Hostem pořadu Na place s Ladislavem Hamplem byl kanoista Lukáš Rohan. Užil si dostatečně posezonní volno? Jak snáší změnu trenéra, když přešel od Pavla Kubričana k Jiřímu Prskavcovi staršímu? „Teď trénuji s lidmi, které znám od dětství, Je to jediná tréninková skupina, kde jsem nejmladší. Přitom je všem přes třicet let,“ popisuje vodní slalomář.

Praha 12:27 29. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lukáši, jak si po sezoně užíváš volna?
Je pravda, že v pondělí jsem začal trénovat, ale hlavou jsem pořád v módu po sezoně. Letos byla olympiáda a to byl vrchol, ke kterému jsme směřovali. V momentě, kdy skončil, tak je poměrně složité ho něčím nahradit. V posledních týdnech jsem od sportu hodně polevil, ale potřeboval jsem to. Teď se vracím a užívám si to, ale o to víc to bolí. Volno jsem si užil, klidně bych si ho prodloužil, ale je dobré se vrátit k tomu, co mě baví.

Jak dlouhé to volno je?
Obvykle míváme měsíc, je to většinou říjen, kdy v září skončí závody, v říjnu nesedneme na vodu. Sport mě ale tak bavil, takže jsem to nikdy nevydržel. Letos jsem to vydržel pět týdnů, což je můj osobní rekord. Vydržel bych to i déle, asi jak člověk stárne, tak potřebuje volno delší. Poslední roky jsem si ho dlouhé nedopřál, tak jsem si řekl, že si to vynahradím.

Cestoval jsi?
Ano, byl jsem dva týdny dozadu na Islandu a je to moje nejoblíbenější dovolenková destinace. Byl jsem tam loni ve stejném termínu. Island bych každému doporučil, v říjnu ale je trochu rizikové počasí. Měli jsme ale štěstí a zažili tam krásný podzim, do toho polární záře, takže dávám deset z deseti.

Tohle tě na Islandu láká? Nebo tě to uchvátilo i něčím jiným?
V první řadě příroda, je to tam nádherné. Když si člověk zjistí zajímavá místa, tak tam za celý den nepotká člověka a to docela na dovolené vyhledávám. Nejsem typ, co by se někde válel a odpočíval, baví mě jít na výlet do hor. Chtěl jsem původně jet někam lézt, ale nebyl jsem v lezecké formě a můj parťák na tom byl ještě hůř, tak jsme zvolil variantu B, ale byla mnohem lepší.

A dostal ses letos někam na lezení?
Dostal, naivně jsem si myslel, že toho bude víc, ale už je to s tou energií složitější, ale byl jsem v Česku. Jsem ale velký amatér a jak nelezu, je to se mnou čím dál horší. Přes kamarády jsem se dostal do lezeckého oddílu a učili jsme se i víc metodické věci. Možná to zní směšně, ale je to potřeba. Já jsem se to učil za pochodu. Baví mě být v té komunitě a klidně jen venku ve skalách. Nedělám to pro výkony, protože na ty nemám.

3:01

Moc nechápu, jak se to stalo. Čtvrté místo je obrovský úspěch, říká Rohan po finále kajak krosu

Číst článek

Na co jsi třeba hrdý, že jsi zvládl jako amatér?
Hrdý asi na nic...

Já bych byl hrdý, kdybych si alespoň vlezl do sedáku.
Nechci říct, že jsem hrdý, ale lezení jsem nejvíc dělal za covidu a zjistil jsem, že to tady máme hrozně krásné. Všude jsou skály a všude se dá lézt a není potřeba jezdit nikam daleko. Dávalo mi to za covidu smysl a bavilo mě to. Asi tři roky zpátky jsme jeli na podzim lézt vícedélky do Rakouska, kde se leze už třeba na 200 metrů vysokou skálu a na to jsem v tu dobu neměl zkušenost. Teoreticky jsem to věděl, ale najednou jsme tam lezli osm délek celý den. Vybírali jsme hodně lehké cesty, ale občas tam byla místa, kde se člověk bál, a když je 100 metrů nad zemí, tak je to jiné, než když je v pěti metrech. Byl to silný zážitek.

Vy jezdíte také do Livigna, to je součást přípravy?
Ano. Zima je pro nás důležitá, abychom nabrali část vytrvalostní složky, když pak jedeme do tepla, kde absolvujeme hlavní přípravu na vodě, tak to byli schopni vydržet. V zimě se nedá jezdit dvakrát denně na vodě.

Prosekávat si díry do ledu...

To už se na Vltavě neděje, ale bývaly takové zimy. Dělávali jsme to, najížděli na ledové kry, ale dlouho jsem to nezažil a možná ani nezažiju.

V Livingu se v partě taky hecujete, kolik zvládnete kilometrů za den? Jířa Prskavec prý zvládl 120 kilometrů za den.
On je na to právem hrdý. Je pravda, že loni proběhly takové hecy, ale já se jich neúčastnil. Dali jsme si asi 65 kilometrů v kuse, oni se hecovali, že dají stovku. Šli dvakrát, ale strávili tam celý den. Mě to moc neláká, připadá mi to na palici. Jířa to udělal šalamounsky, počkal si, až všichni odjedou, zjistil si, jaký je rekord a pak to překonal asi o 20 kilometrů. Mohu mu jen pogratulovat.

Jak vypadá první týden po delším volnu? Čemu se věnuješ?
Nejdůležitější je, aby to člověk nepřepálil. Chuť i energie by byla, ale kdyby si člověk naložil první tři dny, tak se nebude schopen hýbat. Snažíme se začít zlehka a přidávat si. Příprava je v silové a vytrvalostní fázi. Jezdíme i na vodě, počasí je příznivé, ale chodíme třikrát týdně do posilovny, jednou denně na vodu. Chodím i na kolečkové lyže, byl jsem asi po půl roce a fakt to bolelo, ale baví mě to. Když pak sednete na běžky, je to strašně znát. Jsem trochu sportovní fanatik, a proto dělám víc sportů. Chodím hrát florbal, fotbal, lezení, ale den je bohužel krátký.

To je asi důležité mít tu paletu sportů barevnější?
Pro mě ano, ale nemyslím, že to tak má každý. V našem sportu je dobré, že se tomu dá tři měsíce věnovat, a nejen jezdit na vodě. Psychicky bych to nevydržel. I když dělám individuální sport, tak mě baví týmové, protože je to o něčem jiném a je tam dobrá parta lidí. Florbal jsem dřív hrál a teď, jak si chodíme zapinkat, tak kvalita není nejvyšší, ale je to společenská akce.

Je docela hezký říjen. Je příjemnější začátek přípravy, než když je sychravo a máš pak vlézt do tréninku?
Ano, když měl člověk jít na vodu v osmi stupních, foukalo a bylo hnusně, tak to nebylo ono. Počasí dělá hrozně moc a je na to výrazně lépe naladěný, než když víte, že vám zmrznou ruce. Pak je otázka, jestli to má smysl, a já jsem ve věku, kdy vím, že je lepší jít dělat něco jiného a voda mi nikam neuteče a nezachráním to.

A ten start je s věkem těžší, anebo lehčí?
Asi jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Dřív se na to člověk víc těšil, volno jsme si nikdy pořádně nedal a neměl odstup, tak to pro mě bylo lehčí. Nezačínal jsem nikdy od nuly, teď téměř ano. Už jen kleknout si do lodi není úplně příjemné, mně se třeba i zvětší nohy, když dělám něčeho jiného a u nás je to hrozně znát, protože klečení máme dělané na sebe a teď hrozně trpím. Na druhou stranu člověk neví, kolikrát do toho bude vstupovat. Mě ale nic ještě nebolí, i když mi táhne na 30. rok. Že to můžu dělat na této úrovni, je skvělé a v něčem si to užívám víc a v něčem méně.

Ty jsi změnil trenéra. Od Pavla Kubričana jsi přešel k Jiřímu Prskavcovi staršímu, který tě už trénoval před lety. Jak velká změna to je a proč ses pro ni rozhodl?
Věděl jsem, že když budu mít po olympiádě, a zažijete ji dvakrát, navíc jednu v Paříži, v atmosféře, tak víte, že znovu to v kariéře nezažijete. Když pojedete do Los Angeles, tak to bude jiné. Když si vzpomenu na závod Jíři a celá tribuna byla plná českých vlajek, tak top už se v našem sportu nemůže opakovat. Věděl jsem, že potřebuji najít trochu jinou motivaci a že potřebuji trénovat s lidmi, kteří jsou lepší než já a trochu mi pomohou a budeme se tahat vzájemně. Proto jsem šel za Jířou starším i mladším a zeptal se jich, jestli by jim dávalo smysl, kdybych trénoval s nimi. Řekl jsem jim své důvody, dlouhodobě jsem nad tím přemýšlel a myslím, že dozrál ten čas, kdy jsem trochu ztratil ten motor, tak tohle mě může trochu nastartovat. Teď trénuji s lidmi, které znám celý život.

Jiří Prskavec mladší, Vít Přindiš a Ondřej Tunka. Tři mistři světa v kajaku, přestože Jířa už několik let jezdí na kanoi. Myslíš, že i jejich úhel pohledu může pomoci?
Rozhodně. Oni říkají, že je to i závazek, že kdo vstupuje u nich do skupiny, tak by se měl oženit, protože všichni už jsou.

Ano, je to skupina na konci kariéry. Jsi z nich nejmladší a všichni už tam jsou přes 30.
Jo, jsem tam nejmladší a to už se mi taky jinde nestane. Na druhou stranu jsem tam taky jediný, kdo není mistr světa.

V čem je Jiří Prskavec starší tak výjimečný, že je o něj takový zájem?
Ono to zní, jako kdybychom byli ve fotbale nebo hokeji a měnili trenéry často. Já trenéry střídám většinou po čtyřech letech, teď jsem to zkrátil, že po dvou. S Pavlem jsme spolupráci jeli směrem k olympiádě a to se podařilo a dostali se tam. Úspěch tam nebyl úplně daleko. Jířa Prskavec je za mě nejlepší trenér na světě a dá se to říct zcela objektivně. Nejen že tomu dává víc než všichni ostatní, ale on tím sportem opravdu žije. To, co dokázal se svými závodníky, je u nás dost nedoceněné, což je velká škoda a mě to mrzí. Až časem se to dokáže naplno docenit. Já jsem na takové úrovni, že je poměrně těžké se zlepšit, přitom bych mohl. Jestli by to někdo mohl se mnou dokázat, protože já to nedokážu, tak je to Jířa Prskavec.

On mi dokáže na vodě poradit to, co já nevím, a trenér to ze břehu vidí jinak než my na vodě. Já jsem velký perfekcionista a vždy mi připadá, že je to horší, než jaká je realita. Když tam Jířa vnese svůj pohled a uchopím to za správný konec, tak mě to může posunout.

Když jsi mluvil o jeho nedoceněnosti, tak je to dané tím, že se na olympiádu dostane jen jeden člověk, přestože máme třeba tři špičkové závodníky? Kvůli kvalifikačnímu systému.
Bude to určitě faktor. Jířa Prskavec starší je trenér Jíři mladšího. Vítek Přindiš je taky známý sportovec, jeden z nejlepších kajakářů na světě, ale pro ně se to velice smolně sešlo, že tu jednu dobu byli takoví čtyři a teď jsou minimálně tři. Pravidla se asi nezmění a může jet jen jeden, i když je to kruté a tvrdé. Nemělo by se ale zapomínat na to, že trénujeme ve skupinách a je to zásluha i zbývajících členů, když přijde úspěch jedince.

Přijde mi to škoda. Proč se to nezmění ten systém? Jiné země tolik šikovných lidí nemají, tak proč nemáme možnost tam vidět víc našich závodníků?
My jsme na olympiádě jako sport kanoistika a ta je rozdělená na vodní slalom a rychlostní kanoistiku. Mezi tyto dvě odvětví se rozdělují kvóty od Mezinárodního olympijského výboru. Vedení Mezinárodní kanoistické federace razilo politiku, že chce v každé kategorii jednu loď za stát, aby tam bylo co nejvíce zemí, aby bylo olympijské finále zajímavé pro co nejvíce lidí na světě. I proto se Paříž rozšířila o dva zástupce oproti Tokiu.

Z dnešního pohledu světa to dává smysl, ale když se podíváte na světový žebříček a ze světové dvacítky tam chybí deset lidí, tak je otázka, jestli na takovém závodě to je správné. Za mě ne, ale respektuji to, protože to tak je. Teď se ale mění vedení Mezinárodní federace, tak je možné, že by v Los Angeles 2028 dojde k nějaké změně, že by závodníci mohli startovat ve dvou kategoriích, když si to vyjedou. Takže čistě teoreticky Jířa Prskavec na kajaku a na singlu a na kajaku by si to mohl vyjet někdo jiný.

Díval jsem se na finálové závody v Paříži a přišlo mi, že to bylo tak nějak kolektivně nervózní.
Nechci mluvit za ostatní, ale hlavní důvod asi byl, že olympiáda je jednou za čtyři roky a úspěch vám může otevřít dveře, které jiný úspěch neotevře. Zásadní ale je, že v Paříži bylo 15 tisíc lidí kolem břehu a na to nikdo nebyl připravený. Možná s výjimkou Petera Kauzera, který startoval v Londýně. Olympiáda v Riu, jo, nějací lidé tam byli, olympiáda v Tokiu, to byl areál duchů a v Paříži najdou atmosféra jako na fotbale. V tom měl člověk dělat sport, který dělá sice 20 let, ale tohle nikdy nezažil. Finálová trať nebyla tak obtížná, v Tokiu byla výrazně těžší, ale v Paříži se hodně chybovalo. Finále jede dvanáct lodí a všichni mohou dojet pro medaili. Je to loterie, všichni jedou na hranici rizika a přicházejí chyby.

Pak jsi měl chvíli volno mezi závody a čekala tě disciplína, kde jsi skončil čtvrtý. To se stalo jak?
Ten kajak kros byl zajímavě nastavený při své premiéře. Bylo to tak, že spousta lidí, co se tomu věnují, tak pouze ti, co si vyjeli skrz nominaci místo a jejich stát rozhodl, že tam pojedou, tak k nim další tři ze speciální nominace, mohli startovat v olympijském závodě. Každý stát mohl nominovat dvě lodě do závodu, ale závodníci museli být fyzicky na olympiádě. U nás to znamenalo, že jsem to mohl být jen já a Jířa. Bohužel Vítek Přindiš, který je v tom fakt dobrý, tak se nepovedlo dostat mezi ty tři na Světovém poháru. Takže jsme tam nastoupili my jako takoví lůzři, i když jsme se na to připravovali. Já to poslední dva roky trochu jezdil, ale nechtěl jsem to nikdy naplno jezdit, dokud nebudu mít jistotu, že tam pojedu, abych se nezranil.

Satková skončila druhá ve finále Světového poháru kanoistek. Prskavce připravila o medaili penalizace

Číst článek

Je to přece úplně jiná disciplína...
Ty lodě a brány jsou jiné, je to extrémně silové, loď je dvakrát těžší a loď váží 18 kilo. Tlačíte vodu, brzdí to... našel jsem v tom takovou zábavu, jak je to jiné a člověk se zpočátku zlepšuje, tak vás to baví. Dva měsíce před olympiádou jsem se na to tak dvakrát týdně připravoval, ale to není ta příprava, jakou by měl dělat člověk, co pojede finále na olympiádě. Už to, že jsme se oba s Jířou dostali do čtvrtfinále a nakonec skončili čtvrtý a jedenáctý, byl obrovský úspěch. To nikdo moc neříkal, což je za mě špatně.

Chystá se novinka ve vodním slalomu, takzvaný short slalom. Víš o tom něco?
Je to pravda, od příští sezony bude short slalom součástí Světových pohárů a mistrovství světa. Teď se to zkoušelo v Číně a docela se to líbilo. Bude se to muset vychytat, protože se zkrátí čas závodu, bude tam i méně branek, zůstanou stejné penalizace. Pojede se na nejtěžší pasáži tratě a budou tam těžší brankové kombinace. To zapříčiní, že tam bude více chyb, ale dnes se všechno zkracuje a dělá se to rychlejší, takže slalom jde s dobou. Já toho fanouškem úplně nejsem, ale je to další šance na medaile a to je potřeba.

Myslíš, že se to podaří dotáhnout do olympiády v Los Angeles?
To ne, tohle je neolympijský sport a to by museli organizátoři v Los Angeles chtít změnit třeba kajak kros za short slalom, ale to asi nenastane.

Ty máš motivaci pro účast na dalších hrách?
Zatím nad tím nepřemýšlím, žiju ještě pořád Paříží. Čtyři roky jsou vzdálené, kdybych na té úrovni byl, tak bych hrozně rád zažil další olympiádu, je to speciální. Vodní slalomáři budou závodit v Oklahomě. Bude to hodně jiné a trochu mě to mrzí, ale buďme rádi, že vodní slalom je na olympiádě.

Chtěl bys ještě něco dodat?
Rád bych dodal, že kanoistika zažila velké ocenění díky dvou mimořádným osobnostem Štěpánce Hilgertové a Martinu Doktorovi, kteří získali od prezidenta medaili Za zásluhy a to je mimořádné ocenění. Oba si to velice zaslouží, Martin Doktor je stále součástí olympijského týmu a odvádí neuvěřitelnou práci pro nás sportovce a hrozně mě těší, že oni dva byli takto ocenění.

Ladislav Hampl, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít