Středně dlouhý původní český román je dnes o 96 stran delší než na přelomu století. Třetí díl datového seriálu o české literatuře a knižní produkci se zaměřuje na trendy posledních čtyřiadvaceti let, zvlášť na to, jakou mají knihy fyzickou podobu.

Data Brno 6:30 26. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak daleko od sebe zasadit v domácí knihovně poličky, aby se knihy vešly tak akorát? I na tuto ryze praktickou otázku lze najít odpověď v datasetu Česká národní bibliografie, který publikovala Národní knihovna. Záležet bude na tom, jaký druh knih má v konkrétní poličce být.

Nejjednodušší to bude s prózou. Devadesát osm procent románů měří do 24 centimetrů včetně – jen jeden z padesáti tedy bude nutné při takové výšce poličky umístit jinak než do řady k ostatním. Zároveň se zde skoro nesetkáváme s knihami miniaturními, polička tedy bude pěkně zarovnaná.

Nejzubatější bude naopak sekce dětských knih, ty mívají od 15 do 33 centimetrů. A nejvyšší musí být, nepřekvapivě, police pro atlasy, kde je dobré počítat s 38centimetrovými publikacemi, pokud má přečuhovat jen jedna kniha z padesáti, anebo dokonce 43centimetrovými, pokud se má vejít 99 atlasů ze sta.

Řeč je přitom o knihách relativně nových, vydaných od roku 2000. To proto, že se v knihovnických datech během let mění zvyklosti pro tematické či žánrové rozřazení, a pro jednoduchost jsme knihy filtrovali podle aktuálních pravidel. Kdo tedy rád loví v antikvariátech, musí brát doporučení s (ještě větší) rezervou.

Proč romány tloustnou

Teď už ale k obsahu knih, byť jejich fyzické rozměry neopustíme. Data národní bibliografie ukazují, že český román bobtná. Románu střední délky, tedy takovému, který by byl pro daný rok přesně uprostřed žebříčku podle počtu stran, přibylo od začátku století 96 stránek. Prodlužují se ale i romány dlouhé. Několikrát se už přehouply přes tisícovku stránek, rekordní je s dvanácti sty stranami Šatna a klášter Petra Motýla z roku 2021.

Délka novel přitom zůstává stejná, posun kategorií můžeme jako hlavní příčinu trendu vyloučit.

„Nabízí se několik možných vysvětlení,“ komentuje zjištění Zdeněk Staszek, redaktor brněnského nakladatelství Host. „V devadesátých letech ještě dobíhal typografický standard ustanovený v předchozích dekádách. Knihy tehdy bývaly vysázené hustěji, například kvůli nedostatku papíru v osmdesátých letech. Až kolem roku 2000 se určil současný standard. Sazby dnešní komerční beletrie vypadají velmi podobně, budou mít podobné velikosti písma i řádkové rozestupy, protože se takový formát osvědčil,“ vysvětluje.

Data teorii větších písmenek nepřímo potvrzují. Několik posledních dekád se totiž prodlužují i opakovaně vydávané klasiky, jejichž rozsah se obvykle nemění: Babička, Staré pověsti české i Bylo nás pět nabobtnaly od 80. let zhruba o pětinu tiskových stran.

Druhá Staszekova teorie: „V devadesátých letech se až na výjimky nikdo nepouštěl do rozsáhlých románů. Splácely se především dluhy minulému režimu, a proto vycházely samizdatové texty, deníky, byl hlad po překladové literatuře. Autoři spíš komentovali aktuální dění. Uvolnění poměrů také znamenalo konec socialistického důrazu na prozaický a společensko-kritický realismus, takže v devadesátých letech beletrii dominovaly spíše postmoderní, experimentální nebo naopak velmi komerční přístupy. Což přinášelo spíš kratší knihy, ať už kvůli umělecké formě nebo čtenářské přístupnosti,“ popisuje.

Někdy v prvních letech 21. století se podle Staszeka tento přístup postupně vyčerpal a nakladatelé začali znovu hledat, co bude pro čtenáře zajímavé. „Najednou se do Česka přirozeně vrátil původní historický román,“ říká.

V datech je na začátku 21. století skutečně zachycen trend obrácení pozornosti vypravěčů a vypravěček zpět do století minulého: za posledních dvacet let narostl počet románů, které mají v kolonce „dobová příslušnost“ vyplněnou některou z ér 20. století, trojnásobně. A to přesto, že vyplněnost této kolonky mírně poklesla.

Těžko naopak potvrdit nebo vyvrátit další Staszekův postřeh, který ale dává smysl i bez datové opory: „Psaní na počítači je snazší než psaní na stroji. Najednou do toho nemusíte mlátit, vyměňovat papíry, kvůli chybě přepisovat celou stránku. Solíte to ze sebe, protože mezi myšlením a psaním už není téměř žádná fyzická bariéra.“

Měkká vazba může být krásná

Pro objemnější knihy nakonec existují i tržní důvody. „Z pohledu nakladatele je vždycky výhodnější, když je kniha trochu delší,“ pokračuje Staszek. „Když má kniha 250 stran místo 200, nijak vás to nezruinuje. Zároveň se ale snáz odůvodní o padesát korun vyšší cenovka,“ popisuje a s nadsázkou připomíná prý stále platné heslo nakladatele Ladislava Horáčka, že má kniha stát nejvýš jako deset obyčejných piv.

To se v datech ověřuje obtížně, neboť Český statistický úřad sleduje pouze ceny piva lahvového a provozovatelé pokladních systémů pro restaurace jen statistiky o cenách prémiových ležáků; zároveň jen menšina nakladatelů uvádí doporučenou cenu. Nicméně pro úplnost: střední doporučená cena loni vydaných původních českých beletristických knih ve středním pásmu počtu stránek činila 384 korun. To by deseti „desítkám“ zhruba odpovídalo. Stejně tak je v kusých datech vidět vztah mezi rozsahem a cenou, která roste přibližně o šedesát korun s každou stovkou stránek.

Čtenářskou vděčnost delších knih, a tedy nepřímo snad i ochotu za ně zaplatit více, lze vypozorovat i na čtenářských platformách.

„Dočtu to? Ne, rozhodně ne. (…) Baví mě to? Jo, jasně. Strašně moc,“ dozvíme se ve čtenářských recenzích už zmíněného 1200stránkového románu Šatna a klášter na Databázi knih. Anonymní recenzent bezděky vystihuje pozoruhodný jev, který lze změřit jak na této platformě, tak na globální čtenářské síti Goodreads. Tam i tam lidé hodnotí dlouhé romány lépe než ty krátké. Efekt nezmizí ani po pročištění dat např. o příliš krátké nebo jen několika málo lidmi hodnocené knihy.

Nemusí to však nutně znamenat, že máme delší romány z principu raději. Je například možné, že se do práce na nich může pouštět už vypsanější, ambicióznější autorstvo. Anebo je lidé, kterým se nelíbí, častěji než kratší knihy nedočítají a nehodnotí. I to je ale nakonec argument pro psaní a vydávání delších románů.

V datech z posledních dekád můžeme vypozorovat ještě jeden trend: mezi lety 2008 a 2020 se zdvojnásobil podíl českých románů vydaných v měkké, brožované vazbě. „Je to prostě levnější,“ konstatuje Staszek, což rovnou vysvětluje, proč trend začíná v době ekonomické krize.

Nejde však jenom o cenu. „Proměňuje se jak vnímání měkké vazby, tak i její knihařské provedení. Když se podíváte třeba na Floru Jonáše Zbořila, je to sice brožované vydání, ale na omak není laciné: má kvalitní papír, klopky, technologii typu ražba nebo parciální lesk. Podstatná část knih se pořád prodá na kamenných prodejnách, a když tam čtenáři takovou knihu vidí, tak se můžou přesvědčit, že je krásná,“ doplňuje redaktor.

Slovníky už jen z obrazovky

Nakonec nám košatá knihovnická metadata posledních let mohou ukázat, jak se mění celková nabídka v knihkupectvích.

Propad řady dříve běžných knižních formátů lze snadno vysvětlit rozšířením internetu: vychází teď o řád méně encyklopedií nebo (především vysokoškolských) učebnic než v roce 2000.

Složitější je to se slovníky, které z dat o knihách mizí taky. „Už nevycházejí jako knihy, ale elektronicky,“ říká Jiří Vedral, který jich uspořádal a vydal několik stovek. „Překladatelé s nimi pořád pracují, ale už se prodávají jako soubory, které si naimportujete do příslušného programu.“

Záludná je též interpretace rozmachu žánrů, které na začátku století prakticky neexistovaly. Někdy to totiž znamená, že neexistovalo jejich současné označení: například literatura pro dospívající a mladé dospělé vycházela vždy, byť třeba v menším množství, ale teprve v několika posledních letech se pro ni v Česku uchytilo anglické sousloví „young adult“. A někdy naopak můžeme pozorovat trend, který takto zpochybnit nejde: komiksů vychází dvacetkrát víc než před pětadvaceti lety. Loni to bylo 236 titulů – nebo dokonce 293, když počítáme samostatně jednotlivé díly sérií jako Zabiják démonů, One piece nebo Ú.P.V.O. - peklo na zemi.

Michal Kašpárek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít