Do studia Radiožurnálu Sport zavítali tanečníci akrobatického rokenrolu Petra Vanišová a Lukáš Sláma. V pořadu Na síti objasnili základy tanečního sportu, jak se rozlišují kategorie nebo jak vypadají jejich tréninky.

Praha 20:28 25. ledna 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak se u vás rozlišují kategorie, ve kterých závodíte? Vy jste v kategorii B, že?
L: Ano, ale teď se tomu ve světě říká main class contact style a main class freestyle, což je kategorie A, do které se teď budeme přesouvat. Trénujeme na to už přes měsíc, ale oficiálně jsme pořád ještě v béčku. Dostat se do kategorie A je hodně dlouhá cesta a než být zavření jen rok v tělocvičně, tak můžeme ve světě závodit v kategorii B.

Jaký je v tom největší rozdíl?
Už je to v tom názvu – contact style – musíte být pořád v kontaktu s partnerkou, musíte ji pořád držet, jistit a nesmí si letět, kam chce.

Takže v contact style áčku ji nemůžete vyhodit?
L: V contact style béčku ji můžete vyhodit – ale nejsou tam žádná salta – nebo se otáčet. My máme v Česku povolená jednoduchá salta, ale ve světě ne. Tam je to úplně zakázané.

Petro, dalo by se říct, že je kategorie A těžší?
P: Co se týče partnerky, tak určitě. Je to hodně boj i s psychikou, naprosto důvěřovat partnerovi, že nás vždy chytne. Partnerova úloha je vyhodit a chytnout, ale to, co holka provede ve vzduchu, je na ní. Je to náročná cesta a určitě je to pro mě těžší, protože představa skákat salta a vruty je náročná. Je to adrenalin, ale je to prostě náročnější.

Takže cesta z béčka do áčka bude hlavně o tvojí přípravě?
P: Je to tak. Je to gymnastická, ale i fyzická příprava. Mít hodně naposilováno, protože musíme mít své tělo pod kontrolou a vědět, co děláme. Trénovat ale i psychiku, abychom si to nerozmysleli, protože když si partnerka během salta rozmyslí to salto, tak s tím partner neudělá vůbec nic. Maximálně chytnout, ale určitě to nedopadne, jak by mělo.

Akrobatický rokenrol se soutěží ve dvojicích nebo v sestavách. U sestav je omezený počet tanečníků?
P: Je to tak. Máme malou formaci, ta je maximálně pro sedm dívek. Není to ve světě tolik známá kategorie, je hlavně v Česku, ale snad už brzy na světě uznaná bude. Pak jsou velké formace pro dívky do 15 let, tam je maximálně dvanáct dívek a pro seniorskou kategorii je to šestnáct dívek v jedné formaci.

Máte s tím nějakou zkušenost?
L: Pánská formace není něco, co by se normálně dělalo. V našem oddíle jsme ale pánskou formaci založili spíš pro srandu. Ta první byla před 10 lety, to byla parodie na dívčí formaci, že tančili na hudbu, se kterou uspěly naše formace ve světě. My jsme pak ještě před pěti lety zkoušeli taky pánskou formaci a dělali jsme akrobacii. Byli jsme tam ale jen dva kluci, kteří jsme byli lehcí a mohli nás vyhodit, takže to byla legrace. To je zatím jediná moje zkušenost.

Co je náročnější nebo populárnější?
P: To se asi nedá jen tak říct, ale ve světě mají asi větší úspěch páry. Mnohem více soutěží je pro páry než pro formace, protože je to atraktivnější pro diváky. Formace není něco, co by mohli obdivovat, ačkoliv to obdivuhodná kategorie je.

Jak se tento sport vlastně posuzuje? Může to být posuzováno podobně jako krasobruslení?
L: Dá se to tak vzít. Porotci, kteří porotují taneční choreografii a provedení tance, pak máme porotce, kteří porotují akrobacii, započítávají dopady a akroby. Je to velice podobné krasobruslení s rozdílem toho, že za pády je velká srážka, která je většinou pro pár definitivní, a skončí na posledním místě. U krasobruslení to není tak přísné, ale u nás je to rozhodující faktor.

Vnímáte někdy křivdy od porotců?
P: Konfliktů je tam hodně, protože je to subjektivní. Každá země má svůj specifický způsob tance. Když se třeba podíváme, jak tancují Ukrajinci, tak mi ani nemusejí říkat, z jaké jsou země, a vím, že jsou z Ukrajiny. Každý má svůj vlastní pohled a pro ukrajinského porotce nejlépe tancují Ukrajinci a pro maďarského nejlépe Maďaři. Když se na to člověk dívá s odstupem, tak se dá pochopit, že mají trochu navrch, když mají vlastní porotce. Je to nepříjemné, ale když na to člověk kouká, že o tolik zase nejde a tancuje hlavně pro sebe. Ať si ho ohodnotí, jak chtějí.

Česko asi nebude kolébkou vašeho sportu, že? Která země tedy dominuje v akrobatickém rokenrolu?
P: Těžko říct, ale třeba Rusové dominují v áčkové kategorii. Mají hodně párů a jsou úspěšní. Ale třeba Maďaři zase dominují ve formacích, mají nejvíce dívčích formací a obrovský výběr. Tam by mohli mít třeba tisíc členů, můžou si z holek vybírat a stavět nejlepší formace.

Je to podmínkami nebo čím?
P: Takhle jsem na to nikdy nekoukal. Asi tím, jak se to jednou proslavilo, že jsou dívčí formace úspěšné a vidí to, tak to ty holky chtějí do toho klubu hned víc a chtějí ten sport dělat.

Vystupujete s akrobatickou a taneční sestavou. V čem se liší a kterou máte raději?
P: Velký rozdíl je v rychlosti. Taneční sestava ukazuje, jak dokážeme rychle tančit a kolik toho v jedné sestavě zvládneme. Je to minutová sestava. Akrobatická má necelé dvě minuty a musíme tam splnit pět základních akrobatických elementů. Šestý je dobrovolný. Není to tak rychlé a sestavy nebývají tak náročné, aby zůstala energie a síla na akroby. Za mě asi ta akrobatická, mám ráda adrenalin.

Lukáši, proč právě rokenrol? Je to sport hodně pro holky a že jsi se obklopil holkami.
L: Mám to dost jednoduché, protože oba dva moji rodiče to dělali. Moje máma založila klub Sokol pražský se svojí kamarádkou. S mým tátou se poznali na Vinohradech na tréninku. Chvíli spolu závodili a pak se asi na party poznali. Zkoušel jsem s bráchou trochu fotbal, ale tam už viděli, že jsem tam pořád poskakoval a dělal různé točky, než jsem kopnul do míče, tak mi řekli, že to asi není pro mě a ať to zkusím u mámy na rokenrolu. Nějak mě to chytlo a už jsem tam 17 let.

Petro, naopak když je kluků málo, tak jak je složité najít parťáka?
P: Začínala jsem skoro jako každá holka ve formaci. Protancovala jsem tam asi šest let. Ve svém bývalém klubu jsem pak dostala partnera, který mi skončil, a já to brala jako konec mé párové kariéry. Trenérka ze Sokola mi napsala, že Lukášovi taky skončila partnerka a jestli to nechceme spolu zkusit. Byla jsem nadšená, protože takovou nabídku člověk nedostane jen tak a díky tomu spolu můžeme teď tancovat, což je super. Byla to náhoda, že nám oběma skončili partneři a že si Lukášova trenérka všimla, že mně skončil taky.

Co je klíčem k dobrému partnerství?
L: Důležité je být jako kamarádi. Nesmíme se bát říct druhému chyby, věřit si a třeba taky chodit do hospody.

Chodíte spolu do hospody?
L: No jasně!

Když by o tomto sportu přemýšlely nějaké děti, čím vším musí projít?
L: Začíná se nejzákladnějším tancováním, pérováním, slyšet hudbu. Když to dítě slyší rytmus, dokáže to vnímat a má taneční nadání, tak se připravuje gymnasticky. Balet neděláme, ale jedna naše kamarádka, která má klub Říčanech, tak ta už to zařadila jako základ.

Petro, vnímáš akrobatický rokenrol jako estetický sport?
P: Těžká otázka. Mně přijde, že na tom sportu je krásné to, že je to kombinace obojího, že člověk může projevit své taneční umění a navíc ten sport vyžaduje fyzickou přípravu a je tam adrenalin. Pro mě to byl hlavní faktor, když jsem si vybírala sport, že je to kombinace tradičního tance, akrobacie a tohle se perfektně spojuje. Kdo někdo něco takového hledá, tak určitě doporučuji.

Jak často trénujete?
L: Čtyřikrát týdně, je to docela dost. Máme dvouhodinové tréninky, někdy pak jdeme i do posilovny a je to strašně náročné. Když teď přecházíme do jiné kategorie, tak člověk zapojuje hodně nohy a já je mám teď úplně zničené. Musíte si dávat pozor, abyste trénovali celé tělo, člověk musí být vyvážený. Aby nebyl moc velký, mohl se hýbat, ale zároveň byl estetický.

Jak moc si musíte hlídat váhu?
P: Je to stejné jako v baletu nebo gymnastice. Váha se musí hlídat, hlavně když tancujeme s partnerem, abychom měli co nejmenší váhový rozdíl, aby to bylo jednodušší pro nás pro oba. Není to ale nic dramatického, že bychom drželi diety, že bychom dostávali za každé kilo navíc, ale je to potřeba hlídat a vynechávat fast food. Když si člověk sám najede na jídelníček, tak to není problém.

Váží vás někdo?
P: Většinou ne. Teď jsme se vážili kvůli průzkumu, ale za mě je to dobrý nápad se vážit, protože to motivuje ty holky se zamyslet, protože máme i holky, co na to zapomenou, a partner to má pak mnohem těžší. Není to ale tak, že by nás trenérka vážila.

Ve sportu je běžné téma sportovní psychologie. Pracujete na psychice?
L: Žádného psychologa nemáme, můj největší psycholog je můj táta, který má hodně zkušeností. Ten mi vždy poradí, podrží mě a na závodech mě uklidní. To je tak vše. Asi to kamarádství, navzájem se podporujeme, jsme taková velká rodina, a když má někdo problém, tak to může říct i trenérce. Máme to v pohodě.

S věkem tanečníků se zvyšuje náročnost prvků. Kdy má tanečník na čase jít do sportovního důchodu?
P: Dívky od 15 let už jsou seniorky. Co se týče formací, tak holky mohou tancovat třeba do 27 let. Je to většinou na nich, jak je to baví. V páru to máme tak, že máme páry, co tancují i v 45 letech. Máme spoustu párů, co se vrací po dětech. Je to spíš o tom, jak tělo může.

Kdy u vás začíná a kdy končí sezona?
P: Máme to rozdělené na jarní a podzimní. Ta jarní je od dubna do léta, pak je pauza a pak od září do začátku prosince a pak máme volnou.

Není vám líto, že tanec chybí třeba na olympiádě?
L: Já se přiznám, že se moc na olympiádu nekoukám. Myslím, že tam tanec moc nepatří, protože je hodnocený porotci, kteří na to koukají subjektivně.

28:56

Pravidelnost a každodenní píle dělá tanečníka, shodují se mistři světa David Odstrčil a Tara Bohak

Číst článek

Ale to krasobruslení a gymnastika taky?
L: Nevím, přijde mi to trochu zvrácené, když to tak hodnotí. Nechci říkat, že bych všechny tance dal pryč. Byl bych rád, kdyby to tam bylo, ale myslím, že se na to fanoušci koukají, že to tam nechtějí právě kvůli tomu.

Dá se váš trénink srovnat třeba s přípravou na Star Dance?
P: U nás je to hodně sportovní, spíš než tanec. Naše kategorie je více než z poloviny hodnocená jako sport. Je to složitější. Taneční technika bude podobná, bude to podobně náročné, problém ale je gymnastická část, která chce delší přípravu a nejde se to naučit během jednoho roku. Je to dlouhá cesta.

Na vaše závody se chodí většinou dívat jen rodiče soutěžících. Dalo by se ve vašich očích udělat něco podobného, jako byl pořad Star Dance? Třeba ten sport na sociálních sítích ukázat širší veřejnosti?
L: Snažíme se na instagramu to propagovat. Nějaké příspěvky mají třeba tisíce zhlédnutí, ale jsou to většinou lehké akrobacie. Asi na to lidé koukají proto, že se je mohou sami naučit. Nejvíc atraktivní je, když si to může člověk zkusit doma s přítelkyní nebo brácha se ségrou. Vysoké akroby jsou megahustý a nechápu, že to není víc populární. Když to někomu ukážu, tak řekne, že je to nikdy neviděl. Je to hrozná škoda.

V čem trénujete? Máte nějakou specifickou obuv?
P: U nás na akrobatickou sestavu používáme Reebooky. Skoro všichni na světě máme stejné boty. Jde o to, aby spodek boty byl pevný, ale zároveň bota byla odlehčená kvůli kopání, abychom měli rychlé nohy. Spodek musí být pevný kvůli akrobám. Na taneční část máme takové piškoty. Změkčené boty na tenkém podpatku, aby nám hezky klouzaly točky.

Kdo se vám stará o kostýmy a make-up?
P: To je většinou spolupráce trenérky a partnerky. Máme hodně konzultací se švadlenami, inspirujeme se na internetu. Většinou to pak sesmolíme, ale je to spolupráce několika lidí. Make-up artistku nemáme. Nejsme velký sport, takže vše si děláme sami.

Uvidíme vás letos soutěžit v Česku?
L: Doufáme, že vyjedeme v áčkové kategorii a vše stihneme. Kdyby to nevyšlo, tak máme spoustu dalších úspěšných párů. Všichni připravují nové sestavy, takže pořád je na co se koukat.

Jaká je v Česku nejzajímavější soutěž?
L: Asi letenský pohár. Obrovská hala, přijedou tam páry ze zahraničí a většinou je to mistrovství. Byla by škoda se tam nepodívat, je to super zážitek. Nemusí tam být člověk celý den, ale stačí přijít na finále, kde se skáčou největší akrobacie a jsou tam ti nejlepší. Nechat si to ujít by byla škoda.

Jak dlouhou má tahle akce tradici?
P: Myslím, že několik let. Je to na konci roku, vrchol sezony. Ty páry toho mají nejvíce naježděno a vše mají vyladěné do posledního detailu.

Cestujete do zahraničí, tak s kým jezdíte?
L: S hlavní trenérkou Lenkou Richterovou. Když nemůže, tak třeba moje máma Štěpánka Slámová a vlastně všichni tanečníci spolu jezdí.

Jak je to složité zvládnout finančně?
P: Mistrovství Evropy a mistrovství světa jsme měli financované od svazu českého rokenrolu. Teď je s penězi trochu problém, ale to je na celém světě, takže si to financujeme sami. V rámci možností to ale jde.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít