Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl volejbalový reprezentant a hráč Lvů Praha Milan Moník. Co říká na senzační triumf plážových volejbalistů Davida Schweinera a Ondřeje Perušiče na světovém šampionátu v Mexiku? Jak hodnotí nedávný evropský šampionát v šestkovém volejbale?

Praha 17:53 19. října 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Milane, jak velké překvapení je, že se Ondřej Perušič a David Schweiner stali mistry světa v plážovém volejbale?
Já jsem jim věřil a překvapení to pro fanoušky, které kluky sledují, asi nebylo, protože tohle je ten vrchol, kvůli kterému to dělají. Řekl bych, že to bylo zasloužené.

Říkal jsi, že ses plážovému volejbalu také věnoval. Kdy přišlo rozhodnutí, že to byl nakonec ten šestkový?
Měl jsem beachvolejbalovou kariéru od mládežnických reprezentací asi do 23 let. Když jsem byl v reprezentaci, nedalo se tím úplně živit, takže u měl byl šestkový volejbal na prvním místě. Měl jsem tam smlouvu a byla tam i vidina budoucnosti. Mám takovou vtipnou vsuvku. S Ondrou Perušičem jsme hráli dva zápasy v životě, já ho dvakrát porazil, takže jsem taky takový malý mistr světa. Vždycky když se vidíme, ptá se mě na odvetu a já říkám, že zatím hledám parťáka...

Takže tě asi nepřemluví zpátky na beach, co?
Ne, ne. Beachvolejbal mám v srdci, a když mám volné léto, což posledních šest sezon nebylo, protože jsem byl v reprezentaci, tak se na to těším. Příští rok bych chtěl mít v reprezentaci pauzu, tak doufám, že se na beach dostanu.

V jaké části se nachází extraligová sezona šestkového volejbalu?
Na začátku. Kluci mají za sebou těžkou přípravu a příští sobotu to rozjíždíme.

Hraješ teď za Lvy Praha, je to pro tebe ten nejlepší možný klub v Česku?
Určitě, už jsem tam dva roky, začínám třetí sezonu. Chtěl jsem jít ke Lvům, protože vidina toho týmu do budoucna, jak kvality, tak profesionalismu byla velká. Když mě oslovili, byl jsem jasně rozhodnutý tam jít.

1:16

‚Po cestě domů to v letadle oslavíme.‘ Mistři světa Perušič se Schweinerem nevěřili, ale splnili si sen

Číst článek

Jak bys porovnal konkurenci v české extralize?
Poslední roky to šlo hodně nahoru. Je to ovlivněné tím, že je tu hodně cizinců a poslední roky ukázaly, že když dostanou nabídku z Čech, zjistí si informace a vidí, že extraliga jde nahoru. Poslední roky bylo řekněme osm týmů hodně vyrovnaných a bylo to vidět i v play-off, kdy byly série hodně vyrovnané.

Jak bys hodnotil poslední reprezentační tažení mistrovstvím Evropy? Skončili jste v osmifinále.
Pocitově asi trochu zklamání, a to od všech kluků. Měli jsme cíl postoupit ze skupiny, to se podařilo, ale bohužel jsme pak narazili na Srby, kteří hráli výborně. Úplně se nám to letos nesešlo a nezopakovali to co v Ostravě, kde jsme porazili Francii. Asi trochu zklamání.

Projevila se v týmu třeba nějaká špatná chemie?
Neřekl bych chemie, ale spíš načasování formy.

Sehrál v tom nějakou roli návrat smečaře Donovana Džavoronoka, který tvrdil, že mu reprezentační kouč nemá co dát, ale pak reprezentoval, hrál, ale na olympijskou kvalifikaci už neodletěl?
No, to je těžké téma. Dlouhou dobu byl mimo reprezentaci, tuhle sezonu měl chuť reprezentovat. Bohužel se to u něj nesešlo v dobré formě, protože týden před šampionátem si zvrkl kotník a je pak těžké dostat se na sto procent do kvality. Nebyl asi úplně vyhraný a forma se nesešla. Proto asi usoudil, že na šampionátu toho moc nenatrénuje, takže mu olympijská kvalifikace nedá z hlediska tréninku tolik jak u něj v klubu v Itálii.

Takže rozhodnutí, že na olympijskou kvalifikaci neodcestuje, to bylo jeho rozhodnutí?
Určitě. Myslím, že jo.

Jak bys hodnotil olympijskou kvalifikaci, kde jste skončili šestí?
Náročné. Celá sezona byla náročná, byli jsme 110 dní v kuse s reprezentací. Na jednu stranu to bylo krásné, protože se člověk nepodívá do Ria každý den. Na druhou stranu není to o cestování, protože se jede hotel, trénink, zápas. Měli jsme v devíti dnech sedm zápasů, což je hodně náročné jak fyzicky, tak psychicky. Snažili jsme se to užívat, ale bylo to náročné.

Když vás čeká v devíti dnech sedm zápasů, tak jak tam probíhá příprava na jednotlivé zápasy?
Tím, že se celý den hrály zápasy v hale, měli jsme první zápasy ráno v 10 hodin a po zápase jsme pak měli tři čtvrtě dne volno. Na začátku jsme se prali s jet lagem,  člověk vstával ve čtyři hodiny ráno. Přípravy byly dlouhé, naši trenéři to měli těžké, protože po každém zápase nás museli hned připravovat na dalšího soupeře.

Dařilo se vám v Evropské lize. Vraťme se k tomuhle úspěchu...
To bylo sezonu předtím, bylo to zlomové, protože to bylo zlato. Do té doby jsem měl doma většinu medailí stříbrných, jak z českého poháru, extraligy a tohle byl takový průlom. Patrik Jindra mi tehdy říkal, že to prolomíme a pak přijde i titul v Praze. Bylo to nečekané, byla náročná sezona a měla být i reprezentační sezona kratší, ale tím, jak jsme pořád vyhrávali, tak jsme dostali do Final Four zlaté Evropské ligy, kterou jsme vyhráli. Dostali jsme se tím na Challenger Cup, který byl v Koreji. Kdybychom ho vyhráli, mohli jsme postoupit do Světové ligy, ale skončili jsme čtvrtí. Nicméně zlato z Evropské ligy bylo zlomové a sezonu na to přišel titul v Praze.

Byla tedy loňská sezona nejlepší v kariéře?
Řekl bych, že asi jo. Společně s tou reprezentační sezonou to bylo neskutečné.

Jak těžké je to obhájit?
To se mě zeptejte příští rok. Samozřejmě je to ale těžké, protože budeme hrát Ligu mistrů letos. Bavíme se klukama, co ji hráli, a říkali, že to je neskutečně náročné, strašně moc zápasů, a proto je i delší sezona.

Co všechno vlastně ve volejbale hraješ?
Hraju za tým Lvi Praha, s tím hrajeme českou extraligu. Díky tomu, že jsme loni vyhráli, máme možnost hrát Ligu mistrů.

Ta se hraje jak často?
To je čtyřčlenná skupina a hrají se zápasy doma a venku. Začíná to v listopadu a je těžké tam ty zápasy vyhrávat. Je to i svátek, protože máme tam italský, belgický tým. Teď čekáme ještě na kvalifikanta, ale určitě to jsou neskutečné zápasy. Jsme rádi, že to budeme moct v Praze ukázat divákům, a oni se na to těší, protože to je opravdový svátek volejbalu.

Loni ses zasnoubil a letos proběhla svatba. Mělo to vliv na tvoji neporazitelnost?
Možná že jo. Každý říká, že to neřešíme do roka a do dne, ale nakonec se nám svatba těsně vešla do volna v reprezentaci. V sobotu jsem měl svatbu v pondělí jsem musel do reprezentace.

V 29 letech tě po přestupu z Příbrami do Kladna přeučili ze smečaře na libero. Proč?
Byl jsem vždycky přihrávající smečař a někteří usoudili, že jako libero bych mohl být lepší a mít víc úspěchů. Tušil jsem, že by to mohlo přijít, a jednu sezonu to přišlo. Dostal jsem víc nabídek na libero, bylo tam i Kladno, probral jsem to s rodinou a odkýval, že už by bylo na čase a šel jsem do toho.

Proč jsi to probíral s rodinou?
Spíš s rodiči, protože mě vedli odmalička k volejbalu, tak jsem to chtěl probrat i s nimi. Shodli jsme se, tak jsem do toho šel.

Byl přihrávající smečař, tak jaký byl rozdíl?
Je tam velký rozdíl v tom, že jako smečař přihrávám, smečuji, mohu zablokovat nebo dát servis. Na pozici libera mohu jen přijímat, přihrávat a brát míče v poli.

Co je ti povahově bližší?
Když jsem byl celý život na smeči, tak body, ale myslím, že jsem se v liberu našel. Bylo to těžké z hlediska psychiky, protože když člověk celý život smečuje a najednou může udělat jen chybu, protože každý čeká, že musíš přihrát, čapnout... jsem hodně energický, takže mým plusem je oslava vítězství, dát energii týmu, oslavit to s fanoušky. Ale hlavně čapnout a přihrát. První sezona byla určitě náročná zvyknout si na to, že nedělám body. Všichni kluci, se mnou hráli, by mi odkývali, že jsem byl pruďas a dost nepříjemný. Muselo to se mnou být náročné, ale teď už jsem si na to zvykl. Máme psychology, kteří nám dost pomohli a určitě je lepší dát tým to dobro, než to zlo.

Jak moc se rozlišuje pozice přihrávajícího smečaře a libera v přípravě?
Z pozice libera musím mít načtené hráče a jejich útoky a na servis. Z pozice přihrávajícího smečaře, tam je toho více, protože musí mít načtené i nahrávače. Máme šest postavení, takže na papíře dostane, jaké procento lítá kam a v jakém postavení. Jde o to si přesně načíst útočníka, kam smečuje a co bude blokovat.

Milane, jak moc bolí přijímat smeče a servisy?
Mě už moc ne. Mám ty ruce tak omlácené, že už mě to nebolí. Určitě ale pro některé kluky, kteří nejsou zvyklí, tak to bolí. Měli jsme sezonu v nároďáku, kdy kluci měli delší pauzu, přišli do nároďáku a z děla měli modřiny po celých rukách. Ty to určitě bolelo.

Takže i zkušeným volejbalistům to udělá modřiny?
Ano, i zkušeným volejbalistům. Máme na tréninku i dělo, kde se to nastaví třeba na 130 km/h a některé rány hodně štípou.

Jaký je rekord?
Byli jsme na mistrovství Evropy a jeden Polák tam dal 135 km/h.

Čeští volejbalisté v olympijské kvalifikaci prohráli i s Ukrajinou a na olympiádu se nepodívají

Číst článek

A to jsi přijímal ty?
Ne, ne. To už se ani moc přihrát nedá, to se jen tak zvedá, aby to nebylo eso.

Jak velký je to pro tvé tělo rozdíl, když musíš přijímat servisy? Jak dlouho trvalo, než si na to tvoje ruce zvykly?
Já v pozici přihrávajícího dělal to samé. Možná je výhodou být libero a být nejlepší přihrávač, protože se ti servisy vyhýbají. U tvrdých servisů ale asi nepřemýšlí, prostě dají ránu a letí to.

Jak moc považuješ volejbal za nebezpečný sport?
Určitě to není jako basket, hokej, fotbal, to ne.

Házená je taky nebezpečná...
Jo, to když někdy koukám, tak to je na urvání ramene. To u volejbalu není. Když ale někdo na síti zasmečuje tvrdě, tak někomu vyhodí prst, zlomí prst. Horší jsou dopady pod síť, to jsou pak výrony. Nebo když v poli někdo běží, koukají na balon a srazí se.

Jak moc musíš pracovat na reakčních schopnostech a reflexech?
Dost. Je to hodně o reakci. V tomhle je volejbal jeden z nejnáročnějších sportů, protože letí na tebe servis, musíš se postavit tak, abys to zvedl nahrávači. Technicky je to hodně náročné, ten příjem. Když tě to trefí přímo, to je super, ale jakmile to jde metr od tebe, máš jít za balon, tak je to hodně náročné.

Co vše jsi schopný vnímat u soupeře?
V první moment je důležitý nadhoz, protože jsou variace servisů. Není to jen skákaný servis a rána, jsou tam i hybridy. Nadhodí si to na skákaný servis, ale trefí to plachtou, takže se musíš hned hnout, protože balon nepřiletí 125 km/h, ale jen 70 km/h a už musíš jít pro balon. Ty první momenty při servisu sleduješ ruku a někdy je to těžké.

Jaké jsou vaše cíle pro letošní extraligovou sezonu?
Asi bych lhal, kdybych neřekl, že ty nejvyšší a obhajoba titulu.

A s reprezentací?
Příští rok bude u mě asi pauza, rád bych si odpočinul. Bude tam Evropská liga, možná kvalifikace na mistrovství Evropy. Určitě bych si chtěl ale dát pauzu.

Takže oficiálně si zažádal, aby s tebou nepočítali?
Ano.

Máš nějakou představu, co bys chtěl dělat po kariéře?
Chtěl bych se asi věnovat beachvolejbalu z pozice trenéra.

Co tě k tomu vede?
Už dříve, když jsem hrál beachvolejbal, tak jsem zažil pár kempů. Se začátečníky jsem byl na pár kempech a dávalo mi smysl předávat mé zkušenosti. Kdyby byla šance, mám nějaké známé, co mají areály po Praze, tak bych se tomu chtěl věnovat. Nechtěl bych ale zajíždět do šestek, protože to je hodně psychicky náročné. Člověk tam musí udělat úspěch a pro někoho je to možná výzva, ale já už jsem měl těch výzev v životě dost.

Je v beachvolejbale stres menší?
Záleží v jaké pozici. Určitě by mě bavila pozice v mládežnické reprezentaci, kde jdou kluci nahoru a máš jim co ukázat. U hobby hráčů, ti jsou rádi, že jim můžeš něco předat a oni se s tím rvou.

Nelákalo by tě předávat zkušenosti i ženám?
Mám jednu zkušenost, když jsem v Benátkách trénoval tým holek v šestkovém volejbale, druhou ligu. Byla to zkušenost, neřekl bych, že nepříjemná, ale v hlavách jste jinde a bylo těžké dostat je do herní pohody. Bylo tam hodně brečení kvůli ničemu.

Hodně slz?
Ano, docela mě to překvapovalo.

V čem byl jiný ženský kolektiv?
Hlavně hádky mezi nimi. Dokázaly se během vteřiny rozbrečet. Byla ale dobrá parta, to bylo skvělé, to musím vyzdvihnout. To brečení jsem ale nedával.

V beachvolejbale jsou holky jen dvě, tak by to bylo jiné...
To je pravda.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít