V brazilských indiánských vesnicích se udržují tradice a hraje fotbal
Odhalení dosud nespatřeného domorodého kmene v amazonském pralese vždycky vyvolá velkou senzaci. Ne všichni indiáni v Brazílii ale žijí oním romantickým životem, nesbírají exotické ovoce a neloví ryby v čistých řekách. Někteří o své přežití ve společnosti musí bojovat. Stejně jako kmen Tapebů nedaleko města Fortaleza, které hostilo mistrovství světa ve fotbale.
Děti kmene Tapeba na sobě mají oblečení ušité z palmových listů a předvádějí rituál, při kterém zároveň naznačují boj dřevěnými tyčemi.
„Scházíme se tady po vyučování s celou naší skupinou," říká indiánská dívka Fernanda.
„Nacvičujeme tohle pohybové umění a různá představení, abychom mohli předvést svou kulturu." Například na přehlídce v blízkém městě Caucaia, které vzniklo právě uprostřed míst, jež kdysi obsadila řada indiánských vesnic kmene Tapeba. Děti předvádějí své typické oblečení a hudební nástroje.
„Naučili jsme se to jako malí. Děláme taky sukně, čelenky, chrastidla," vypráví Danielton. Doma to prý ale už moc neumějí, všechno tradiční se učí tady ve škole. Doma se většinou vyrábějí ozdoby a přírodní šperky, které slouží i jako zdroj výdělku. Zásluhu na téhle škole má Elizabeth Cruz da Silva, jedna z vůdkyň zdejší vesnice.
„Dřív jsme se učili pod mangovníkem,“ vzpomíná Bety. „Neměli jsme učebnice, neměli jsme sešity, tak jsem obcházela tiskárny a sbírala zbytky papíru potištěné po jedné straně. A občas jsem musela zlomit tužku v půlce, aby zbylo na všechny.“
Dnes tu stojí škola „bělošského" střihu. Zděná, s lavicemi i počítači. A okolo domy jako v jiných chudých vesnicích. Žádná typí, žádné chatrče pokryté šindely.
I děti mají pod indiánským „krojem" šortky. Kromě toho, že do sebe ve škole dostávají indiánské tradice, jsou to jinak děti jako všechny ostatní. Třeba v tom, že milují fotbal.
„Tady jsou všichni fotbalové hvězdy, všichni hráči,“ vyzdvihuje Danielton. A přidává se Fernanda: „Je to jedno, holky, kluci, všichni hrajou. A v televizi se díváme, nevynecháme ani jednu.“
Místní vůdkyně Beth má ještě jeden sen. Chce se pokusit zapsat část pozemků jako výsadní indiánské území. Nebudou tak muset o každý kousek země, který chtějí obsadit, bojovat. A možná že zbude i na fotbalové hřiště.
