Válka očima obětí: zoufalství a strach. Hrdina filmu Není úniku natáčel svůj život v Iráku
Pět let intenzivní práce v jedné z nejnebezpečnějších oblastí na světě, takové jsou kulisy dokumentu iráckého režiséra Zaradashta Ahmeda. Jak se měnil Irák po odchodu amerických jednotek v roce 2011? Co s ním udělala invaze takzvaného Islámského státu z pohledu civilistů? Nejen o tom je rok starý film nazvaný Není úniku.
Přivezl jste na workshop Hranice filmu na pražskou FAMU svůj válečný dokument nazvaný Není úniku. Co přesně to pro vás je za film?
Začalo to jako dokument o invazi do Iráku v roce 2003, když ho obsadily americké jednotky. Nakonec ale film začíná dnem, kdy Američané v roce 2011 odešli, takže je to spíš příběh o poválečném vývoji Iráku.
Válka očima obětí. Hrdina filmu Není úniku natáčel svůj život v Iráku. S režisérem snímku mluvila Kateřina Svátková
Sledoval jsem jednoho konkrétního člověka a jeho rodinu. Můj hrdina pracuje jako ošetřovatel v oblasti centrálního Iráku, což je mimochodem strašně nebezpečné území. Pět let jsem ho sledoval a naučil jsem ho třeba používat kameru. Velkou část filmu tvoří záběry z první ruky mojí hlavní postavy, a tedy i jeho osobní pohled.
A jak jste na tenhle formát dokumentu vůbec přišel?
Chtěl jsem natočit válečný dokument. Začal jsem v roce 2010, když ještě Američané byli v Iráku. Jenže tehdy to v dané oblasti bylo v podstatě nemožné, říkalo se tam tomu uzavřená zóna. Snažil jsem se, nevím kolikrát, ale nedalo se tam dostat. Nakonec jsem se seznámil s jedním norským lékařem, který mi dal informace o síti mediků. Spolupracoval jsem s desítkou z nich.
Pracují v postižených oblastech. Učil jsem je, jak vzít do ruky kameru a natočit třeba jednoduchý rozhovor. Jenže pak se spousta věcí změnila, včetně původní myšlenky celého filmu. Z dokumentu o Iráku během americké okupace se stal osobní příběh člověka, který uprostřed toho všeho pracuje. Jak válka vypadala pro civilní obyvatele.
Není úniku, to je docela příznačný titul dokumentu. Vy sám se za kameru logicky trochu schováváte, vaše postavy ale v ruce nic, za co by se dalo schovat, nemají. Co je pro vás hranicí, za kterou nejdete? Je to třeba přemíra násilí?
V tomhle filmu je to ještě trochu jinak. Díváte se na svět očima civilního novináře. Když se podíváte, kde všude se ve světě se válčí, a my vlastně vůbec nemáme šanci se dostat na ta konkrétní místa. Takže máte jen dvě možnosti. Buď se připojíte k ozbrojeným silám, ale dostanete se jen tam, kam vám dovolí, a jejich pohled na svět změní i váš úhel pohledu. Nebo se spojíte s rebely nebo teroristy, což je také hodně riskantní. A situace je stejná, zase vám zprostředkují jen svůj pohled na věc.
Nedůležitější je ale vidět to očima obětí, civilních obyvatel, protože pro ty je válka skutečným životem. Ani násilí, ani brutalita. Největším omezením pro mě je, abych se vůbec dostal na místo a zvládl z toho udělat příběh. Tuhle hranici jsem musel nějak prolomit. A film Není úniku pro mě má přidanou hodnotu té metody, tedy naučit hlavní postavu, jak dokumentovat vlastní život v době války.
Zůstaňme u vaší metody. Jsou tvůrci, kteří do dokumentů vstupují jako postavy. Jaký postup je nejbližší vám?
Přesný opak, u filmu Není úniku jsem postupoval tak, abych sebe samotného vlastně úplně vytěsnil. Je to můj film, ale daleko méně můj úhel pohledu. Myšlenkové postupy filmaře jsem se snažil co možná nejvíce potlačit, a chtěl jsem tak vytvořit prostor pro hlavní postavu. Je jasné, že když nejste profesionál, musí vás někdo trochu vést aspoň v tom řemesle. Myšlenkově jsem ale chtěl nechat dát volnost hlavně jemu. Jedině tak pro mě bylo možné aspoň zčásti zjistit, co vlastně jeho rodina ve válce prožívá. Byla to docela síla, když mě prováděl svým městem.
Díky osvojení filmových postupů, technických dovedností a poznání filmového jazyka mohl celý příběh dotáhnout. Navíc jinou možnost, jak točit, jsem moc neměl. Musel jsem být neustále strašně opatrný, abych neohrozil život svůj ani dalších lidí. Filmařina je v téhle oblasti opravdu dost rizikové povolání.
'Zoufalství, strach a vy nemůžete zasáhnout'
Určitě jste se během let natáčení ocitl v hodně nebezpečných situacích. Vzpomínáte si, který moment pro vás v tomhle filmu byl nejtěžší?
Vždy je strašně těžké, když strávíte spoustu času s hlavní postavou svého filmu a třeba celou jeho rodinou. A občas nemůžete dělat vůbec nic s tím, co se děje. Území těch lidí pak dobyl Islámský stát, všude zoufalství, strach. Je těžké vůbec dostat celý příběh na veřejnost, aby to viděli i ostatní, aby se i oni mohli stát svědky toho, co se děje. Do toho celého nemůžete skoro zasáhnout. Nejtěžší je pak bezmoc, když se na to můžete jen dívat. Nemohl jsem nic dělat, to byl asi nejstrašnější pocit z celé mojí práce. Vidíte jen ničení, ohrožení, nebezpečí. Naštěstí je on i jeho rodina v pořádku, jsou všichni naživu. Ale přiznávám, že tohle se rozdýchává dost těžko.
Kdybyste měl možnost se k tématu vrátit teď, se vším, co jste za ty roky prožil, a natočit ho ještě jednou, změnil byste něco? Myslíte si, že by to celé vypadalo jinak?
To je hodně těžká otázka. Myslím, že film dopadl dobře, moc bych asi neměnil. Všechno trvalo hodně dlouho a celý proces samozřejmě stál ohromnou spoustu peněz, neuvěřitelně mě podpořili producenti. To také chtělo odvahu. Když si navíc vezmete, že jsem po několika letech práce úplně změnil samotný základ filmu. Mám ten film hodně rád. Myslím, že je dobře udělaný, od nápadu po střih. Ptala jste se ale jinak. Kdybych mohl něco změnit a bylo to na mně, tak bych samozřejmě zastavil válku. Jak říkám, udělat něco jinak, byl by to nejspíš úplně jiný film.
