Jsou průkopníky taneční hudby u nás, dýdžejové Loutka a Pavel Bidlo jako v první polovině 90. let začali hrát z vinylových desek a gramofonů house, odnož taneční hudby, kterou tehdy v Česku téměř nikdo neznal. První z nich minulý víkend nečekaně zemřel, spáchal sebevraždu. Pavel Bidlo v rozhovoru se serverem iROZHLAS.cz na kolegu vzpomíná, popisuje začátky taneční scény v Česku a otevřeně mluví o problémech spojených s jejich povoláním.

Praha 12:00 22. srpna 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Autor rozhovoru se s djem Pavlem Bidlem zná, proto si tykají.

Poslední party a náhrobní kámen ve tvaru vinylové desky. Svět taneční hudby se rozloučí s DJ Loutkou

Číst článek

Kdy jste se s Loutkou potkali, vzpomínáš si na to?
Bylo to v Alfě, na diskotéce, kam chodil se svojí partou, tam tomu kralovali. Já jsem tam zabloudil, chodil jsem spíš do Slavie, seděl jsem tam opilý vedle bedny, on šel okolo. Už tehdy se mu říkalo Loutka, pravděpodobně díky chůzi - vypadal, jako když ho někdo vodí na šňůrkách - no a já mu jako správný fracek říkám: Loutka, kde máš ty šňůrky?

Co následovalo?
On se na mě tak podíval, začala se tam sbíhat ta jeho parta, takže jsem se lekl a raději ustoupil. Od té doby jsme o sobě věděli, pak jsme se všichni potkali v Bunkru (kultovní klub na Petrském náměstí v Praze, který fungoval v letech 1991–1997, pozn. red.), včera (v neděli) jsme na to s Josefem Sedloněm (DJ Radia 1, další průkopník taneční hudby v Česku, pozn. red.) vzpomínali. Loutka se svojí partou si pak pronajali Futurum (klub na pražském Smíchově, pozn.red.), dali dohromady hromadu cédéček a dělali akce tam: někdo hrál, někdo pracoval na baru, někdo na dveřích.

To bylo kdy?
Roky 92, 93. Mám v tom trochu mlhu.

‚Všechno bylo možné‘

Jak ty na tuhle dobu vzpomínáš?
Mlhavě. Byla to krásná doba, byli jsme mladá jelita. Všechno bylo možné, kolem byly prachy, které my jsme neměli, ale díky tomu se rozjela spousta mejdanů, což třeba dnes je dost těžké. Byla nová muzika, s Loutkou jsme to dýdžejské řemeslo ve dvou pilovali. Nebylo kde to okoukat, MTV byla daleko, tak jsme se začali mezi sebou učit.

Muselo být těžké začít, kde a za co jste koupili techniku a desky?
Technika nebyla, támhle v Pakulu (tehdejší Palác kultury, pozn. red.) byla prodejna Datart, tam měli nějaké vinyly, které tam občas někdo prodal, tak jsme se s Michalem k něčemu dostali. Pak se jezdilo ven. Měli jsme štěstí, že do Rádia 1 poslali gramofony. V tu dobu jsem neměl tušení, na co to je.

Zemřel DJ Loutka. Legendě české taneční scény a rezidentovi pražského klubu Roxy bylo 51 let

Číst článek

Kdo je tam poslal?
To byli různí sponzoři, třeba z americké ambasády tam přišla krabice cédéček, hip hopy a tak. Já to měl rád, do té doby jsem nic takového neviděl. Já měl v Rádiu 1 na starosti techniku, takže jsem vše otevíral a dostal se k tomu první. V rádiu byl navíc pořádný mixážní pult, odposlech, dva gramofony. V Praze pak byly ještě dvě diskotéky, kde to měli, ale odtamtud nás vyháněli. Oni to prostě koupili a netušili, co mají. Já jsem to pak nějak zařídil, že jsme se scházeli v Bunkru - přišli jsme v jedenáct, dali si kafe a pak celý den hráli. Lidi kolem nás chodili, nikdo nevěřil, co děláme.

Kde jste pořádali první večírky?
Já už v té době hrál v tom Bunkru, tehdy to fakt byla šťastná doba, že jsem do rádia řekl, že večer bude koncert kapel Hypnotix a Rapmasters, to byli tehdy jediní rapeři, a ono tam přišlo 900 lidí. Všechno, co stačilo organizačně udělat, bylo oznámit to jednou do rádia. Oni mi pak nabídli uspořádat další večer, tak jsem to řekl zase jednou v rádiu a zase přišlo 900 lidí. Takhle jednoduché to bylo.

Co jste v té době jako dýdžejové hráli, byl to už house?
Já chtěl hrát drsný hip hop jako N.W.A. a Public Enemy, klukům od kytar se to líbilo. Do toho začali chodit lidi z party kolem Loutky s kazetami a říkali: Pust nám to. Já se toho bál, tak jsem jim to pustil vždycky na čtvrt hodiny, 30 lidí se u toho zmítalo, a pak jsem to zase musel vrátit do big beatu. Takhle to šlo, pomalu.

‚Zatáhl mě na mejdan‘

Čili Loutka tě přivedl k house music?
Spíš mě zatáhl na takový mejdan, sám to vstřebával. Pak jsme si s Pepou Sedloněm dali první acid (slangový výraz pro halucenogenní drogu LSD, pozn. red.), z čehož jsem měl panický děs. Ale tam byl první styk chemie s muzikou, najednou jsme byli v jiné dimenzi a tu muziku začali vnímat úplně jinak. Byli jsme nadšení. Mě to bavilo a měl jsem techniku, Michal k house music poprvé čuchnul U Melouna (jeden z prvních klubů, kde se hrál house, pozn. red.), kam přijeli hrát belgičtí dýdžejové. Nikdo ale nebyl moc do party, díky čemuž jsme se tak přirozeně dali dohromady. Pořád jsme to u něj doma řešili, jen jsme zkoušeli míchat desky, snažili se zlepšovat. Hezké bylo, že to té doby to nikdo nedělal, ale to všechno mi došlo až zpětně. 

Loutku všichni znají jako legendárního dýdžeje, jak jsi ho poznal ty jako člověka?
Byl v pohodě, nikdy nikomu neublížil, měl mouchy jako všichni. Nikdy jsme se nehádali, lezli jsme si na nervy, ale nikdy jsme se nepohádali do krve. On nevyhledával konflikty, a když někdo prudil, poslali jsme ho někam. Měl jsem ho rád a byl to můj parťák.

V čem podle tebe pro taneční scénu tak důležitý?
Měl štěstí, že byl na začátku, byl u toho, šlo mu to, měl pro to cit. Navíc měl dobrou povahu - dokázal na sebe balit lidi a oni ho měli přirozeně rádi. Vždycky jsem říkal, že byl takový Karel Gott, DJ lidu. On s lidmi kalil a já byl takový Waldemar Matuška, který utíkal přes záchodové okénko. Na rozdíl od něj jsem takový, když už toho mám dost, raději nenápadně uteču. Michal měl rád společnost, ještě před tím, než začal hrát, byl pořád venku, neměl rád samotu.

Oba jste považováni za legendy české taneční hudby, jak jste to vnímali?
Určitě bylo období, kdy jsme z toho nadšení a mysleli si, že jsme králové. Teď už ale ne. Já mám raději výraz „praotec českého housu“, to je takové legrační. Každý si vždycky vymyslí nějaké označení, tohle vzniklo asi tak, že jsme měli možnost být u něčeho v plenkách, ale taky proto, že jsme u toho vydrželi.

Loutka se do historie zapsal i díky večerům Shake v pražském Roxy, v čem byla tato party zásadní?
Loutka přinesl muziku, ty večery ale byly unikátní i díky Jardovi Krampolovi (další důležitá postava české taneční scény, kromě noci Shake pořádal první velké parties v Ládví, založil produkční agenturu Roxydust, založil klub Mecca, pozn. red.), ten se postaral o takové to teplo mejdanu. Byl to jeden z mála promotérů, který takovou akci dokázal udělat. Na jeho akcích v Ládví třeba nainstaloval reproduktory ze čtyř stran, to bylo na tu dobu něco úchvatného. Hlavně měl vždycky dar zahřívat zevnitř, dokázal ho perfektně zorganizovat: předem i v jeho průběhu.

‚Šílené performance‘

Shakey byly unikátní i tím, že uprostřed noci se vypnula hudba a přišla performance. Vzpomínáš na nějakou?
Nejdřív se promítal film, po něm se začalo hrát, pak se najednou vypnula hudba, vyběhl nějaký kosmonaut nebo šílený Curtis ve stříbrném kostýmu, dvě minuty se něco dělo a potom pokračovala hudba.

Curtisem myslíš Curtise Jonese, známou postavu tehdejší pražské klubové scény. Kdo to byl?
On snad měl i nějaký štěk ve filmu od Felliniho, já se ho bál. Curtis byl... No představ si takovou šílenou „transku“, která po tobě neustále jde. Když jsem ho někde viděl, rovnou jsem mu říkal: Ne, Curtisi, dneska ne. A takhle šel po každém, kdo mu byl sympatický. On se v 90. letech objevil v Praze jako jeden z travelerů, měl zkušenosti z kabaretu, s herectvím a jelikož byl úplně šílený, tak mu Jarda Krampol dal možnost ta představení během Shakeu připravovat a vyblbnout se. Bylo to naprosto bláznivé. Bohužel už zemřel a měl divoký pohřeb, jezdili při něm třeba tramvají po Praze.

Chápu správně, že noci Shake byly počátkem profesionalizace taneční scény v Česku?
V téhle době už se rozjel klub Roxy, Michalovi nabídli večer, mně nabídli večer. On měl výhodu, že měl kolem sebe partu lidí. Já v tom byl sám s lidmi z Roxy. Na Shake prostě chodila velká parta, dělali to dobře. Jarda Krampol byl první, kdo nám s Michalem řekl: Vykašlete se na všechno, kupujte si desky a hrajte. On to pochopil, taky nám jako první místo tisícovky za hraní začal dávat pět tisíc, věděl, že desky něco stojí. Jestli to byl počátek profesionalizace... Jo, začalo se víc vydělávat, víc organizovat, přišli novináři: Jana Kománková a spol. Já jsem měl jsem vždycky raději, když se o tom moc nevědělo, ono se to potom zkazilo. Ti pitomci z diskoték, takoví ti veskláčci, zjistili, že na naše večírky chodí moc hezký holky a začali tam chodit taky.

Jací lidé chodili v devadesátkách na house parties?
Všichni. Chudí, bohatí, kreativní, lidi od filmu, od muziky, modelky, zpěvačky. Všichni chtěli tančit, ochutnat nové. Někomu víc vyhovovala pohodlná Radost (kultovní klub v pražské ulici Bělehradská, pozn. red.), někdo zase preferoval temnější Roxy.

Ty jsi to opustil, na léta jsi odjel do Spojených států, ale po návratu jste zase s Loutkou hráli...
Jo jo, lidi si chtěli zavzpomínat, tak se dali dohromady dva staří bardi. Teď v týdnu jsme zrovna plánovali akce v Ostravě a Brně.

Všiml sis na něm v poslední době něčeho zvláštního?
Nevšiml. Ale život dýdžeje je náročný. Já měl tu Ameriku, kam jsem odjel a během deseti let se urovnal. On neměl možnost pauzy, jel pořád. To se na člověku musí podepsat. Teď jsem viděl film o tom, jak je život dýdžejů náročný. To je o světových jménech, která berou třeba 30 tisíc eur za vystoupení, to musí být obrovský tlak. Někde hrají celý víkend, nabízejí jim všechno možné, říkají jim, že jsou polobozi. Pak sednou do letadla, letí někam jinam, tam dávají to samé. V pondělí a v úterý jsi pak úplně sám. Na to člověk musí mít obrovskou vůli, aby nepodlehl. Každý na to nemá.

‚Loutkův odchod byl zkrat‘

Podle reakcí na Loutkovu smrt se zdá, že hodně jeho kolegů a lidí ze scény zaskočila. Do jaké míry se dýdžejové u nás znají a baví se spolu?
Já jsem z tohoto vycouval už před lety, mě baví muzika, scéna mě už před lety otrávila. Samá pozlátka, samý „namachrovanec“, jeden jako druhý. Moc mezi lidi z branže nechodím, nechci se uzavírat jen u houseové party. Myslím si, že si jeden druhého nevšímají. Jestli jsem něco poznal na Michalovi? To nepoznáš, nevšimneš si toho, mám pocit, že to byl zkrat. Takhle si vysvětluji jeho odchod.

Pro mnoho lidí je hraní v klubech práce snů, jak je to doopravdy?
Práce snů je to, když ti je 25. Pro mě je to třeba i teď „dreamjob“, ale dostal jsem se k tomu až po letech sevřených žaludků. Měl jsem nervy před vystoupením, nemám rád pozornost a hrál jsem mockrát před velkým publikem. Navíc když něco dělám, chci to dělat poctivě, protože cítím, že lidi zaplatili, platí i mě. Teď to beru tak, že jsem nadšený, když jedu hrát. Řeknu si: Je to pohoda, užiju si to.

Řeší tohle hodně dýdžejů?
Myslím, že spousta, ale tohle ti nikdo neřekne. Každý muž musí být macho, nemluví o svých pocitech, každý má pózu, že je DJ a král. Je to nějaká obrana, pak zjistíš, že by ti kluci chtěli mít holku, rodinu, dítě, je jim 40, 50 a nemají nic.

Může DJ vyhořet?
Stoprocentně. Já jsem měl štěstí, že jsem v nejlepším skončil. Zamiloval jsem se do Američanky a odjel. Ale jde to nahoru a dolů, jen málokdo jede furt nahoru.

Jak se za 25 let, co hraješ, tvoje práce změnila?
No hlavně se změnila technika, přístup je stejný. Vybíráš hudbu, učíš se jí sladit a bavíš lidi. Technika do toho vnesla takový zvláštní zmatek. Dnes jsou dýdžejové, za které míchají počítačové programy a berou za to balík peněz, to šílím.

,Nezapomenu, co jsme spolu zažili.‘ Osobnosti taneční scény vzpomínají na legendárního DJ Loutku

Číst článek

‚Konkurence je veliká‘

Je dnes těžší uspět?
Určitě, všichni se musí snažit, konkurence je velká. Mladí kluci hrají za „pětikilo“, aby sbalili holku. Já to tedy ve 20 měl stejně. Začít hrát je ale nyní hrozně jednoduché. Dříve člověk musel investovat do techniky, desek a musel makat, než se naučil hrát. Čas, kdy se makalo, eliminoval odpad. Kdo chtěl hrát kvůli holce, odpadl. Vydrželi srdcaři. V tom mám rád vinyly. Dnes už ale díky technice stačí někde stáhnout zadarmo digitální soubory a hraješ. Takoví lidé ale nikdy nepochopí podstatu hudby. 

Jak vypadá pracovní týden profesionálního dýdžeje?
Pondělí, úterý se vzpamatovává z víkendu. Já pracuji od pondělí do pátku, o víkendech hraju. Dřív jsem nemusel mít zaměstnání, stačilo hrát. Dnes jdu do práce, i díky možnosti hrát digitálně nemusím shánět vinyly, to zabralo spoustu času.

Na BBC loni napsali, že DJ´s jsou kvůli svému životnímu stylu náchylnější k psychickým nemocem. Pozoruješ to na sobě, kolem sebe?
To jde těžko, někteří berou příliš mnoho drog, takže to na nich jde těžko poznat. Když někdo takhle léta žije, určitě se to na něm projeví. Já si při hraní dám čtyři piva a pak jdu domů. Zdaleka ne všichni dýdžejové berou drogy.

Jak si od hraní čistíš hlavu?
Přírodou, chodím na houby. Když můžu, uteču do lesa a všechny kolem sebe tím otravuju.

A rostou?
Teď ne, teď jen lanýže. Ale ty se nesmějí sbírat, navíc pro ně musíš opravdu pod zem, to je opravdový underground.

Ondřej Golis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít