Mluvčí Jana Fikotová se za Albatros Media omluvila. Vydavatelství má za to, že v kapitolách knihy se objevily texty se sexuálním podtextem nevhodným pro děti. Je podle vás dobře, že podnik tuto knihu po kritice stáhl? Anebo to vnímáte jako cenzuru, o které mluví autor Jan Žáček?
Jiří Peňás: Odpovím na druhou část otázky. Jestli je to dobře, nebo špatně, vlastně nevím. Cenzura to není. Je to rozhodnutí soukromého vydavatelského, nakladatelského subjektu, který si pravděpodobně může se svými knihami dělat, co chce. Pak je otázka, proč knížku vůbec vydalo. Problém začal spíš tím, že to v tom nakladatelství, s dovolením, pustili.

Přehrát

00:00 / 00:00

Má erotika své místo v dětské knížce? Debatují Jiří Peňás a Stefan Segi

Pak nastupují další věci, jako je jakýsi společenský poprask, který má svá pozitiva i negativa. Ze svého pohledu to vidím spíš jako negativa, neboť to vytváří atmosféru jakéhosi hlídačství a dozoru, něčeho, co způsobuje pocit znejistění.

K tomu se ještě dostaneme. Nicméně cenzura to z vašeho pohledu není. To znamená, že Jan Žáček nemá pravdu, když se ozývá?
Peňás: Ne. Že je něco cenzura, se říká, když se někomu něco nelíbí a chce, aby to nějakým způsobem zmizelo. Samozřejmě nemáme institucionální cenzuru. Existují případové tlaky některých skupin, aby něco nebylo, protože se jim zdá, že by to nemělo být.

Obracím se na Stefana Segiho. Shodnete se s Jiřím Peňásem, že o cenzuru nejde? A je podle vás dobře, že knihu nakladatel stáhl?
Stefan Segi: Než odpovím na tyto otázky, tak bych se rád vrátil k tomu, co jste o té knize říkala. Když mi bylo nabídnuto, abych sem přišel a abychom spolu diskutovali, tak mi přišlo jako dobrý nápad si tu knížku přečíst – a nejen ji, ale i její dvě pokračování.

V neděli jsem nechal děti manželce a vyrazil jsem si je přečíst do Národní knihovny.

A zarazilo mě, že jste řekla, a to se objevuje poměrně často, že je to kniha o puberťácích. Ale možná jsem to četl špatně.

Pardon, v obraně té knihy zaznívalo, že ty rozhovory, inkriminované pasáže, se odehrávají mezi puberťáky. Jinak je ta kniha dedikovaná dětem od sedmi let.
Segi: K tomu bych se taky ještě vrátil. Teď se to částečně dostalo do diskuse, protože vyšlo druhé vydání. To první vydání je z roku 2021, druhé vydání je z roku 2024. Takže chápu, že to třeba začalo cirkulovat víc. Ten náklad byl, nevím, dva tisíce kusů.

Druhá věc je, že to první vydání je opravdu pro děti od sedmi let. Druhé vydání už tuhle doušku vypouští.

A třetí věc je věk těch literárních postav, který – a to se vracím k tomu, co mi přijde zajímavé – pokud jsem nečetl špatně, tak je opravdu těch sedm let. Oni jsou ve třídě 2.B. Jestli jsou třeba na osmiletém gymnázium, možná mi to uniklo, ale jsou v 2.B, ve druhé třídě.

Nevhodné vzorce chování

Čili tady Jiří Peňás se mýlí, když mluví ve svém komentáři v Echu o puberťácích a usvědčuje se z toho, že tu knihu nečetl… Je to tedy podle vás kniha, která předkládá malým čtenářům nevhodné vzorce chování, když sedmiletí chlapci diskutují o hedvábných kalhotkách, jaké mají dospělé ženy?
Peňás: Dostáváme se na velmi tenký led dětské sexuality, která, jak víme od Sigmunda Freuda, existuje už od narození, různá podoba různého snění…

Pojďme přímo k té otázce.
Peňás: Nekorigované věci nepochybně provází děti od chvíle, kdy se jim zrodí vědomí. Samozřejmě otázka je, jestli se to má nějak zobrazovat v dětské literatuře.

Já se ptám na tuto konkrétní pasáž, na tuto konkrétní knihu. Jde o knihu pro sedmileté děti, které tam diskutují o nahé starší sestře a o krajkových kalhotkách.
Peňás: Sedmileté děti zřejmě taky můžou debatovat nebo diskutovat o různých věcech týkající se sexuality, aniž vědí, že to je sexualita.

Je to tedy předkládání nevhodného vzorce chování, nebo ne?
Peňás: Je to zobrazení realistického chování sedmiletých dětí.

Opravdu? V sedmi letech jste vy sám takhle snil o hedvábných kalhotkách?
Peňás: Nepochybně. Téměř každé dítě má různé nekorigované představy, dejme tomu sexuálního charakteru, aniž ví, že to je sexuální charakter.

A další věc. Samozřejmě to je jiná otázka, do jaké míry, ale jestli nemá existovat nakladatelství, kde redaktoři nebo editoři řeknou: Počkejte, pane, je to docela fajn, co píšete, ale tohle nějak lépe promyslete.

Vy si odpovídáte na sebou samým položenou otázku. Já chci vědět, zda to je, nebo není nevhodný vzorec chování předkládaný sedmiletým dětem?
Peňás: Nepochybně ano. Ano, je to nevhodné, ale v dětské literatuře je plno problematických a nevhodných věcí, které nelze brát doslova.

Nakolik je to nevhodné podle Stefana Segiho?
Segi: Já si myslím, a nejsem v tomhle sám, že z pohledu civilizačního a kulturního momentu, ve kterém se nacházíme, je to nevhodné a z té knihy to strašně vyskakuje.

Máte pravdu s tou sexualitou, děti rozhodně nejsou asexuální a v literatuře to není extra velké tabu. Z hlediska toho, jak mluvíme o dětské sexualitě, je ale tohle extrémně vulgární. Lidé si stěžovali třeba na Databázi knih, že je to pohled, který není dětský.

Existuje dětský, prepubertální pohled na sexualitu. Mě třeba strašně ovlivnilo, když si Adrian Mole neustále měří penis. To bylo určitě zajímavé.

Takže tohle byla v podstatě erotická fantazie už pubertální, nebo dospělá, která se vkládá do úst dětským hrdinům?
Segi: Na mě ten popis tak opravdu působí. Ale nejen to, chápu, že někdo třeba sní o hedvábných kalhotkách, je to úplně v pohodě. Ale to, jak to autor pojednal, včetně takového „neměla moc hezký obličej, ale měla hezký nohy“ – to je něco, co mi přijde fakt hodně za hranou.

Překročil autor knihy hranici mezi svobodnou literární tvorbou a odpovědností vůči malým čtenářům? Poslechněte si celou diskusi v audiu na začátku článku.

Lucie Vopálenská, jud Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít