Když se řekne skandinávská literatura, většina lidí si vybaví kriminální thrillery, kterých se prodávají miliony výtisků po celém světě. Vlnu popularity severské literatury spustil v 90. letech i dánský spisovatel Peter Høeg románem Cit slečny Smilly pro sníh. Autor, který nerad dává rozhovory a se čtenáři se setkává jen výjimečně, přijel do Prahy na Týden dánské literatury představit nejnovější román Susanin efekt, který v červnu vyjde i česky.

Rozhovor Praha 18:00 14. února 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Napsal jste už docela hezkou řádku knížek – romány, povídkové knížky. Vaše jméno si ale většina lidí spojí hlavně s románem Cit slečny Smilly pro sníh. Přemýšlel jste někdy nad tím, proč zrovna tahle knížka má po světě úspěch?
Vlastně nevím, mám pocit, že v tom velkou roli hraje shoda náhod.  Netuším, jak se to stane, že se knížka od jednoho čtenáře dostane k masám. Spousta skvělých knížek prostě možná neměla dost štěstí. Podle mě víc než sebelepší reklama funguje, když si knížku přečtete a nějak vás zasáhne. Pohltí vás do té míry, že tu zkušenost chcete předat ostatním. Protože kvalitě té knížky na rozdíl od reklamy rozumíte zevnitř. Pokud vám tenhle vnitřní proces unikne, bude to podle mě vždycky trochu mimo. Na úspěch nemám recept, byla to náhoda.

Přesně tohle se mi stalo se Slečnou Smillou, tehdy mi tu knížku někdo dal se slovy: „Tohle si prostě musíš přečíst.“ V Česku před dvěma lety vyšlo nové vydání povídkové knížky Příběhy jedné noci. Ve vašem psaní se tak vracíme do 90. let, vy už od těch příběhů máte odstup. Jestli si teď mohu dovolit zkratkovitost, připadá mi, že si teď jako čtenáři daleko více můžeme uvědomit stereotypy, se kterými pracujete – ať už se týkají dánské společnosti nebo naší tendence k technokratickému smýšlení. Navíc se nebojíte společenských tabu, třeba o komplikovaném vztahu Dánska a Grónska se víc mluví až v posledních letech. Čím pro vás psaní příběhu začíná?
Nemám pocit, že bych to mohl shrnout do nějakého konkrétního vzorce. Řeknu vám ale, jak to bylo s mojí nejnovější knížkou Susanin efekt, která u vás teprve vyjde. Schéma vypadá asi takhle: hlavní postava je sice vědkyně, ale má zvláštní nadání, lidé mají tendenci se jí svěřovat, vzbuzuje otevřenost. Napadlo mě to tak, že mám dva dobré přátele s tímhle neobyčejným lidským talentem, je to postarší muž a celkem mladá dívka. Zažil jsem třeba několikrát, že jsem s tou dívkou jel taxíkem a řidič jí celkem spontánně začal vyprávět svůj životní příběh. S tím starším mužem jsem se několikrát ocitl na lodi, když jsme cestovali po Faerských ostrovech – po téhle zvláštní krajině stovek malých pevnin uprostřed moře se jinak než lodí nedostanete. A tenhle chlápek doslova přitahuje příběhy.

Během 20minutové plavby se mi několikrát stalo, že za ním přišli námořníci a začali si s ním vykládat o životě, svěřovat se se starými láskami, prostě vyprávění, které si okamžitě začnete psát v hlavě. Zrálo to ve mně několik let, než jsem se pustil do knížky. Když jste zmiňovala román Cit slečny Smilly pro sníh, tam si na ten prvotní impuls taky pamatuju. Zdál se mi tenkrát strašně zvláštní sen o hoře, která je celá pokrytá kožešinou z ledního medvěda. Spojilo se mi to s Grónskem, začal jsem se o celou tu složitou problematiku víc zajímat. Inspirace je vždycky jiná – a vždycky docela jasná, ale vysvětlit ji neumím.

Každopádně to umíte předat zajímavě, váš styl je rozpoznatelný, rozhodně ne tak uměřený, jako když o tom teď vyprávíte. Přijde mi, že celkem rád provokujete, je to tak?
Úplně jiný vztah k provokaci mám já jako soukromá osoba – tam vlastně provokatér nejsem. Ale jako umělec, spisovatel to vidím jinak. Když mi bylo 25, objevil jsem meditaci – a věnuji se jí dodnes. Beru to jako svoje duchovní poslání – a vnímám to jako věc, která je úplně mimo náboženské a dogmatické přemýšlení. V umění a meditaci hledám možná totéž. Svoji existenci můžeme vnímat na několika různých rovinách. Hledám trhliny a mezery v naší realitě, které vám můžou otevřít cestu k druhým lidem. Nemám rád nalinkovaný scénář. Spousta zlomů přijde jako blesk z čistého nebe. Vznikají pak přesně ty obrazy, které pro mě jsou ztělesněním literatury. Neumím se držet jedné věci, takže jednou mě inspiruje sníh, podruhé hudba nebo přírodní vědy. Různorodost potřebujete stejně v literatuře jako v meditaci. No a k tématu provokace - podle mě to funguje dost podobně. Má smysl ostatní provokovat vlastním srdcem, ne agresivitou, která druhé lidi bude ničit. Musí v tom být spíš hravost, úsměv. Pak teprve může přijít moment překvapení, objev. Když se zaberete do hluboké meditace, někdo za vámi neslyšně prochází a lehce vás pleskne dlaní, může to být trochu šok. A když ten šok přijde, zjistíte, že vaše myšlenky předtím byly správně utlumené. Když máte jako spisovatel štěstí, necháte čtenáře nejdřív ponořit do příběhu a pak ho překvapíte. Musí to přijít ve správnou chvíli. Čtenář pak má z příběhu daleko větší zážitek.

Obálka knihy Cit slečny Smilly pro sníh v anglickém znění:

Když to takhle popíšete, je pro mě možná snazší pochopit váš způsob psaní a vaše literární postavy. Ruku na srdce, jsou to vždycky trochu zvláštní lidé, ne vždycky úplně sympatičtí. Což je jedna z charakteristik té obrovské vlny úspěchu severské literatury.  Slečnou Smillou jste možná tuhle vlnu pomohl odstartovat. Jaký máte k téhle vlně vztah? Jste její součástí?
Obecně se k tomuhle fenoménu řadí severské thrillery. Slečna Smilla k tomuhle proudu asi patří, ostatní knížky už ne. Takže k téhle vlně se já osobně moc nehodím. Ke skandinávské literatuře patří zvláštní, svérázní hrdinové, jak říkáte. Vychází to podle mě i ze sociálního určení našich států. Ve Skandinávii fungují celkem blahobytná demokratická zřízení. Jsou tam daleko menší společenské rozdíly, než jaké vidím tady ve střední Evropě nebo i v Německu. V jistém smyslu žijeme v hodně privilegovaných podmínkách. Sociální rozdíly totiž stojí za napětím ve společnosti. V Německu to opravdu cítím úplně jinak. Tam chtě nechtě pořád cítím ozvěnu druhé světové války, pořád se k tomu nějakým způsobem vracejí. Dánsko zažilo jen celkem mírnou okupaci na rozdíl třeba od Norska. Nemáme drsnou válečnou zkušenost už přes 200 let jako třeba bývalé Československo, vy jste tady prošli šílenými věcmi. V Dánsku to vede až k tomu, že nás pocit bezpečí trochu kazí.

Dá se k tomu přistoupit i jinak. Říct si, že jste v klidu, přitom ale na hraně. A vznikne skvělé umělecké a tvořivé prostředí. Máte naprosto pevnou půdu pod nohama. Když se odrazíte, vyskočíte pěkně vysoko. Když se pod vámi kýve židle, jste ráda, že to vůbec ustojíte. Díky stabilitě pak daleko lépe rozeznáte napětí. Můžete o něm psát tím naším severským způsobem. Vracím se zas k Německu – tam se bude do nekonečna psát o druhé světové válce. My od toho máme pokoj. Díváme se spíš do budoucnosti. Možná tady jen tak obecně něco plácám o skandinávské literatuře. Ale jestli nás něco sjednocuje, je to právě neohroženost před válkou, utrpením a relativní blahobyt.

Autogramiáda románu Susanin efekt v anglickém překladu:

Je tu ještě jedna věc, kterou myslím čeští čtenáři dobře cítí – je to smysl pro humor. Jsme taky malá země a myslím, že humorem se trochu podobáme. A nemusí to být zrovna momenty, kdy se dusíte smíchem.
To asi máte pravdu. Když o tom takhle mluvíte, říkám si, že to je nejspíš i obrázek, který v Dánsku o Češích máme – a Dánové obecně mají pro českou kulturu slabost. Je to spojené s obdivem ke kulturní tradici, k vaší hudbě a filosofickým základům myšlení. Podle mě se ostatní země bývalého východního bloku dostaly pod komunistickou nadvládu příliš rychle. Vy jste přece jen zažili demokratické období mezi světovými válkami. Dánům díky tomu připadáte bližší než zbytek regionu. A váš humor, stejně jako ten dánský, vychází z toho, že jste malý stát, malý národ, který musel obstát v obklopení větších sousedů a nadvlád. Nemáte komplex nadřazenosti nad ostatními jako Britové nebo Rusové. Obracíme se trochu víc sami k sobě. Když se na sebe umíte podívat zvenčí, musí vás to nutně aspoň trochu rozesmát. Zdá se mi, že se neberete úplně vážně, my v Dánsku to taky nepřeháníme.

Je pravda, že podobnost mentalit tam asi je. Říká se o nás, že jsme národ Švejků. Vy jste studoval literární teorii, takže jste musel přečíst hory knížek. Znáte českou literaturu? A je nějaký autor, který je pro vás zásadní?
Přiznám se, že českou literaturu úplně nemám v malíku, velmi dobře znám akorát Švejka. To už četli mí rodiče, dostal jsem se k tomu jako hodně mladý a mám pocit, že to je jedna z nejlépe napsaných humoristických knížek. Na druhou stranu v sobě mají Osudy dobrého vojáka Švejka velkou hloubku. Je to neuvěřitelně pestrý román. Má podle mě blízko k dílům, která zakládala národní literatury – jsou tam prvky italské Commedie dell‘arte, srovnával bych ho klidně s nizozemským Tillem Uilenspiegelem. Švejk je pro mě ztělesněním toho, co se dá označit jako hluboké kořeny smyslu pro humor ve společnosti. A obecně? Ano, přečetl jsem hory knížek, teď už na to nemám tolik času. Neumím říct, kterou knížku nebo autora mám nejradši. Cítím velkou pokoru a úctu. A myslím, že je úžasné, že se lidé ještě pořád věnují čtení a psaní.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít