Datová analýza odhaluje průrvu, kterou v české literatuře vykotlala normalizace, i otřesy, které do ní přinesly roky 1939, 1948 a 1989.

Data Brno 6:30 27. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Datovým kukátkem jsme si doposud prohlíželi těch 850 tisíc knih, které u nás vyšly. Kolik jich kdy bylo, kdo je napsal a ilustroval, jaké trendy převládají v posledních letech. Dnes se do dat České národní bibliografie podíváme z opačné strany: pokusíme se zjistit, co všechno u nás nevyšlo a kteří autoři a autorky kdy vycházet přestali.

O moderní české historii totiž vypovídá podobně poučně jako to, co v datech je, i to, co v nich není. Z tabulky s více než milionem záznamů o publikacích uložených v českých knihovnách nezjistíme, z jakého konkrétního důvodu se ten který spisovatel nebo spisovatelka odmlčeli, tedy zda to bylo kvůli politické perzekuci, nezájmu publika, míjení se s novými trendy anebo prostě proto, že si našli lepší zábavu. Můžeme si ale třeba udělat obrázek o tom, ve kterých letech z literatury mizelo nejvíce jmen – ať už se tito lidé po čase k publikování vrátili, nebo skončili docela.

Přeskočíme 19. století, ve kterém není Česká národní bibliografie tak bohatá na data – vycházelo toho méně a statistiky jsou proto ve větší míře výsledkem náhody. V tom dvacátém ale můžeme stejně jako v předchozích dílech seriálu pozorovat významné výkyvy okolo důvěrně známých letopočtů: nacistické okupace v roce 1939, komunistického převratu v roce 1948, okupaci ukončující pražské jaro v roce 1968 a také po revoluci v roce 1989.

Podíváme-li se na nejproduktivnější autory a autorky, kteří v tom kterém roce vydali svoji poslední knihu, většina jejich jmen něco řekne jenom málokomu. Pochopitelně – vždyť jim přece už desítky let nic nevyšlo. Výjimkou jsou snad dvě jména končící s poslední velkou společenskou změnou – komunistický prezident Antonín Zápotocký a sovětský spisovatel Ilja Erenburg. Jinak jde často o různé dělníky knih: autory učebnic (Augustin Matolín), bibliografických soupisů (František Pulec) a lehkého čtiva (Vláďa Zíka, vlastním jménem Vladimír Watzke).

Velká část těchto lidí přestala ve zmíněných osudových ročnících vycházet z jiných důvodů, než že by se jejich dílo dočkalo vyloženého zákazu. O některé z nich přestal být zájem u publika, což je příklad Zápotockého, jehož knihy mají online antikvariáty na skladech po desítkách výtisků a za symbolické ceny v řádu nižších desítkách korun. Někteří prostě odešli do spisovatelského důchodu nebo zemřeli a jejich knihy nebyly dostatečně aktuální nebo populární na to, aby se dočkaly dalších vydání.

Právě toto vysvětlení zřejmě velkým dílem platí i pro poslední velkou generační obměnu po sametové revoluci. Té předcházela éra označovaná jako normalizace – období represí začínající krátce po násilném potlačení reformního pražského jara v roce 1968 právě až do revoluce v roce 1989.

„Normalizační popkultura se nejpozději po Naganu vrátila: Michal David, Major Zeman… Literatura ale zůstala v zapomnění,“ všímá si literární kritička Eva Klíčová. „Normalizační romány přitom už nebyly tak prvoplánově ideologické. Ideologie v nich byla subtilnější, zachycovaly i její proměny, takže představují autentický dokument své doby, jejích hodnot a myšlení,“ hodnotí produkci vydávanou před revolucí.

„Do literatury tehdy nastupovali lidé z regionů. Rozšířená byla pracovní próza: když měl někdo zkušenosti s melioracemi, psal o melioracích a nekomplikoval si psaní literárními experimenty. Pro tyto lidi přestalo být literární prostředí po roce 1989 zajímavé. Tím spíš, že nastala exploze do té doby zakázaných autorů, včetně překladů, a v kurzu také začala být postmoderna. Tomu nemohli konkurovat.“

Dvacet let na trestné lavici

Autory a autorky, kteří s větší pravděpodobností přestali vycházet kvůli aktivnímu zásahu cenzury nebo jiné podobné moci, v datech lépe odhalíme jiným způsobem: pohledem na jména, která se s jedním historickým zlomem z knižní produkce vytratila, aby se s příštím nebo dokonce až popříštím zlomem vrátila nazpátek. Během okupace nacistickým Německem byli takto v protektorátu vedle sovětských politiků a představitelů demokratického Československa umlčeni humanističtí klasici: Romain Rolland, Thomas Mann, Anatole France nebo Bernard Shaw.

Po komunistickém převratu v roce 1948 pak byla na více než 40 let vyloučena pestrá skupina téměř 1500 autorů a autorek. Vedle obligátních jmen jako George Orwell nebo Winston Churchill mezi nimi najdeme mnoho tvůrkyň knih pro děti, mládež, dívky a ženy, jako byly Jaromíra Hüttlová, Vlasta Javořická, Eva Marešová, Marie Wagnerová známější pod pseudonymem Felix Háj nebo Němka Hedwig Courths-Mahlerová. Nešlo většinou o explicitně antikomunistické spisovatelky. Z pohledu cenzorů šlo nejspíše o literaturu „zastaralou“ nebo „brakovou“, což byly vedle „pornografické“, „rasistické“, „kolonialistické“ nebo „existencionalistické“ literatury explicitně stanovené kategorie, po kterých šla Hlavní správa tiskového dohledu.

Mimořádné postavení má mezi jednotlivými sledovanými epochami už zmíněná normalizace. V seznamech cenzurovaných jmen zde více než v jiných érách vidíme autory relativně mladé a vydávané v zahraničí: někteří se tam proslavili ještě před začátkem normalizace (Milan Kundera), jiní si tam udělali jméno spíš až svými aktivitami během ní (například Josef Škvorecký a Zdena Salivarová založili v Kanadě exilové nakladatelství '68 Publishers).

Hůře než u jiných ér se pro normalizaci v datech hledají jasné časové hranice; především její začátek byl pozvolný, část později zakázaných vycházela ještě v letech 1970 a 1971. Sledování jejich osudů zde komplikuje i to, že například někteří pronásledovaní spisovatelé nadále překládali pod jmény svých kolegů. Nicméně navzdory všem záludnostem poskytují data pozoruhodný soupis jmen.

Nejvydávanějším zahraničním autorem v období těsně před a po normalizaci, kterému během ní nevyšel jediný překlad, byl švýcarský „ufolog“ Erich von Däniken. Za ním následuje teoretik managementu Peter Ferdinand Drucker, slovenský publicista a spisovatel Ladislav Mňačko a filozofové Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir a Erich Fromm.

Tři různí Hrabalové

Strojový výpočet zpochybňuje Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, hlavní redaktor Dějin české literatury 1945–1989. Připomíná třeba, že spisovatele nepostihovala jenom takto doložitelná cenzura, ale také těžké dopočitatelná autocenzura, která regulovala celou společnost.

„Projevilo se to i na tvorbě těch autorů z 60. let, kterým bylo umožněno publikovat a oni na to přistoupili. Například na Vladimíru Páralovi nebo Bohumilu Hrabalovi,“ uvádí Janoušek příklady. „Hrabal byl z publikačního pohledu unikát. Zprvu byl zakázaný, avšak poté, co se v roce 1975 veřejně kál v časopise Tvorba, se stal pro komunisty ‚ukázkovým zbožím‘, a proto mu tolerovali, že vydává i v samizdatu i v zahraničí. A to díla, případně textové varianty děl, které by mu v oficiálních nakladatelstvích neprošly.“

Mělo to ale háček: „Na oplátku ovšem musel své oficiální knihy náležitě upravovat. Vytvářel tudíž autocenzurní variace na původní texty. Viz kupříkladu jeho próza Krasosmutnění z roku 1979, geneticky související s o rok dříve v Innsbrucku vydanou prózou Městečko, kde se zastavil čas. Hrabal v ní sice evokoval smrt prezidenta Masaryka, avšak zároveň jej v textu nejmenoval: cenzuře a čtenářům nabídl příběh, v němž celá republika a celý svět krásně smutní v čase pražského pohřbu ‚nymburského pana starosty‘,“ popisuje Janoušek.

Zároveň pro server iROZHLAS.cz doplňuje, že se charakter cenzury během více než čtyřiceti let minulého režimu mnohokrát proměnil.

„Jestliže například v šedesátých letech bylo možné s cenzory o průchodnosti a či neprůchodnosti určitých slov diskutovat, už proto, že státní dohled zastupovali konkrétní lidé, normalizace přišla s modelem, který položil důraz na autocenzuru. Což bylo mnohem funkčnější,“ hodnotí Janoušek.

„Neboť kupříkladu ředitelé nakladatelství měli sice zdánlivě možnost se svobodně rozhodovat, avšak pokud příslušné státní orgány, v případě beletrie ministerstvo kultury, nepovolily prodej knihy, případně rozhodly, že kniha může vyjít až poté, co bude vyměněna stránka 63, ocitlo se nakladatelství a jeho vedení přinejmenším v ekonomickém průšvihu. Nakladatelé tak ostražitě kontrolovali sebe sama, stejně jako celá československá společnost,“ podotýká.

Klasiky vyšly skoro všechny

Pátrání po mezerách v české knižní produkci zakončíme u knih a autorů oceněných v různých zahraničních cenách a anketách, avšak stále čekajících na svá první česká vydání.

Už na podzim datový tým Českého rozhlasu počítal, kolik u nás vyšlo a nevyšlo držitelů Nobelovy ceny za literaturu. Ze 121 jmen chybí jediné: španělský básník Vicente Aleixandre, oceněný v roce 1977. A vlastně nechybí tak úplně: jeho básně lze najít ve výboru španělské avantgardy Obrys mušle.

Pro přesnější představu o tom, jak česká knižní produkce sleduje globální scénu, si teď vezmeme na pomoc další tři seznamy. V roce 1999 uspořádala redakce francouzského deníku Le Monde anketu Sto knih století, ve které se do finální stovky dostaly především francouzsky, anglicky a německy psané moderní klasiky, z nichž je většina dobře známá i v Česku.

Jedna kniha byla mimochodem v češtině i napsaná – Žert Milana Kundery. Datový tým Českého rozhlasu našel v žebříčku dvanáct titulů, které u nás dosud nevyšly. Nejvýše umístěná je sbírka povídek Les Vrilles de la vigne francouzské spisovatelky Colette, s jejímž dílem je tu ale možné se seznámit z jiných výborů. Jediným autorem, jehož vydání není v datech zaznamenáno ani samostatně, ani jako součást sbírky, je belgický tvůrce komiksů Edgar P. Jacobs.

Více rozkročený do národních literatur mimo trojlístek Francie-Německo-Británie je pak norský výběr Verdensbiblioteket z roku 2002. Z této pestré stovky knih se nepodařilo v České národní bibliografii najít pouhé čtyři – jednou z nich je Zlatý zápisník nobelistky Dorris Lessing.

Nakonec porovnáme data České národní bibliografie s loňským seznamem 100 prozatím nejlepší knih tohoto století podle The New York Times. Česky jich vyšly už dvě třetiny a z 87 zahrnutých autorů a autorek čeká na překlad jakékoliv své knihy 14, mimo jiné laureátka Man Brooker Prize Lydia Davis nebo i v českém prostředí občas odkazovaná autorka autofikce Maggie Nelson.

Michal Kašpárek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít