Mánes prochází kolaudací. První výstavu nabídne ale nejspíš až v létě
Ačkoli je oprava pražské výstavní síně Mánes hotová a od konce týdne prochází její výstavní část kolaudačním řízením, první výstavu bude hostit nejspíš až v létě. Důvodem je pozdější výběr nového nájemce restaurace. Teprve až s ním bude možné dovybavit interiér restaurační části a až pak přijde na řadu i její kolaudace.
Správci Mánesa si přejí v galerii pořádat výstavy světové úrovně a vydělat na ně chtějí mimo jiné pronájmem restaurace a luxusních kanceláří, které vznikají v prvním patře.
Právě blízkost Vltavy a atraktivní výhled na Hradčany by měl do Mánesa přilákat nejenom výtvarníky a obdivovatele umění, ale také firmy.
„Samozřejmě ten dům se musí nějakým způsobem taky uživit,“ říká jeden ze členů správní rady Nadace českého výtvarného umění a původní profesí restaurátor Petr Kuthan.
Podle něj by v prvním patře mohlo mít sídlo až 15 firem. Kdo bude provozovat restauraci, je zatím předmětem obchodního tajemství.
„Částečně už samozřejmě máme jakési předběžné smlouvy, protože už je nutné zajišťovat nájemce dopředu,“ dodává Kuthan.
V podzemí Mánesa vzniká francouzská restaurace, v prvním nadzemním podlaží, kam vedou i moderní výtahy, velký výstavní prostor s prosklenou střechou, také kavárna a sociální zázemí.
Výstavní síň vznikla v roce 1930 jako součást budovy Spolku výtvarných umělců Mánes podle projektu Otakara Novotného. Čistě funkcionalistická budova nahradila zbourané Šítkovské mlýny a v sousedství jejich pozůstatku - renesanční vodárenské věže - vytvořila jednu z dominant vltavských břehů. První akcí, pořádanou v ještě nehotovém interiéru galerie, bylo v březnu 1930 slavnostní shromáždění k 80. narozeninám prezidenta Masaryka, který též na stavbu galerie přispěl.
Budoucí nový Mánes by měl vypadat skoro tak, jako když ho kdysi zakladatelé spolku Mánes vybudovali.
„Mánes v podstatě také ideální polohou u Střeleckého ostrova by mohl navázat na starou tradici z doby před válkou, kdy se tam konaly opravdu významné výstavy – třeba v roce 1932 se tam konala výstava Jaro, která měla naprosto mezinárodní profil,“ vzpomíná světově uznávaný historik umění Zdeněk Felix a pokračuje:
„A když si vezmete katalog a přečtete si jména účastníků, tak zjistíte, že je to něco jako Who Is Who dnešní představy o umění 20. století, takže ta budova má své přednosti. Není také příliš veliká, takže ten provoz by nemusel být tak drahý.“
