Když fanoušky přestane naše hudba bavit, táta v U2 nám nepomůže, říká kapela Inhaler
Být dítětem úspěšných rodičů je často velmi složité. Své o tom ví i zpěvák Elijah Hewson, jehož otcem je Bono z U2. Elijah společně se svou kapelou Inhaler ale chtějí lidem jasně ukázat, že jejich úspěch nestojí jen na slavných rodičích. Se svou třetí studiovou deskou Cuts and Bruises teď vyrazili na evropské turné a zastavili se i v Praze. „Pořád se máme ještě co učit a měli bychom zůstat nohama na zemi,“ říká o svém úspěchu Hewson.
Ještě před pár lety na vaše koncerty v Dublinu chodilo okolo pěti lidí. Teď máte za sebou festivalové turné, předskakování Arctic Monkeys a před klubem na vás čekají fanynky v dekách a spacích pytlích. Kdy je člověk víc nervózní? Když hraje pro pět lidí, nebo pro tisíce lidí? Pět lidí poslouchá pozorněji, v druhém případě zase víc uší uslyší jakoukoliv chybu.
Ano, zhruba před šesti lety na nás ještě v Dublinu fakt chodili jen rodiče, někdy sourozenci a to ještě ne vždycky.
Číst článek
Takže vidět, jak lidé kempují před klubem, je fakt potěšující. Ale hrát pro pět lidí fakt není žádná legrace. Nervy to ve skutečnosti drásá daleko víc. Člověk má pocit, že jakoukoliv chybu uslyší úplně všichni. U velkých davů to tak z nějakého důvodu nemám.
Možná je to ale i díky tomu, že už máme skvělý tým a víme, že se nám nástroj nerozbije v půlce písně, jako se to dřív pravidelně dělo. Na začátku se snad na každém koncertě někomu něco rozbilo. Bylo to fakt komické.
A cítíte se vy sami v kapele jinak? Když už to není jen váš koníček ale práce na plný úvazek?
Doufám, že nás to lidsky nijak nepoznamenalo. Ale člověk pochopitelně cítí větší tlak a musí dělat i věci, které mu nejsou příjemné. V tomto ohledu je to práce jako každá jiná.
Nonstop spolu
Takže jste pořád spíš rodina než přátelé?
Určitě rodina. Jsme kamarádi příliš dlouho na to, aby se z nás stali kolegové. Navíc spolu trávíme víc času než s vlastní rodinou. Letos máme na programu přes sto koncertů.
Když se to sečte se všemi dalšími kapelními povinnostmi, strávíme spolu třeba i 300 dní v roce. A když se člověk hudbou živí, nemá ve většině případů možnost říct: Ne, nechci, nehraju.
Třeba Martin Garrix jich dá i přes 150. Je to sice DJ, takže je to o něco jednodušší, ale stejně je to obrovská porce. U nás to reálně vypadá tak, že spolu vstáváme a chodíme spát. Jen každý do své postele. Jsme spolu nonstop a občas je to fakt těžké.
O tom je z části i vaše nejnovější album Cuts and Bruises, se kterým jste teď na turné. V písni These Are The Days zpíváte o dnech, které vás sledují nebo doprovázejí na cestě domů. Jak dnes vypadají dny, co vás sledují domů?
Pevně doufám, že dobře. Je to podle mě podobné tomu, když se člověk vrací domů z večírku. Unavený, ale šťastný.
Zároveň je ale zajímavé, že když jsme tu píseň a vlastně celou desku psali, tak to žádný velký večírek nebyl. Ve studiu vůbec nepijeme jako spousta dalších kapel. Bylo by fajn mít volný pátek na pivo, ale asi to v dohledné době neklapne.
‚Dělat si to po svém‘
V rozhovoru s Mattem Wilkinsonem jste představovali vaši zkušebnu, které říkáte nunnery. Na stěnách je tam spousta různých obrazů nebo graffiti. Vizualizujete tím svou hudbu, nebo naopak tvoříte nějaké obrazy, které vám pak pomůžou vytvořit atmosféru písní?
My už nunnery bohužel nemáme. Ale bylo to naprosto kouzelné místo. Mohli jsme tam být poprvé úplně sami a dělat si všechno po svém.
Rolling Stones vydávají nové album. Na Hackney Diamonds přizvali McCartneyho i Lady Gaga
Číst článek
Doufám, že si v budoucnu najdeme něco podobného. Třeba něco jako Rockfield. (Rockfield je studio na farmě, kde nahrávaly kapely Queen, Oasis, Coldplay nebo Bullet for My Valentine - pozn.red.)
Co vás tedy teď bude inspirovat, až budete tvořit dál? Když už nemáte graffiti na stěnách atd.
Snad bude celý ten proces méně bolavý a stresující. Poslední album jsme dělali z části ještě na turné, tížil nás čas, předtím byl zase covid. Takže teď budeme mít snad na skládání alespoň klid.
Dřív na nás koncerty nemohly počkat, teď už snad ano. Tím samozřejmě nechci říct, že máme kariéru jistou. Pořád se máme ještě co učit a měli bychom zůstat nohama na zemi.
V rozhovorech často podobné věci zdůrazňujete a občas to i vypadá, že máte trochu syndrom podvodníka. Myslíte si, že vás tyhle pochyby někdy opustí
Doufáme, že ne. Máme na sebe hodně vysoké nároky, které nás ženou dopředu. Dokud se nedostaneme alespoň částečně na ten vysněný level, budeme se pořád považovat za čtyři ňoumy s nástroji.
Jak stárne mládí? Kapela blink 182 do Prahy přivezla víc než pop-punkové hity a vtipy o tvé mámě
Číst článek
Kdy jste naposledy dělali rozhovor, ve kterým se vás neptali na Bona nebo U2?
Pár jich bylo, ale už je to delší doba. Nejsme hloupí, vždycky jsme věděli, že bude tohle lidi zajímat. Nemá cenu to ignorovat, nemá cenu se vůči tomu vymezovat.
Chceme prostě dělat hudbu, protože nás baví. A doufáme, že baví i naše fanoušky. Až je bavit přestane, táta v U2 nám nijak nepomůže. Jdou na náš koncert, na písně, které pro ně, alespoň doufám, něco znamenají, a je jim jedno, s kým jsme rodinně spřízněni.
Je ale samozřejmě hodně otravné, když nás někdo označí za protekční fracky ještě před tím, než si nás poslechne.
Děje se to často?
Občas ano, tomu se nevyhnete. Zároveň když jsme hrály ty zmíněné koncerty pro pět lidí v Dublinu, tak to taky nikdo nevěděl.
Kdyby to někdo věděl, máme asi plno. A to jsme tehdy hráli fakt špatně, na YouTube jsou ještě nějaká videa. Takže bych řekl, že to většina našich fanoušků opravdu nijak neřeší.
Ukrást fanoušky U2?
Třeba se to jednou otočí. Znám holku, která nevěděla, kdo jsou U2. Takže možná bude jednou Bono známý hlavně jako váš otec.
Mladší lidi to už asi nemusí vědět, to je pravda. Ale U2 se nemusí bát, my jim jejich fanoušky v dohledné době asi neukradneme.
Česko potřebuje svoji Björk. Pop by nemělo být sprosté slovo, míní muzikanti z I Love You Honey Bunny
Číst článek
Když jste říkali, že jste hráli špatně, všichni jste přikývli a smáli se. Je to zase vaše skromnost, nebo to bylo opravdu tak zlé?
Bylo to opravdu tak zlé. Vždycky to mělo potenciál, ale ty začátky byly fakt otřesné. Nikdo nedržel tempo, nikdo pořádně neladil, byli jsme nervózní a hlavně jsme vůbec netušili, co tam děláme a že někdy můžeme být dál.
Možná právě to, že jsme neměli sebevědomí, nás donutilo víc cvičit a posouvat se. Dost důležité bylo pro nás i to, když nám někdo z rodiny řekl, že prostě neumíme pořádně hrát na nástroje a že se musíme vrátit k základům.
Byli jste za tuto zpětnou vazbu rádi i tehdy?
Ne.
Rozhovor vznikl v rámci podcastového semináře FSV UK ve spolupráci s Českým rozhlasem.
