„A my jsme plakaly, prosily, proč nám děti berou? Co s nimi, tak maličkými, budou dělat,“ vypovídala po válce Anna Kohlíčková, jedna z lidických žen, které přežily a vrátily se.

Ženy byly odeslány do koncentračních táborů a děti na převýchovu, oznámili okupanti v rozhlasovém vysílání.

„Mně bylo tenkrát deset let. Byly tam děti ještě mladší. Když tak na to vzpomínám, tak to bylo něco strašného. Ty výstupy a ty výjevy, které se tam udály při tom loučení, protože to je pochopitelné, že to dítě nechtělo od té maminky odejít. Ta matka se nechtěla toho svého dítěte zříci,“ vzpomínala na osudný 10. červen 1942 Marie Doležalová.

Na místě nacisté popravili 173 mužů a chlapců starších patnácti let. „Nacisté do té doby vyhladili spoustu jiných obcí v Bělorusku, na Ukrajině. Podobným nebo možná ještě zvrhlejším způsobem zabili jejich obyvatele. Ale nikdy se to nestalo takhle hluboko v zázemí, nikdy to takhle chladně nenaplánovali. A hlavně toho 10. června v Lidicích začali střílet muže od 15 let nahoru. Plnoletost tehdy byla v jednadvaceti. To znamená, oni už tam 10. června popravovali děti,“ dodává pro Radiožurnál historik Eduard Stehlík.

Brutální čin okupantského režimu odsoudil z londýnského exilu prezident Edvard Beneš: „Uchýlil se k bídáctví, jež je známo jen z nejničemnějších kapitol lidské historie. Zabíjí masově nevinné lidi, o nichž ví, že činu trestného ani nevykonali, ani nezavinili, že však cítí vlastenecky a jsou jeho duchovními odpůrci.“

Lidická tragédie si vyžádala 340 životů. Ze zhruba pěti set obyvatel Lidic se po válce vrátilo jen 143 žen a 17 dětí. Místo nepoznávali. Nacisté obec srovnali se zemí. Lidice ale znal celý svět.

„Lidice, Lidice, vesničko česká. Nelidsky vrah vás chtěl smazat ze světa," zpívali za války čeští krajané v Americe.

Jaroslav Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít