„Kdo je první, má to nejtěžší. Zvlášť je-li ženou v 19. století,“ konstatuje slogan loňského životopisného televizního seriálu o Boženě Němcové. Jde jen o velmi malou nadsázku: když Němcové v roce 1854 vyšly Národní báchorky a pověsti, stala se teprve třetí českou autorkou knihy.

Dobře známé je i jméno druhé autorky: recepty Magdaleny Dobromily Rettigové se dočkávají nových vydání i po téměř dvou stoletích.

Málokomu zato něco řekne jméno úplně první Češky, která je v datech České národní bibliografie uvedená jako autorka: byla jí Josefa Pedálová. Pod řeholním jménem Marie Antonie jí už v roce 1819 vyšel Žiwot Swaté Alžběty, dcery krále Vherského Ondřege II., kněžny Durynské a Hesské; sepsaný od gedné duchownj sestry z řádu sw. Alžběty k duchownjmu potěssenj chudých nemocných w Praze, ke kterému později přidala čtyři další prózy.

První tedy Němcová nebyla, vstupovala ale do velmi mužského oboru. Do konce 19. století připadalo na skoro tři a půl tisíce českých spisovatelů jen 109 spisovatelek – kdybychom si tehdejší literární scénu představili jako školu, v každé třídě by seděla sotva jediná dívka.

Do půlky 20. století podíl žen na nově vydaných knihách všech žánrů kolísal mezi pěti a deseti procenty, s krátkou výjimkou období protektorátu, kdy oněch deset procent přeskočil. Ne že by nacističtí okupanti přáli emancipaci: ženám tehdy paradoxně vycházelo méně knih než před válkou, ovšem ještě víc se propadla produkce autorů-mužů, častěji píšících o tématech, které vadily tvrdé cenzuře. Od konce stalinistické éry v půlce padesátých let podíl českých autorek plynule rostl až k současným čtyřiceti procentům.

Dosud jsme do počtů brali všechno, co u nás vyšlo, tedy literaturu krásnou, naučnou i odbornou. To proto, že až zhruba do devadesátých let minulého století jsou v České národní bibliografii metadata o žánrech a formátech vyplněna několika různými způsoby a především neúplně. Zajímá-li nás, ke kterým tématům tíhnou muži a ke kterým ženy, musíme se omezit na 21. století.

Jako nejmužnější žánr, a to v poměru 95 ku 5, v tomto století vychází kázání. Snadno to jde vysvětlit tím, že největší česká církev, římskokatolická, světí na kněze pouze muže. Podobně vychýlený je ale také mnohem vydávanější žánr nonfikce, kde na 94 českých autorů připadá pouze 6 českých autorek, což je stejný poměr jako u sbírek kreslených vtipů. V případě nonfikce jde patrně více o rozdíl v marketingu knih než ve skutečném podílu žen-autorek: namátková kontrola titulů z posledních let ukazuje, že literatura faktu psaná ženami bývá často označená pouze obecnější kategorií „monografie“.

Zrcadlově obrácené je genderové zastoupení u „románů pro ženy“ – 95 ku 5 ve prospěch žen samotných. Ty z masových žánrů píší také o něco více kuchařek (60:40) a dětské literatury (59:41).

Ženy začínají mizet ve 42 letech

U beletrie obecně pak v poslední dekádě vidíme víceméně rovné zastoupení obou pohlaví. Tím se současná próza liší například od filmu nebo pop music, kde ve většině profesí stále převažují muži. Jednu věc ale s těmito obory sdílí: také v próze existuje věková hranice, za kterou začínají ženy mizet ze scény. Mezi herečkami a hudebnicemi je to před třicítkou, což samy vysvětlují obtížemi, které v Česku představuje kloubení mateřství a umělecké kariéry. V beletrii publikované v letech 2000 až 2024 je takovýto ústup vidět později, mezi čtyřicítkou a padesátkou, ale opět mnohem dříve než u mužů.

Částečně za tím může být i nástup nové generace mladých autorek: ještě v roce 2005 napsaly ženy jen třetinu prozaických debutů, v současné dekádě už je to výrazně přes půlku. Tedy: spisovatelky by nutně nemusely více mizet, mohlo by jich také více přibývat. Jenže podobný úbytek spisovatelek ve středním věku vidíme, i pokud ve srovnání ponecháme pouze autorky a autory zavedené už na konci 20. století, tedy bez mladých debutantek posledních let.

Dá se zlom vysvětlit pečujícími povinnostmi? Na rozdíl od filmu a pop music nevidíme mizení žen v době, kdy má většina z nich malé děti – pak se ale těžko odůvodňuje, že by jim po padesátce psaní znemožnila péče o staré rodiče.

„Když se člověk baví s autorkami, které mají pečující povinnosti, vstupuje do toho obří množství proměnných a faktorů, takže univerzální zkušenost těchto žen vydestilovat nejde,“ konstatuje spisovatelka Klára Vlasáková. „Záleží na tom, jak si ekonomicky vede rodina, jestli máte vlastní byt, platíte hypotéku, nebo jste v nájmu, jestli jste samoživitelka, jestli tam jsou prarodiče – tyhle věci bývají hodně osobní, takže je lidé v rozhovorech neuvádějí,“ vysvětluje. Knihovnická data i Wikidata jsou k nim pochopitelně skoupá taky.

Vlasáková zároveň zdůrazňuje, že je psaní knih při péči o děti náročné, tedy ne koníček, který by na rodičovské zkrátil čekání na návrat do původní profese, což by tvar věkové struktury spisovatelek pomohlo dílem vysvětlit. „Já i můj partner sice máme práci, která může v nějaké míře obtéct kolem péče, což je pro psaní dobré, ale pro work-life balance je to pořád vyčerpávající,“ říká.

Literární kritička Eva Klíčová vidí v rozdílné věkové struktuře českých spisovatelů a spisovatelek příznak stále existujícího skleněného stropu pro autorky, byť zde pozoruje jistá zlepšení. „V devadesátých letech tu byla představa, že musíme mít exkluzivní artistní experimentální literaturu, a tahle představa byla spojená s mužskými autory. On už underground byl silně protiženský,“ vrací se Klíčová do období po revoluci i před ní. „Například Alexandra Berková byla výjimečným talentem své doby, podobně i Lenka Procházková, ale zůstaly v podivné izolaci i pro své feministické perspektivy,“ uvádí.

Ženská literatura podle Klíčové neměla v Česku tak silnou podpůrnou základnu, což bylo navíc dané malým kontaktem se zahraniční literární scénou před nástupem internetu. „Ženy neměly na co navazovat, žádná nechtěla být Frýbová ani Javořická,“ připomíná Zdenu Frýbovou a Vlastu Javořickou, píšící nekomplikovanou populární literaturu, první s pracovními a druhá s milostnými motivy. „Prolomila to až mladší generace autorek, kterým ještě není pětapadesát.“

Modré topinky, růžové tousty

Zvlášť spisovatelky v rozhovorech a na debatách stále dostávají otázky na to, jak se liší takzvané mužské a ženské psaní. I Vlasáková. „Obvykle odpovídám, že se práce mužských autorů bere jako popis univerzální lidské zkušenosti, zatímco tomu, co píší ženy, se dává nálepka speciálního ženského psaní,“ říká.

Datový tým Českého rozhlasu se rozhodl vzít otázku vážně. Postahoval 13 tisíc normostran ukázek současné české beletrie osmi stovek autorů a autorek a porovnával, jaká slova se objevují častěji v první a jaká v druhé skupině textů, pochopitelně převedená do výchozího tvaru.

Vzorek to není zcela reprezentativní: obsahuje pouze úvodní kapitoly (nejde vyloučit, že muži a ženy začínají vyprávění odlišně) knih vydaných elektronicky (což může být častěji komerční próza než umělecké výpovědi). Přinejmenším v něm se ale zmíněné univerzální lidské zkušenosti více blíží „ženské psaní“, které častěji zmiňuje familiární oslovení příbuzných (babi, mamka) a různé atributy každodennosti (pyžamo, rande, ordinace). Naproti tomu mužští autoři častěji píší o věcech, se kterými většině lidí přímá zkušenost chybí: častěji se zde střílí (pistole, kulka, souboj) a řeší vrcholná politika (prezident, ruský, politik).

Pro toto srovnání jsme filtrovali pouze relativně běžná slova, která se objevují alespoň v 50 různých knihách. Pozoruhodné, byť statisticky méně spolehlivé nepoměry lze najít i mezi slovy vzácnějšími. Muži například o něco častěji zmiňují topinky, zatímco ženy výrazně častěji tousty; v knihách mužských autorů pijí postavy pivo a rum, kdežto v knihách autorek víno a slivovici; postavy popisované muži bývají častěji hnědooké, postavy popisované ženami naopak modrooké; a nakonec se v mužském psaní spíše močí, zatímco v ženském spíše čůrá.

Michal Kašpárek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít