Čeští sportovci přivezli z paralympiády v Paříži celkem osm medailí, jednu zlatou, čtyři stříbrné a tři bronzové. Dvě z nich, stříbrné, domů do Trutnova dovezla lukostřelkyně Šárka Pultar Musilová.

Hradec Králové 21:12 13. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Gratuluj a blahopřeji. Ty medaile jsou nádherné a úžasné. Vy jste mi splnila sen, protože když jsem se díval v televizi na olympiádu, tak jsem chtěl vidět na vlastní oči medaile, kde je zakomponován kousek Eiffelovy věže. Takže moc děkuji.
Nemáte vůbec zač. Byl to i můj sen nějakou medaili přivézt.

Pořád si užíváte toho fantastického pocitu z letošní olympiády, když máte zase dvě stříbrné? Stejně jako před třemi lety v Tokiu.
Bylo to stejné, ano. Už si ze mě trošku dělají lidé legraci, že jsou to pořád stříbra. Tak já říkám, mám alergii na zlato, takže pro mě je lepší to stříbro než zlato. Ne, samozřejmě je to hezké, ale pokaždé, když vidím tu medaili, tak za ní vidím práci. A nejen moji, ale i všech lidí okolo mě, protože to není jen mé dílo. Je to všech, co se mnou pracují.

Musí to být ohromná dřina a velký kus práce, který jste ušla, to si člověk ani nedokáže představit. Je to každodenní odříkání, je to tak?
Je to tak, trošku to jde někdy snad i za hranu, když to tak řeknu, tělesné kondice. Klouby trpí a podobně, ale i tak přes to musíte jít. Tak to bohužel je.

Přivézt potom krásnou medaili z paralympiády, to je asi ta nejvyšší meta?
Je to ta nejvyšší meta, ale plno lidí si neuvědomuje, že i na paralympiádu je vůbec těžké se jen dostat. Není to tak jako dříve, kdy soutěžilo několik států a nominovali se lidé víceméně s průměrnými výsledky. Teď už je to opravdu čistě o profesionalitě, plno států to pochopilo. A já jsem ráda, že i Český paralympijský výbor začíná vnímat tuto potřebu a snaží se ukázat celý paralympijský sport v tom smyslu, že prostě sport je jen jeden. Ale samozřejmě i ta práce tam musí být daleko větší.

Vy jste jim to ukázala hned na začátku, protože jste hned v kvalifikaci nastřílela světový rekord.
To se povedlo, ale doteď nevím vlastně jak. Já jsem o tom nevěděla do posledního šípu.

Kolik medailí teď vlastně máte celkem z paralympiád?
Mám jich dohromady pět. V Riu jsem byla bronzová, pak dvakrát stříbro z Tokio a teď zase dvě stříbrné z Paříže. Byly to úplně stejné soutěže, jedna v individuální soutěži a druhá zase s Davidem Drahonínským v mixu. Jak říkám, já se toho stříbra asi nezbavím.

Jak se vám střílelo na střelnici před pařížskou Invalidovnou, v tak jedinečném prostředí přímo v centru nádherného města?
Bylo to krásné. A musím říci, že nebyl vůbec rozdíl mezi fanoušky. Ať soutěžil francouzský nebo zahraniční sportovec, fanoušci fandili stále. Ale samozřejmě, když nastoupil ten francouzský, tak se otřásal celý stadion komplet. I tréninková střelnice se otřásala v základech. Opravdu nádherná a obrovská atmosféra. Zažila jsem už atmosféru v brazilském Riu, pak v japonském Tokiu to bylo kvůli covidu bez diváků, a teď zase Paříž byla obrovský boom. To jsem si ani nedokázala představit, jak to bylo nádherné.

Vy s Davidem Drahonínským každý střílíte jinou rukou. A líbilo se mi, jak vás posadili proti sobě.
Ano, já jsem levák a David pravák. My jsme to posezení udělali tak záměrně, protože já jsem ještě částečně neslyšící, mám naslouchátka, a jak tam byl humbuk, tak jsem věděla z eliminací jednotlivců, že bych Davida neslyšela. A v mix týmu je jeden velký rozdíl oproti jednotlivcům, že máte daleko méně času na výstřel. Na těch pár šípů máte 40 vteřin. To musíte zandat šíp do zakládky, tedy zadat ho do luku, a když ho zandáváte, tak to bere další čas. Takže máte strašně málo času, a když vystřelí váš kolega, tak musí říct nahlas a srozumitelně „Go“. Takže já raději seděla naproti němu, protože bych ho jinak třeba vůbec neslyšela.

Vy jste se krásně koukali jeden druhému do očí.
Tréninky byly opačné, že jsme stáli k sobě zády, ale jak jsme viděli, jaká je tam na střelnici atmosféra, tak jsem ráno přišla a říkám: Davide, budeme muset být čelem k sobě, protože se obávám, že tě neuslyším.

Co pro vás vůbec, Šárko, sport v životě znamená?
Pro mě to znamená volnost. Protože je plno sportů, ale ne každý je přizpůsobený pro handicapované. A když se mi stal úraz, už je to 14 let zpátky, tak jsem hledala cestu. A tu cestu jsem právě našla ve sportu. Začínala jsem s florbalem na vozíku a skončila lukostřelbou. Ve florbalu jsem si osahala sport jako takový, to byl i první sport, který jsem vyzkoušela v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Proto mě to asi tak trošku zasáhlo do srdíčka. A skončila jsem u lukostřelby.

Lukostřelba vás chytila hned za srdce, nebo jste se s ní třeba ze začátku trošku prala?
Já jsem byla nadšená už z prvního šípu, který jsem dokázala vystřelit. Protože když jsem zkoušela lukostřelbu na obchodní akademii v Janských Lázních, kde jsem studovala, tak tam měli luky reflexní. To znamená dlouhé luky s tětivou. A já nedokázala tu tětivu vypustit. Tak jsem si říkala, že lukostřelba pro mě nebude. A potom jsem potkala Davida Drahonínského a on řekl, že by pro mě měla být kladečka. Začala spolupráce a skončilo to tak, jak to skončilo.

Užila jste si Paříž i jinak než sportovně? Protože to je opravdu nádherné město.
Když začala paralympiáda, tak ne, protože tam to opravdu bylo jen o těch výkonech a trénincích. Ale my jsme byli naštěstí v Paříži o několik dní dříve, abychom se adaptovali. Stihli jsme Eiffelovu věž, protože Invalidovna je přímo ve středu, takže jsme to měli kousek. A potom jsme to měli asi 2 km do Louvru, tam jsme si to sice samozřejmě neprošli uvnitř, ale byli jsme venku. A byli jsme se podívat také k chrámu Notre-Dame. Víc jsem toho nestihla.

Jak vás přivítali doma?
Bylo to nádherné. Měli jsme už fanoušky i na letišti, to bylo moc pěkné. Ale samozřejmě nejkrásnější byly pak rodinné oslavy. S rodinou to oslavit, protože i oni na tom úspěchu mají svůj obrovský podíl. Hlavně manžel a rodina, protože i oni toho museli strašně moc obětovat. Hlavně manžel, dovolenou a všechno. Protože ono se to lehce říká, jet na paralympiádu, ale ta příprava, tréninky, to je strašně náročné, včetně soustředění. A tím, že jste handicapovaný, tak potřebujete sehnat asistenci. V mém případě to byli kamarádi, rodina a hlavně manžel.

Takže je to zásluha všech okolo vás, která jste ale tím hnacím motorem. Mně jste také splnila životní sen vidět na vlastní oči medaili s kouskem Eiffelovky.
Moc ráda. A určitě na tom úspěchu má lví podíl můj trenér Vladimír Brada, protože ten mě učil od základů. Takže i tomu moc děkuji.

Co vás čeká teď? Protože vy jste člověk, který má ohromné množství energie a nikdy se nezastaví. Tak jaké jsou plány?
Lukostřelba není jen venkovní, ale i halový sport. Přes zimu probíhá halová sezóna, a potom příští rok máme Světový pohár v Dubaji a mistrovství světa v Jižní Koreji. Takže já se nudit nebudu.

Jakub Schmidt, baj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít