Rozhlasový archiv skrývá stovky hlasů princezen. Krásu jim dává fantazie posluchačů
Jaká princezna je ta nejkrásnější? Rozhlasoví tvůrci v tom mají jasno – nejkrásnější je právě ta rozhlasová. Každý si ji totiž může představit tak, jak on sám chce. Český rozhlas uchovává v archivu stovky pohádek, ve kterých vystupovaly princezny ztvárněné známými i dnes už zapomenutými herečkami.
Ani jednu si nejde spojit s tváří, jako je to třeba v případě Libuše Šafránkové, představitelky Popelky nebo princezny Večernice. Mnohé z nich si ale právě díky práci před rozhlasovým mikrofonem osvojily herecké řemeslo už v poměrně mladém věku a čerpaly z něj po celou dobu své kariéry.
Například právě v pohádce Václava Vorlíčka Princ a Večernice hrála jednu z královských dcer i herečka Zlata Adamovská, která už rok před premiérou filmu vystupovala jako princezna v rádiu. Její hlas zazněl roku 1978 v pohádce O ebenovém koni (součást cyklu Pohádky z tisíce a jedné noci).
Poslechněte si celý podcasty redakce kultury Kulturní vývar věnovaný rozhlasovým princeznám
„Ve filmu se stačí třeba podívat letmo očima a udělat nějaký takzvaně plachý výraz. Kdežto v rozhlase musíte použít jenom to slovo – samozřejmě záleží na scénáři, jaké je tam napsané a zda vůbec. Takže musíte třeba, když se chcete plaše podívat někam jinam, říct: ‚Ach, promiňte, promiňte, princi.‘ Jenom svým hlasem a intonací vykouzlíte třeba právě tu plachost. Posluchač musí vidět, co děláte, jak se tváříte,“ popisuje pro Radiožurnál Adamovská.
Jak přiznává, i když má za sebou mnoho filmových či televizních rolí, kde také ztvárnila princezny, na práci před mikrofonem ve studiu nedá dopustit. „U mikrofonu získáváte svoji barvu hlasu, svůj mluvní temperament, a hlavně se coby mladá herečka učíte řemeslo, protože v řeči, kterou budete používat pak na jevišti a ve filmu, je hodně velká herecká síla,“ vysvětluje.
„Pokud zvládnete mluvu a všechny intonace okolo, tak z toho pak můžete čerpat při práci na divadelní inscenaci a filmové nebo televizní roli,“ dodává Adamovská, která jednu z výraznějších pohádkových rolí dostala i díky režiséru Karlu Weinlichovi, který si ji v roce 1987 vybral do titulní role princezny ve Stínu, napsaném podle příběhu Hanse Christiana Andersena.
Weinlich králem rozhlasových pohádek
V rozhlase se točí pohádky už od doby jeho vzniku. Na kilometrech zvukových pásů jsou tím pádem zachyceny stovky hlasů princezen – možná i proto, že jednotlivé herečky si je mohly zahrát kvůli neopakovatelnosti hlasu většinou dvakrát, třikrát za kariéru.
1:29
‚My si jen hráli.‘ Zemřel rozhlasový režisér Karel Weinlich, jehož rukopis nesou stovky pohádek
Číst článek
Jednou z nejčastějších princezen byla na přelomu 80. let herečka Sylva Sequensová, výrazná svou Princeznou se zlatou hvězdou na čele v režii Karla Weinlicha. Jako nekorunovaný král rozhlasových pohádek ji obsadil i do vyprávění o princezně na hrášku, uváděném pod názvem Hrášková princezna a skřítek se šišatou hlavou. Weinlichovou oblíbenou princeznou byla v této době také herečka Eva Horká.
Sám Weinlich se ale označení král rozhlasových pohádek bránil. Natáčení kouzelných příběhů chápal jako společnou práci dramaturgů a herců.
Po druhé světové válce nastoupil do Hlavní redakce pro děti a mládež a v rozhlase jako režisér zůstal víc než 70 let. Jednou z jeho prvních režií byla pohádka Pasáček vepřů z roku 1954. V této pohádce hrála princeznu Ludmila Stambolieva, která v rozhlase pracovala už od 30. let. V roce 1948 založila Herecký soubor pražského Československého rozhlasu a zapojila se také do provizorního vysílání během srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.
Stambolieva během své kariéry nezískala žádnou výraznou filmovou roli. Mnohem více šancí dostala Jiřina Jirásková, která si princeznu v rádiu zahrála roku 1958, kdy ji ještě jako poměrně méně známou divadelní herečku před mikrofon postavil Jiří Horčička. Společně natočili Princeznu solimánskou.
Umělá inteligence napsala rozhlasové příběhy. Mají celou dějovou linku včetně zápletky
Číst článek
Právě Stambolieva a Jirásková patřily k prvním rozhlasovým princeznám. Možná i díky nim se o nich začalo říkat, že jsou nejkrásnější, protože si je každý může představit podle vlastního vkusu.
„Pocit té krásy princezny, její něhy, lásky či jemnosti – záleží samozřejmě, jak je pohádka a figura napsaná – v nás má vyvolávat obrazy. Má se v nás odehrát něco, co naše představy rozvíří. Nastane rozbřesk fantazie,“ vysvětluje současný šéfrežisér Českého rozhlasu Aleš Vrzák to, jak funguje audio na představy posluchačů.
„Herci dokážou pomocí hlasů vyjádřit charakter té postavy. Zajímá nás, jak herec funguje v určitých situacích, jak vnímá kolegy, prostor kolem sebe, jak představitel pracuje s rytmem a s tempem, s intonací a s melodikou hlasu,“ přidává s tím, že rozhlasoví režiséři většinou hledají vhodné herce v divadlech a velmi často využívají i databázi hlasů, kterou Český rozhlas pořizuje s mladými začínajícími studenty herectví.
Princezny, kterým děti rozumí
Pohádková princezna ovšem nemusí být jen ta s korunkou na hlavě a v dlouhých šatech s vlečkou. Dívky z královského rodu mohou klidně jezdit na koloběžce nebo hrát počítačové hry. Podle rozhlasové dramaturgyně dětských pořadů Zuzany Vojtíškové současné děti slyší na moderní příběhy a jsou rády, když k nim lidé z rádia mluví normálně, přirozeně a slovy, která používají i ony v běžném životě.
„Už neplatí, že děti sedí u rádia a čekají na svou nedělní pohádku. Vidím je spíš u počítačů nebo mobilů, ale vidím je také tak, že si své pohádky aktivně vyhledávají na internetu a moc neřeší, zda jsou z vysílání Českého rozhlasu. Je to prostě audiopohádka,“ říká Vojtíšková i s odkazem na aplikaci mujrozhlas.cz.
Rozhlasoví autoři věří, že si děti cestu k pohádkovým příběhům najdou a budou si dál představovat třeba to, jak vypadá ta nejkrásnější rozhlasová princezna.
