Je mi dobře v New Yorku mezi podivíny s nepravděpodobnými příběhy, líčí hudebník Pivec
Světoznámý hudebník a producent Ondřej Pivec je držitelem ceny Grammy. Žije už třináct let v New Yorku a do zvuku hammondek se zamiloval během studia na gymnáziu. Hraje v afroamerickém kostele při bohoslužbách, koncertuje a čím dál raději pracuje ve studiu. „Z hlediska produktivity je studiová práce víc vidět a to já v této životní fázi mám rád,“ říká hudebník v rozhovoru pro Radiožurnál.
Jak se stane, že kluk z paneláku v brněnské Líšni pronikne mezi nejslavnější muzikanty světa? Je to silnou ambicí?
Trvá to deset let. A myslím si, že větší ambici jsem měl v dobách, když jsem žil v Čechách. Pak jsem okusil hudbu v New Yorku a strašně jsem se zamiloval do kostelní hudby a do role doprovázeče. A v tu chvíli bylo jedinou ambicí naučit se to co nejlíp.
Zvuk hammondek? Umí být plačtivé, umí řvát a být agresivní. Líbí se mi, jak bublají, popisuje hudebník Ondřej Pivec
A pak, když to člověk umí dobře, se tím dá i poměrně dobře živit. V kostele to umí ocenit, protože hudba je velkou součástí bohoslužeb. A já se do té hudby šíleně zamiloval. Ty věci, které přišly potom, jsou spíš vedlejší efekt.
Hrajete také na digitální varhany Hammond, takzvané hammondky. Uměl byste popsat slovy jejich zvuk?
Uměl. Je to nástroj, který má obrovské spektrum toho, co umí vyjádřit. Umí být plačtivý, melancholický, umí řvát, umí být agresivní. Je obrovská, široká paleta zvuků, které z toho jdou dostat. Bublá.
Na Vltavě máte každý týden svůj pořad. Jak to zvládáte, když do toho cestujete, hrajete?
Občas je to trochu na hlavu. Někdy se stane, že přijdeme z koncertu a druhý den v pět ráno odjíždíme na letiště. Je půlnoc a já vím, že ještě musím vybalit mikrofon, ještě natočit pořad.
Nicméně stojí to za to, dělá mi to radost a ozývají se mi lidé, že to poslouchají. A také mám radost z toho, že mi Vltava dovolí občas pustit věci, které by se tam normálně nezahrály.
Z koncertů do studia
Je pravda, že už vás čím dál víc baví spíš studiová práce – produkování, nahrávání – než hraní na pódiu?
Je to rozhodně tak. Částečně proto, že cestování a hraní je docela únavné. A pak z hlediska produktivity – studiová práce je víc vidět. A já se dostal do životní fáze, kdy za sebou rád vidím nějakou práci.
Jak jste začal spolupracovat s Gregory Porterem?
Za úplně první impulz může český festival Prague Sounds, dříve Struny podzimu. Tehdy se mi ozval ředitel Marek Vrabec s tím, že bych mohl vystupovat jako host na jarním gala.
Vždycky tam měl zahraničního umělce a k němu českého hosta. Ke Gregorymu mu přišly vhodné hammondky. Gregory zprvu nechtěl, ale nakonec ho umluvili videi, které mu nepřišla úplně špatná.
4:05
Janáčkova Jenůfa zazněla na jevišti opery v Chicagu. Pěvci nastudovali dílo v češtině a jen pro pět repríz
Číst článek
Hráli jsme, měli jsme domluvené předem tři skladby. Nakonec se hrály úplně jiné tři skladby, což jsme vymysleli na zkoušce, ale bylo to fajn. Pak jsem zůstal v kontaktu s lidmi z jeho kapely a oni mě později pozvali na natáčení Liquid Spirit.
Tam jsem potkal jeho producenta, začali jsme si povídat a on po chvíli říká – ty jsi z České republiky? Neznáš náhodou člověka, který se jmenuje Jaromír Honzák?
Říkám, že samozřejmě znám Jaromíra Honzáka. Tak jsme si o tom povídali, vyměnili jsme si čísla a on se tak kouká a pak říká – vždyť já tvoji hudbu znám! Zjistil jsem, že sbírá evropský jazz.
Tak jsme zůstali v kontaktu, on mě pak najal na něco jiného a to se mu líbilo, takže pak, když se natáčelo Take Me To The Alley, řekl Gregorymu „tady jsou potřeba hammondky, vem si tohoto týpka, už ho znáš“. Tak mě vzal a tím začala spolupráce.
Už jste v New Yorku doma?
Myslím si, že ano. Už jsem tam třináct let a mám to tam velmi rád. Dlouho to byl můj druhý domov a teď je to spíš primární domov.
„Producent řekl Gregorymu – tady jsou potřeba hammondky, vem si tohoto týpka, už ho znáš. A tak to začlo. “
Čím vás fascinuje město, jako je New York? Na můj vkus je příliš hektické, ale to je asi to, co máte rád.
Dají se tam najít i klidnější místa. Poslední dobou je pro mě klid důležitý. Nicméně na New Yorku mě fascinuje to množství lidí s nepravděpodobnými příběhy. Pod bytem v Brooklynu je německá hospoda, kde mají asi patnáct druhů německých piv.
A vede ji Jamajčan, který mluví plynně německy. Anebo příběh východního Evropana, který hraje v afroamerickém kostele. Je mi tam mezi tak trochu podivíny dobře.
Jaké české hudební interprety Ondřej Pivec rád poslouchá? S jakými kapelami také spolupracuje? A má čas chodit na koncerty? Poslechněte si celý rozhovor v audiozáznamu v úvodu článku.
