Kdo byl Josef Mánes? Nová expozice Národní galerie se snaží rozklíčovat ‚mýtus‘ jeho díla a osobnosti
Josef Mánes – autor kalendářní desky Staroměstského orloje, ilustrací a portrétů. Stal se inspirací pro takzvanou generaci Národního divadla, vzorem „čechoslovakismu“, až z něj nakonec komunistický režim udělal příklad socialistického malíře a člověka. Kým ale skutečně byl a co vše skrývá jeho dílo? To se snaží přiblížit nová výstava Národní galerie v Praze ve Valdštejnské jízdárně Josef Mánes: Člověk – umělec – legenda.
Mánes se další samostatné výstavy dočkal po více než 50 letech – naposledy se konala v roce 1971 za hluboké totality. I proto byl jedním z cílů autorů výstavy představit umělce více autenticky bez nánosu ideologií.
Proniknout do jeho „skutečného“ odkazu lze pomocí pěti částí. Nejedná se ovšem o cestu časem, ale mezi tématy, která definovaly Mánesovo dílo. Přesto se však musí někde začít - především od umělecké rodiny, která formovala jeho styl, nebo studií v Praze a následně v Mnichově.
„Nemám rád spoustu obrazů najednou. Znepokojuje mne to. Jsem z toho k smrti unaven, stejně jako spousty lidí, kteří všichni mluví najednou.“
Josef Mánes (skicář z roku 1869)
Postupně se však návštěvník střetává s realitou revolučního roku 1848 nebo útrap, se kterými se Mánes za svého života potýkal i kvůli svému perfekcionalismu. „Neustále přepracovával kompozice. Máme to tady vidět na několika příkladech studií,“ přiblížila před otevřením expozice Radiožurnálu Mánesův tvůrčí proces jedna z kurátorek výstavy Markéta Dlábková.
Právě díky zmíněným studiím si může návštěvník lépe představit proces tvorby například u obrazu Setkání Petrarcy s Laurou v Avignonu roku 1327, u kterého jsou k vidění i nákresy jednotlivých postav. Zajímavým doplňkem jsou rovněž tablety rozmístěné po celé expozici, jež nabízejí pohled až pod povrch díla.
Tím ale interaktivita nekončí – pro děti je připravená speciální stezka, na které se na okamžik samy mohou stát umělci a zkusit, jak tvořil Mánes.
Kousek orloje zblízka
Přestože velkou část expozice tvoří sbírky Národní galerie v Praze, jedním z největších lákadel je zapůjčená kalendářní deska Staroměstského orloje, která tvoří ústřední bod celé výstavy.
O významné dílo se nejedná jenom z historické pohledu, ale i pozice v rámci Mánesovy tvorby. „Je to jedna z mála velkých zakázek, ke kterým se ve svém životě dostal, protože se mu je často nepodařilo získat,“ vysvětluje Dlábková.
„...jsou to kráné ilustrace! Mánes je dělá. Ta nahota nebude mnohým se líbit, ale pozdrav Pánbůh za ni!“
Božena Němcová (dopis Leopoldu Hansmannovi, 9. srpna 1857)
Návštěvníkům se nabízí jedinečná možnost si desku prohlédnou zblízka a zpozorovat detaily, které jim na pražském orloji mohly uniknout. Vše ale v tlumených světlech kvůli citlivosti jednotlivých uměleckých děl. Vystaveny totiž nejsou jenom obrazy, ale i různé grafiky, prapory nebo návrhy - tedy i „nižší“ součást Mánesovy tvorby.
Mezi další výrazné exponáty přesto patří portrét Josefíny, jejíž identita je dodnes neznámá a přezdívá se jí česká Mona Lisa, nebo kresby z vydání Rukopisu královédvorského.
Celkový obraz osobnosti a života umělce potom dodávají ukázky Mánesovy korespondence, dobové texty a fotografie. Expozici v druhém patře pak uzavírá 20. století a vytvoření „mánesovského mýtu“. Kam až se za komunismu dostal, napoví televize Mánes značky Tesla.
Více ale z dobového kontextu nehledejte. Přestože je krátce nastíněn na popiskách na začátku každé části nebo u jednotlivých vystavených exponátů, je převážně vztažený k samotnému exponátu. Výstava tak sice poskytuje všeobecný vhled do Mánesova díla a poukazuje na jeho různorodost a vliv, které mělo na následující generaci umělců, chybí jí ale větší zasazení do událostí jeho doby.
Za života se Mánesovi velkého uznání nedostalo. Až posmrtně tak pokračuje jeho „mýtus“, který je přiblížen na více než 400 exponátech z 25 veřejných institucí a soukromých sbírek. Ty jsou k vidění ve Valdštejnské jízdárně do 16. července.
