Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla kajakářka Antonie Galušková. Jak vzpomíná na závod na evropském šampionátu v Tacenu, kde si vybojovala účast na olympijských hrách? V čem jí pomohl sportovní psycholog?

Praha 11:03 5. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Toni, pár týdnů zpět ses kvalifikovala na své první olympijské hry. Jak vzpomínáš na Evropské hry v Tacenu?
Bylo to zvláštní, nezapomenutelný zážitek. Přišly povodně a místo 150 kubíků najednou teklo 400 a měli den a půl na to, aby to kleslo. Přišel za námi v úterý večer trenér, já byla připravená spát a trenér řekl, že se ruší program, posouvá se to a kajakářky budou startovat až v sobotu. Měla jsem čtyři dny na to, se z toho dát dohromady. Byla to olympijská nominace, takže jsem z toho vůbec nemohla spát, bylo to nepříjemné. Poté, co jsem se o tom bavila se svojí psycholožkou, tak jsme řekly, je to tak, jak to je a že se s tím mám poprat. Vše jsem si urovnala, v sobotu do toho dala všechno vyšlo to. Byl to krásný den.

Jak moc jsi cítila tlak?
Po nominacích, co jsme měly v Troji, tak tam tlak pořád byl, ale nebylo to tak velké, co musely prožívat singlířky. Musela jsem si nastavit, že to ještě není hotové, že je Kačka skvělá závodnice a může medaili zajet. Byla jsem nervózní, ale nebylo to tak hrozné. Byl to takový zdravý stresík.

Kdyby ses nekvalifikovala, měla bys ještě šanci?
Ne, právě že ne, protože tímto závodem to končilo.

Bylo těžké tu jízdu zopakovat, když se měnily podmínky?
Hodně těžké, změnila se voda. Podle mě jí bylo trochu víc, protože to zase přiteklo. Nevšimla jsem si malých detailů, že třeba u čtvrté brány zmizela vlna, po které jsem se v kvalifikaci krásně svezla a najednou jsme tam měla horší nájezd, a neměla se o co opřít, musela jsem to silou přervat. V ten moment jsem věděla, že to nebude ideální a nakupovalo se to až do cíle a strašně se to měnilo. To, že jsem dojela sedmá, beru jako úspěch.

Českým kajakářům to v Tacenu na medaile nevyšlo, ale v závodě hlídek jste společně s Fišerovou a Bekovou dovezly bronz. Přibliž mi závod hlídek.
Startují tam tři lidé, čas začne běžet, jakmile první loď protne fotobuňku a stopne se, jakmile poslední loď protne fotobuňku. Taková štafeta a každému se počítají penalizace. Kdybychom se všechny tři dotkly jedné stejné brány, tak máme plus šest trestných vteřin. Snažíme se tam střídat, letos jsem jela já první, druhá jela Kačka a třetí Terka. V Tacenu udělali trať tak těžkou, že na hlídky to bylo šílené. Dole jsme to pokazily, ale stejně nám to stačilo na bronz. Mám ty závody ráda.

Toni, celá tvá rodina je s vodou spojená. Tvůj táta dokonce lodě vyrábí. Popiš mi, čemu se přesně věnuje?
Táta mě s mámou k tomu sportu přivedli. On sám se k tomu dostal náhodou, chtěl jít z osmé třídy na střední školu, ale nedostal od pana ředitele doporučení, tak se vyučil automechanikem. Pak šel na střední na stavárnu a na ČVUT do Prahy, kde poznal mámu. Dříve dělal atletiku, u nás v Sušici vznikl kanoistický klub a že to půjde zkusit. Jeho táta mu dal výplatu, aby si mohl koupit pádlo. Druhý den se mu zlomilo, táta se naštval, protože mu ho nechtěli vyreklamovat, tak začal vyrábět pádla. Pak se na to začaly nabalovat lodě.

Kajakářky Galušková s Hilgertovou končí v semifinále mistrovství světa. Prskavec pojede o medaile

Číst článek

O tvoji loď a o výrobu se stará tedy on?
Ano, on je ředitel firmy a mámou. Pak tam jsou lidi, co se starají o výrobu.

Cítíš výhodu, že se dostáváš k novým materiálům a technologiím?
Když jsem byla mladší, tak to výhoda byla, protože jsem nemusela tak dlouho čekat na lodě. Teď, když mám výsledky, tak jsem na úrovni jezdců, co mají urychlenou výrobu. Když teď potřebuji loď na olympiádu, tak to máme přednostně udělané, abychom nemuseli čekat.

Jakou loď bereš do Paříže?
Od tatínka samozřejmě.

A máš ji zajetou?
Ještě není na světě. Vymýšleli jsme design, pak to musím odeslat a pak ji musím zajet. Do Paříže odjede vlek s loděmi, jednu si chci nechat v Praze na trénink, tak ji zkusím a buď tam pošlu tu olympijskou, nebo tu, na které jezdím teď.

Sen dostat se na olympiádu měla i tvoje starší sestra Karolína. Dorazí se s mladší sestrou podívat?
Koupily si s našima letenky a už i vím, kde budou sedět.

Jela by ses podívat, i kdyby ses nekvalifikovala?
Asi jo. Ta atmosféra tam bude neskutečná, a i kdybych nezávodila, jela bych si to tam užít jako divák.

Kde budou sedět?
Na kvalifikaci myslím v šesté sedmé řadě a na semifinále a finále jsou o něco výš.

Budeš o to víc nervózní, že tam jsou, nebo o to víc v klidu?
O to víc v klidu. Tribuny jsou asi pro 12 tisíc lidí, takže je tam ani nenajdu. Budu ráda, že tam mám někoho z naší vesnice.

Toni, od závodu na mistrovství Evropy v Tacenu veřejně mluvíš o boji s duševním zdravím. Co tě trápilo?
S největší částí sebevědomí, sebedůvěra a možná i sebeláska. My holky to máme se sebeláskou komplikovanější než kluci, protože na sobě pořád hledáme nedostatky a něco se nám nelíbí. Bohužel se mi to přeneslo i do sportu, sáhla jsem kvůli tomu pro pomoc a našla si sportovní psycholožku, která je úžasná. Každému sportovci i člověku bych přála, aby si našel někoho, s kým si sedne. Moc mě to ani nebavilo, jezdila jsem ve stresu, a když si člověk nevěří, tak to člověk nechce dělat, protože ho to akorát bolí.

Hodnotila ses na základě sportovních výsledků, jestli jsi dost dobrý člověk? To jsem třeba prožívala já.
Jak kdy. Začalo to v roce 2021, bylo to na mistrovství světa do 23 let, jela docela dobrou jízdu a byla jsem asi až osmnáctá v kvalifikaci. Říkala jsem si, hele, co je, to není možné. Pak jsem udělala zase chybu v semifinále a začala nad tím laborovat. To byl asi ten spouštěč a v hlavě jsem si řekla, že asi nejsem moc dobrá, když jedu dobře a stejně to nestačí. To je ale ten přechod z juniorů do kategorie do 23 let, kdy už to jsou seniorské závody, holky jezdí světové šampionáty a některé jezdí na olympiády. Mě se to tehdy nějak dotklo.

Jak moc myslíš, že ses od té doby posunula?
Hodně. Můžu říct, že jsem na sebe pyšná, protože to byl strašný boj a tři roky to byla intenzivní práce. Musely jsme začít od nuly, abych si začala věřit na startu. Loni to ještě optimální nebylo a věděla jsem, že jestli o Paříž chci jet, tak o ni nechci jet ve stavu, kdy budu na startu a nebudu vědět, jestli o to mám zájem.

Myslíš, že s většími závody se zvyšuje pocit nervozity?
Mám to asi u všech závodů podobné, akorát u třiadvacítek je konkurence o něco menší, než na Světových pohárech. Na startu jsem nervózní asi stejně.

Můžeš prozradit třeba nějakou techniku, kterou používáš?
Třeba u vody si představuji všechny možné scénáře, co se může ten den stát. Když třeba nerada jezdím ve větru a vím, že bude foukat, tak si představím ty pocity, co to ve mně vyvolává. Když vím, že tam bude atmosféra a hukot, tak aby mě to nezaskočilo, že je tam hodně lidí a že na mě všichni koukají. Pak samotná vizualizace trati, zaměřit se na to, v čem si nevěřím, a pořád si opakuji, že to zvládnu a že na to mám.

Dá se to implementovat i do normálního života?
Občas to používám ve škole, když jdu na zkoušku a nevím, jestli to zvládnu. Řeknu si, hele, učila ses, v nejhorším tě vyhodí, tak to zkusíš znovu.

Toni, trénuješ ve skupině Miroslava Říhy, který vedl například Vavřince Hradilka. Jak dlouho už tě vede?
Teď už to bude druhým rokem. V roce 2022 jsem byla společně s Amálií Hilgertovou, která se rozhodla změnit kouče a můj trenér se tak trochu rozhodl změnit povolání a já byla donucená měnit trenéra. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale jsem ráda, že se mi to stalo, protože se mi zase otevřely nové dveře, poznala nové lidi a jsem ráda tam, kde jsem.

Tvůj táta je bývalý slalomář, má tendence ti radit?
Když se potkáme na Světovém poháru a je tam těžká kombinace, tak se mě nejdřív zeptá, jak to pojedu, tak mu řeknu svůj názor. Buď řekne, jo dobrý, anebo řekne, fakt? Tak to teda nevím. Já mu řeknu, hele tati, věř mi, mám to vymyšlený.

Laťku jsem nastavila vysoko, ale pořád je na čem pracovat, říká po vítězném úvodu sezony Satková

Číst článek

Máte to tak nastavené, že táta je táta a nemůže mluvit do trénování?
On mě do mých 19 let trénoval, takže si ho ráda vyslechnu. Občas přijde a řekne, hele, dej si bacha na tohle, tady jsou tyčky nízko. Pořád se mi snaží radit a já si na to dávám bacha. Hlavně to ale procházím s Pytlákem, což je můj kouč. Tátu si ale ráda vyslechnu.

Kdo další patří do tvé tréninkové skupiny?
Kromě Pytláka můj tréninkový parťáka Vaša Chaloupka, Vávra Hradilek a Evička Říhová, což je trenérova dcera.

Jaký je to pocit mít okolo sebe olympijského medailistu Vávru Hadilka? Saháš k němu někdy pro radu?
Vávra je strašný sympaťák, dokáže i zvednout náladu. Když jsem unavená nebo zpruzená, tak mě hodí do pohody. Vždycky jsem se ho ptala, jak to jet rychleji, ale tím, že teď ukončil kariéru, tak jsme se viděli naposledy na nominacích. Tu cestu jsem pak šla hlavně s Vašou Chaloupkou, s ním jsme byli i v Brazílii a nedokážu si představit, jak bych to zvládla bez něj odtrénovat. On je extrémní dříč. Pamatuji si, jak jsme tam na sebe řvali do posledního záběru, že to buď dojedeme, anebo se tady pozvracíme. Do teď nevím, jak jsme Brazílii mohli přežít, protože jsme toho odtrénovali strašně moc.

Čím to je, že máme v Česku tak úspěšné vodáky?
To nevím, nikdy jsme o tom nepřemýšlela. Ten sport je v Česku dlouho a historicky jsme dost úspěšní. Hodně dělá ta komunita, všichni jsme kamarádi, nikdo si nic nezávidí, máme nejlepší trenéry a podmínky na světě.

Myslíš?
Ano, máme několik super kanálů v Česku. V Praze, v Roudnici, v Českých Budějovicích, v Brandýse nad Labem, kde jezdil i Jířa Prskavec. Myslím, že na tom jsme na světové scéně fakt dobře.

Toni, Paříž je za dveřmi. Jak se na ni připravuješ?
Zrovna teď jsem se vrátila z posilovny, kde jsme měli trénink do selhání, takže jsem sem sotva přišla.

Co znamená do selhání?
To znamená, že už víc opakování nedáš. Prostě to tak bolí, že se zvedneš naposled a pak prosíš o milost. Ráno jsem měla ještě loopsy, to je takové kroužení. Naše jízda má 100 vteřin, tady tohle má tři minuty, pak máte dvě minuty pauzu. Dneska jsem to dala dvanáctkrát, takže tady teďka sotva sedím. Teď máme Světový pohár, tak trochu polevíme, ale ještě je spousta času něco natrénovat. Vzhledem k tomu, že Paříž je silová trať, tak to bude ještě potřeba něco nahnat.

Vy máte šanci v Paříži trénovat. Už to máš taky za sebou?
Letěli jsme tam po mistrovství Evropy, já odlétala o den později kvůli zkoušce, ale naštěstí jsem ji dala, jinak bych si to vyčítala. Máme tam odletět 18. června, být tam asi dvanáct dní, pak na týden zpátky, pak zase na deset dní do Paříže. Později už se tam poletí přímo na olympiádu.

Jak velká je výhoda mít olympiádu tak blízko a navíc možnost tam teď na kanále trénovat?
Je to super. Neumím si představit letět do Tokia a trávit tam dva měsíce předtím, i když ono to kvůli covidu stejně nešlo. Je super, že za hodinu a půl přistáváme, je to jako jízda autobusem.

Ty jsi Tokio zažila v roli předjezdkyně. Co to znamená?
V Japonsku nemají úplně kvalitní jezdce, takže si vybírali nejúspěšnější juniory z celého světa. Jela jsem tam já za kajakářky, kamarádka ze Slovinska, Španěl a Francouz. Teď se tady všichni sejdeme na olympijských hrách. Naše funkce v Tokiu bylo zkoušet trať, kterou navrhli. My jsme tam jezdili pořád dokola třeba hodinu a půl. Pak jsme si zkusili i celé jízdy a změřil se náš finální čas.

Jak bys dopadla?
Byla bych třináctá, takže by mi o kousek uniklo finále. Neměla jsem tam ale ani svoji loď, takže jsem byla ráda, že jsem to sjela. Zkušenost to byla extrémní. Jen covid, ani jeden fanoušek, na břehu nás bylo třeba osm. Bylo to na druhou stranu strašně smutné.

Máš pocit, že jsi načerpala zkušenosti, které by ti mohly pomoci v Paříži?
Určitě. Atmosféra, co bude v Paříži, to je něco úplně jiného, ale už zhruba tuším, jak to funguje, kolik jedeme jízd, jaké jsou pauzy. Snad by mi to mohlo trochu přihrát do karet.

Toni, na koho a na co se mohou fanoušci vody těšit v Troji?
Obecně na tu atmosféru. To, že to komentuje Daniel Stach a Míra Lenc, tak oni vytvoří tak neuvěřitelnou atmosféru. Když se dívám jen na břehu a poslouchám je, tak mám husinu. Nejraději bych tam byla celou dobu, abych si to mohla celé poslechnout, protože to tak strašně prožívají. Většina slalomářů z celého světa řeknou, že nejlepší atmosféra je v Praze, když se jich někdo zeptá. Fanoušci fandí všem, jsou strašně aktivní a je strašně hezké, že se podporujeme navzájem.

Kamarád Lukáš Rohan mi říkal, že nesmím minout finále kajak krosu. Pojedeš to?
Tím, že jsem si vyjela olympijské hry, tak nemůžu. Pojedou to ale nejlepší české jezdkyně a bude se na co těšit, protože to bude strašný boj.

Kdo tam pojede o postup na olympiádu?
Terka Fišerová. Pokud někdo z Čech dojede do třetího místa, tak tam pak pojede buď Terka, nebo Vítek Přindiš.

Je někdo, kdo se kajak krosu vyhne, aby se nezranil před Paříží?
V Praze ne, na olympiádě pojedou všichni, co můžou. Já osobně to moc nemusím, nejsem moc kontaktní typ. Vždycky, když jsem jela, tak mě při jízdě zmlátili a měla jsem z toho akorát depky.

Vidíš tu disciplínu jako benefit, nebo ti to vyloženě nesedí?
Z diváckého hlediska je to atraktivnější, protože tam jedou čtyři lodě najednou a všichni do sebe najíždí, převrací se, protože je tam povinný eskymák. Na druhou stranu mě to mrzí, protože mám pořád blíž ke slalomu. Abychom sjeli dobrou stovteřinovou jízdu, tak je náročnější než se s někým mlátit. Už jsem se párkrát setkala s někým, kdo vyhrál jakoby omylem, že se chtěl vyhnout.

Jak bys pozvala fanoušky do Troji?
Program začíná ve čtvrtek, kdy máme kvalifikace jako kajakáři. V pátek jedeme semifinále a finále. Singlíři začínají kvalifikace v pátek a končí v sobotu. V neděli je samostatný program a kajak kros. Určitě vyjde počasí, máme super pivo, tribuny. Moderátoři Míra Lenc a Dan Stach to budou prožívat, tak to bude super.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít