Město má být bezpečné pro desetileté dítě. Věnuji se ohroženým skupinám, říká architekt Okamura
Může být město pro každého? „Říkám, že je to něco, o co bychom měli usilovat, přestože toho není možné dosáhnout. Druhý pohled je ten, že už existuje, jen je v drobných příkladech rozptýlené po celém světě,“ vysvětluje urbanista a pedagog Osamu Okamura. „Snažím se vždy upřít pozornost na ohrožené skupiny, jako jsou děti a senioři,“ dodává architekt v rozhovoru pro pořad Blízká setkání.
Existuje něco jako návod na město?
Pozornost je třeba upřít na různé věkové a sociální skupiny. Muži se většinou pohybují po městech jinak, často autem, než matky s dětmi a kočárky. Aktivní a zdatný člověk vnímá většinu měst jako překážkovou dráhu.
Město by mělo být příjemné a bezpečné pro desetileté dítě. To vnímám jako hranici. V Evropě a Japonsku se takové děti ve městech pohybují samy. Ale v USA by vás vyšetřovala policie za týrání či zanedbání.
Je to i díky sociálně-kulturní tradici, která je v místech, o kterých se bavíme, nepřerušená a děti nebo ti „slabší“ ve společnosti měli vždy své místo?
Určitě. Je to o funkčním sousedství, o tom, že lidi se vzájemně vnímají, vnímají svoje potřeby, vidí možná nebezpečí a třeba, když je ohrožený na ulici, jsou ochotní i pomoct.
Není to anonymní společenství lidí, kteří žijí vedle sebe a vůbec nespolupracují. Já vždycky říkám, že město je přesným odrazem jeho obyvatel, takže když v tom městě něco nefunguje, tak si lidi nemají stěžovat na někoho, mají si stěžovat hlavně na sebe. Protože to je jejich město, a pokud nejsou schopní se domluvit, zasadit se o něco, zapojit se, tak to město potom nevypadá podle jejich představ.
Fenomén suburbanizace
Jak je to s architekturou u nás?
Třetina českých měst už dnes má své architekty a je tam přítomná vize. Lidé jsou dnes relativně nároční a vidí, jak to vypadá za hranicemi. Argumentům některých místních politiků, že něco nejde, se můžeme už jen smát.
57:04
O Praze rozhodují lidé, kteří v ní nebydlí, ale chtějí do ní jezdit autem, kritizuje Gebrian
Číst článek
Rád bych zmínil ještě fenomén stěhování z města na venkov. Všichni si ideálně vysnili svůj domeček se zahrádkou, s bazénem, sebrali se, prodali byt ve městě a odstěhovali se na venkov. Co to je za typ jevu a jak moc podle vás se naplnily tyto představy?
Suburbanizace je fenomén, který je typický právě pro společnost, která předtím byla normalizována, lidé bydlili na sídlištích, neměli moc na výběr, a ti, kteří zakládali rodiny, měli představu, že budou žít na vlastní zahrádce, v lůně přírody.
Když se to stalo masovou záležitostí, zjistilo se, že třeba doprava, která se tím vybudila, je velkým problémem, kapacity těch silnic vůbec nestačí a lidé se svým způsobem ocitli izolování v těchto lokalitách, které postrádají často vybavenost, ať už to jsou kvalitní školy, zdravotnická zřízení, nebo kulturní život.
Současně se ocitli vedle sebe se sousedy, s kterými si třeba nemají mnoho co říct. A vůbec nemluvím o uhlíkové stopě, která je v tomhle případě vyšší než v bytovém domě.
Jak by mělo vypadat ideální „patnáctiminutové město“? S jakými výzvami se města potýkají? Poslechněte si celý rozhovor výše.
