Jak přísná pravidla platí pro stavění cest? Můžete stavět cestu, kterou poleze třeba Adam Ondra nebo nějaký český lezec?
Nemůže to stavět kdekdo. Je na to potřeba speciální licence, kterou má na světě asi třicet lidí. My pracujeme pro mezinárodní lezeckou federaci, která nás nominuje na závody. Není tu jen jeden stavěč, federace nás nominovala tři. Já jsem hlavní, spolu se mnou je tu stavěč z Japonska a z Rakouska. Německá lezecká federace k nám ještě doplnila jednu stavěčku z Polska a jednoho kolegu z Německa.

Jak dlouho závod stavíte?
Většinou začínáme pět dní před samotným závodem, tedy před kvalifikací. Nejdříve stavíme finálové cesty, které označíme a sundáme. Potom postavíme semifinále, zase ho označíme a sundáme, a potom až kvalifikaci. Když probíhá závod, tak vracíme zpátky cesty, které máme dopředu připravené a označené, a maximálně děláme pár drobných úprav.

V Mnichově ve finále boulderingu mužů nikdo nevylezl dvě ze čtyř cest. Není to škoda?
U boulderingu je strašně tenká hranice mezi tím, aby byl dostatečně těžký, aby závodníky rozřadil, a tím, že ten krok se nedá udělat. Stačí opravdu malinko. Je to o tom, jak to stavěč dokáže vycítit a odhadnout, co ti nejlepší lezci v Evropě jsou schopni udělat, a co ne. A také, jestli to jsou schopni vyřešit v průběhu čtyřminutového intervalu.

Tady v Mnichově hrálo obrovskou roli i to, že lezci lezli mnoho dní za sebou. Spousta z nich se specializuje jak na lezení s lanem, tak na bouldering. Tím pádem měli třeba jeden den kvalifikaci na lano, potom bouldering a pak zase lano. Šlo vidět, a my jsme také cítili, že samotní závodníci opravdu unavení, třeba oproti světovému poháru.

Tušíte předem, jak moc bude cesta těžká, a jestli se dá vůbec přelézt?
Ano, je to ale spíš kvalifikovaný odhad, který ovlivňuje spousta faktorů. Třeba i to, jak se závodník cítí, jak moc má prolezené prsty, nebo jestli na něj neleze nějaká nemoc. Jsou faktory, které dokážeme ovlivnit, ale i ty, ke kterým potřebujeme trochu štěstí, tedy ty, které ovlivňuje samotný závodník.

Zkoušíte svoje výtvory při stavění vylézt?
To právě musíme, a je to jedna z nejtěžších součástí naší práce. Snažíme se tady po nocích simulovat pohyby, vcítit se do závodníků, zjistit, jak jim to bude připadat. Často je to tak, že nemáme možnost zkoušet cesty ve stejných podmínkách, jako závodníci.

My třeba lezeme na sluníčku a snažíme si při tom představit, kolik bude zhruba stupňů v sedm večer, až se poleze nebo jestli bude foukat vítr. To všechno ovlivňuje design cesty, volbu chytů a náročnosti. 

Nikdy nestavím o samotě

Předpokládám, že většinu závodníků znáte a tušíte, jaké jsou jejich silné a slabé stránky. Někomu vyhovuje dynamičtější lezení, někomu silové a tak podobně. Jak zajištujete, aby byl závod pro všechny stejný?
Je strašně důležité, aby cestu nestavěl člověk sám. Proto je v týmu pět lidí, každý z jiné země a jiní. Někdo radši staví bouldery, někdo lano. Já nikdy nestavím cestu úplně o samotě, většinou jsme na to dva. Další lezci pak cestu zkouší a snažíme se do ní každý vnést kousek svého stavěčského umění. Nikdy to není rukopis pouze jednoho z nás. Tím se snažíme zamezit tomu, abychom se dostali do podezření, že někomu nadržujeme.

Vy už jste zmínil, že máte licenci od Mezinárodní federace sportovního lezení jako jediný Čech. Jak jste ji získal, a co pro to musí člověk umět?
Já jsem získal svojí první kontinentální licenci v roce 2007, když jsem žil v Austrálii. Mezinárodní mám od roku 2008. Byl jsem na kurzu pro stavěče, v té době jsem ještě i závodil, a byl jsem na tom fyzicky dobře, ale už jsem začínal i stavět cesty. Moc mě to zajímalo a bavilo.

Jednomu z legendárních stavěčů, který se staral o výběr nových talentů pro mezinárodní federaci, se moje stavění líbilo, a doporučil mě na kurz. Udělal jsem si ho a od té doby stavím závody světového poháru.

Kromě závodních cest jste stavěl i ty v lezeckých centrech. V čem se to liší?
Komerční stavění je trochu jiná disciplína. Ty cesty nejsou tak těžké a zároveň zážitek z lezení v hale je trochu jiný, co se týče konceptu cesty. Na závodech se snažíme lezce prověřit po všech stránkách a nebojíme se je i trochu stresovat a dostávat je do obtížných a krkolomných pozic. Občas je tam třeba složité cvakání expresky nebo skoky relativně nízko nad zemí. Počítáme s tím, že jističi jsou také dobře připravení.

U komerčního lezení hraje bezpečnost obrovskou roli a musíme počítat s tím, že lidé neumí tolik jistit, a že lezci nejsou fyzicky ani psychicky tak odolní a vybavení. Většinou je to pro ně něco jako fitness. Snažíme se v nich spíš probudit radost z pohybu, trochu jiným způsobem, než že bychom na ně kladli tak obrovský tlak.

Tohle je možná otázka spíš na lezce. Řekněme, že se někdo během závodu trápí na jednom boulderu. Stává se někdy, že se lezec po závodě vrátí a chce cestu zkusit znovu překonat?
To jim právě moc nechceme dovolovat. Závod je specifický a jeho součástí je tlak. Lezec má na v danou chvíli, ať už u boulderu nebo lana, jedinou možnost. Hned po závodě ji dáme dolu, aby se nestalo, že se někdo vrátí, ať už závodil nebo ne, a zkusí to. Tím pádem by mohl třeba dehonestovat výkon lezce, který vyhrál.

Přicházel by do cesty s absolutně jinou informací o tom, jak se daný krok má řešit, bez stresu a tlaku, nebo i v lepších podmínkách. Tomu se snažíme zabránit tím, že hned po závodě cestu sundáme a nikdo jiný si jí zkusit nemůže.

Marie Starostová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít