Bylo nám umožněno na naší cestě pobýt na chvíli v gastronomickém dálničním ráji. A pak zase konec domácí kuchyně. Další stovky kilometrů pouze a jen fast food, polotovary, rychlovky, stokrát ohřívané párky, přesušené briošky s vyčpělou sýrovou hmotou a nebo zatlučená okna zchátralých bývalých motorestů.

Představte si, že mi na základě mého stýskání napsal jistý ředitel či vedoucí dálničních provozů, který má mimo jiné na starosti také občerstvení kolem cest. Napsal mi, že jej tato situace, stejně jako mne, už mnoho let trápí. Oslovil bezpočet velkých i malých podniků v oblasti gastronomie, zda nemají zájem nabídnout řidičům nějaké smysluplné pokrmy na jejich trase z místa A do místa B. Výsledek - nula. Žádný zájem. A to mi nějak nejde do hlavy.

Pořád slyším, jak si spousta lidí stěžuje, že nemá práci. A já nemohu uvěřit, že na nejfrekventovanějším prostoru, kde denně projíždí tisíce aut, že jejich posádky nemají hlad a chuť a že tam není místo pro potenciální kšeft? Naopak, jsem si jist, že všichni účastníci provozu jsou připraveni si připlatit nějakou malou dálniční přirážku k jídlu a odměnit restauratéra, který jim nabídne zajímavé a kvalitní občerstvení.

A dávám jako příklad nedaleké Německo, které se rozhodně nemůže pyšnit kdovíjakou světově populární gastronomií. Navíc, jejich benzínové pumy patří designově k nejméně přitažlivým v Evropě. V dálničních restauracích, které se většinou jmenují rasthof, je ovšem vždy vařeno, smaženo, pečeno, mají čerstvé polévky, rychlá i pomalá jídla, preclíky, domácí pečivo v mnoha druzích a opravdu se tam dá docela slušně najíst. Prostě nevěřím, že by to tak nemohlo býti i v jiných krajích našeho nevelkého kontinentu.

Pavel Maurer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít