Odchod syrského diktátora jiné znamenal zhroucení režimu, do kterého Rusko hodně investovalo v penězích i symbolicky. Podílelo se v minulém desetiletí na jeho dočasné záchraně před povstalci, a současně používalo jeho území pro své vlastní plány.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Rusové zvedají kotvy

Konkrétně sloužila Sýrie jako důkaz, že Rusko je stále prvoligová světová velmoc, a jednání o dalším osudu Sýrie i okolí se nemohlo obejít bez ruského souhlasu. A současně měli Rusové k dispozici letiště Hmíním a přístav Tartús, který jim umožňoval nejen pomáhat Asadovi, ale také projektovat svou vojenskou moc dál do okolí.

S pádem Asadova režimu se karty rozdávají znovu. V tom se ruská strategická prohra podobá té íránské. Protože Teherán také přišel o svůj pozemní most ke Středozemnímu moři a přichází o ještě větší investice v penězích a dokonce i lidských životech.

Sčítání ztrát

Vraťme se ale k otázce Ruska. Pro Moskvu nová situace znamená ztrátu prestiže. Padl ruský klient, kterého Putin neochránil. Moskva, zaměstnaná válkou proti Ukrajině, na to očividně neměla kapacitu. Tím spíš, že se do věci nehrnul ani oslabený Írán.

Rychlý pád Damašku tedy ukazuje na meze ruské moci a zpochybňuje také jeho spolehlivost jako partnera pro jakoukoli jinou spřátelenou diktaturu.

Rusko také používalo Sýrii jako výkladní skříň pro své zbraně, a ty náhle ztratily své kouzlo – nejen na Ukrajině, ale i v Sýrii. Zaměstnaný ruský zbrojní průmysl by měl nyní stejně problém zákazníky obsloužit.

Satelitní snímky nyní ukazují řady ruských obrněných vozů seřazených v okolí letiště Hmímím a nákladní letouny připravené je odvést domů. Stejně tak přístav Tartús opustila část ruských lodí a nyní pravděpodobně vyčkávají v mezinárodních vodách.

Tartús přitom sovětské lodě používaly už od roku 1971, tedy krátce po příchodu dynastie Asadů k moci. Přístav vlastně byl symbolem sepětí Moskvy a Damašku.

V tuto chvíli není jisté, co bude dál. Je pravděpodobné, že Rusko ani Írán nebudou mít v nové Sýrii tak snadnou situaci, vždyť samy přímo zabíjely sunitské povstalce i četné civilisty. Ovšem také není jisté, jestli se nový islamistický režim dlouho udrží. A i pokud ano, zdá se, že k moci se v Sýrii dostali velmi pragmatičtí lidé.

Ven a zpátky

Lze si tedy docela dobře představit, že s oběma vládami udělají nějaký dobrý obchod – pokud Moskva a Teherán budou mít co nabídnout. Je pravděpodobné, že právě o tom se v těchto dnech horečně jedná.

Pro Haját Tahrír aš-Šam může být výhodné, pokud budou mít na své straně státy, které by neutralizovaly vliv velmi motivovaného Turecka, které má se Sýrií také své plány.

A pak je tu ještě další otázka. Pokud se Rusové budou muset přesunout, co bude s jejich snem o přístupu k teplým mořím? Chtějí nadále alespoň symbolicky hrát vysokou hru. Jistě již plánují dobu po skončení války proti Ukrajině.

Jedna z variant je, že příští základnou Ruska ve Středomoří bude Libye. Tam nadále trvá doutnající válka mezi dvěma vládami. Jednu podporují Turci, druhou, tu v rukou Chalífy Haftara, zase Rusové.

Pro Haftara může jít o velmi dvojsečnou výhodu, protože příchod vojáků Moskvy může nyní stabilní situaci rozkývat a vyvolat reakci druhé strany. Příchod Rusů tedy nemusí být pro Libyi velké požehnání. To ovšem nebylo ani pro Sýrii.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít