, a ti je rozsekali. Vydrželo jim to asi tři měsíce, než Němci přišli na to, že jim do toho tato Irene kecá a posílá je někam jinam.
Drzost a síla
Proč na tom filmu záleží?
Z mnoha důvodů. Jednak je to jeden z nejdražších kinematografických počinů tady a pro mě osobně je to důkaz, že jsem před 25 lety měl obrovskou drzost, spoustu energie, chuti a síly něco takového valit před sebou.
5:52
Bylo to kouzelné. Nikdo neodešel, popisuje Nvotová premiéru snímku Otec na festivalu v Benátkách
Číst článek
Dneska už bych se v žádném případě neodvážil a ani bych to nechtěl, řekl bych. A celospolečensky pro nás jako pro Čechy má ještě ten národní význam – že jsme nebyli vždycky jenom kolaborující mlčící většina, ale že jsou mezi námi lidi, a není jich málo, kteří se k té hanbě nepřidají, prostě jim to nedá.
Ať je to svědomí nebo cokoliv, nutí je to k tomu, aby se zvedli a něco udělali. Je jich pořád dost, a to je genofond národa. Takže to je pro nás dobrá zpráva.
Ten film měli původně spoluprodukovat Američané, že jo?
Nabízeli jsme to. Měli po Koljovi možnost přečíst si, co budeme dělat dalšího, a rozhodnout se, jestli na tom budou dělat s námi. Byla to společnost Miramax bratrů Weinsteinových a když si to přečetli, řekli: „Chlapci, to je o českých pilotech, o vašich hrdinech. To si udělejte sami.“ Ale už neřekli tu druhou část – „my si uděláme něco podobného.“
Jaká nejkrizovější situace nastala při natáčení Tmavomodrého světa? Která scéna byla nejdražší? A jak probíhalo sbližování Tary Fitzgerald s Kryštofem Hádkem? Poslechněte si celý rozhovor!
