Dezertér ze sovětské armády. Příběh podvedeného vojáka Alexeje Ženatého
V neděli 30. června 1991 se po celém Československu rozezněly sirény a zvony. Oslavoval se konec sovětské okupace. Brzy od té chvíle uplyne už třicet let. Ačkoli se o tom v současnosti mluví a píše poměrně málo, představitelé takzvaného normalizačního totalitního režimu se po srpnu 1968 opírali o sovětskou vojenskou sílu, jejíž hodnostáře soustavně oslavovali, hostili a vyslovoval jim věrnost až za hrob.
Byl to režim nepokryté a vleklé kolaborace. Jestliže 17. listopadu 1989 začala česká a slovenská cesta z „reálného komunismu“ ke svobodě, teprve odchod sovětské armády představuje její završení.
Alexej Ženatý byl jedním z tisíců sovětských vojáků, kteří se do Československa dostali v rámci základní vojenské služby. V roce 1990 dezertoval a po dramatickém útěku a skrývání u přátel u nás získal politický azyl.
Významně mu k tomu pomohla řada lidí, především filmový režisér Vladislav Kvasnička (1956-2012) a rodina pozdějšího synodního seniora Českobratrské církve evangelické Daniela Ženatého.
Alexej nebyl jediným uprchlíkem ze sovětské armády – jako jediný však v Čechách zůstal a v České republice žije dodnes.
Na vojnu se v Rusku těšili
Alexej přišel na svět 6. března 1971 pod jménem Kuzevanov ve vesnici Rynky v Kurganské oblasti na Sibiři nedaleko kazachstánských hranic. Byl třetí z pěti dětí, jeho matka pracovala jako prodavačka, otec opravoval traktory. Komunistický režim vnímali Kuzevanovovi jako danost, ačkoli podle synových vzpomínek nevstoupili do strany.
Alexej chodil do pionýrské organizace, za studií se stal členem Komunistického svazu mládeže (KOMSOMOL) a říká, že to byla běžná součást života v Sovětském svazu, že v sedmdesátých a osmdesátých letech byl režim „ustálený“.
Měl technické nadání a po maturitě nastoupil na vysokou školu, kde během tří a půl let studoval několik technologických a elektrotechnických oborů. Jeho vztah s otcem byl mírně řečeno vlažný, proto byl od mládí zvyklý pracovat a starat se o sebe sám. Zlom v jeho životě nastal v březnu 1989, kdy musel nastoupit na vojnu.
V Sovětském svazu platila povinná dvouletá základní vojenská služba pro všechny muže od osmnácti let.
„Na vojnu se tam kluci většinou těšili, protože Rusko je známé tím, že odjakživa opěvuje vojenské výkony, armádu a takové věci. Ta země je na tom postavená,“ vysvětluje Alexej, který prý žádné nadšení z armády nepociťoval – měl na to příliš mírumilovnou povahu.
Stýkal se tehdy s dcerou důstojníka, který ho neměl zrovna v lásce a shodou okolností byl vedoucím odvodové komise. Alexej je přesvědčen, že chtěl dceři ve vztahu zabránit, a proto zařídil, aby byl její nápadník poslán do ciziny. Zhruba týden po odvodu už seděl v letadle do Československa. Nic mu nevysvětlili, v prvních dnech ani nevěděl, kde se ocitl.
Politická výchova
Alexeje Ženatého nejdřív umístili jako mechanika k dělostřelecké jednotce, snad kdesi v západních Čechách. Není si dnes jistý, v jakém kraji pobýval, protože důstojníci odvedencům takové informace zpravidla neposkytovali.
Sovětští vojáci měli přísně zakázáno opouštět posádku a stýkat se s civilním obyvatelstvem. Běžnou součástí jejich života byla politická a ideologická výchova. Politruk jim vtloukal do hlavy, že jsou v zemi, kde Rudá armáda občanům pomáhá, že ji tu lidé vítají – a zároveň jim sděloval, že se mají mít na pozoru a nesmějí opouštět kasárna, protože by je místní bez milosti zabili.
Alexejovi nesmyslnost těch sdělení vadila: „Bylo to, jako když vám někdo říká: tady máte oheň a ten je studený. Devadesát devět procent vojáků o tom nepřemýšlelo, já jsem ale na takové lži nebyl stavěný… Když jsou lidé v Československu přátelé, kterým pomáháme, tak proč by nás měli ohrožovat? Nechápal jsem, proč se nesmíme s nikým přátelit, podat si ruce.“
Na schůzích s politrukem žádal Alexej o vysvětlení, odkrýval tím své pochybnosti. Politruk ho odbýval, považoval ho za potížistu a neměl ho rád.
Léčba vzpurného chování
Asi po půl roce se Alexej poprvé rozhodl odejít bez dovolení z posádky. Říká, že to udělal hlavně ze zvědavosti, příliš si neuvědomoval, že se dopouští závažného prohřešku, nešel moc daleko, v méně než kilometr vzdáleném lese narazil na Čechy, kteří uměli trochu rusky, dal se s nimi do řeči, začal se vyptávat na poměry v Československu, o nichž nic nevěděl.
Po chvíli si všiml, že se k nim blíží vojáci. Chytili ho, označili za dezertéra a byl za trest deportován na převýchovu do „léčebny“ – patrně do pevnosti Josefov v Jaroměři.
Vojákům, určeným k „léčbě vzpurného chování“, tam byly podle Alexejových vzpomínek aplikovány látky, které mimo jiné zvyšovaly tělesnou teplotu a dělaly z nich nemyslící a nemohoucí stvoření.
Mnozí mladíci se z „léčby“ pravděpodobně nevzpamatovali či ji dokonce nepřežili: „Viděl jsem, že odtamtud odváděli kluky tím způsobem, že je dva chlapi drželi a oni mezi nimi viseli, slintali… Bezvládná těla. Posílali je pak do Ruska, podle mě to většinou nepřežili.“
Ve vězení – „léčebně“ – zažil Alexej převrat po 17. listopadu 1989. Nevěděl, co se v zemi děje, ale všiml si z okna protestujících lidí.
Uprchlík z pekla
Během roku 1989 již probíhala v rámci Gorbačovovy snahy o zlepšení vztahů se Západem částečná redukce stavu sovětských vojsk a tento proces pravděpodobně Alexeji Ženatému zachránil život: kvůli nedostatku mechaniků a technicky zručných vojáků nebyl dál „léčen“, ale povolán zpátky do služby.
Místo si přesně nepamatuje, jen ví, že jako technik a opravář (tanků, aut i vysílaček) pobýval v posádce nedaleko České Lípy. Důstojnický dozor tam byl uvolněnější a kontakt s civilisty snazší.
Alexej si po nocích tajně chodil pro pivo a cigarety, vzpomíná, že někteří lidé s Rusy kšeftovali (chtěli kupovat benzin nebo naftu), ale tehdy už se také od Čechů dozvídal o událostech v srpnu 1968 a zjišťoval, jak se mnozí lidé na režim a na sovětskou armádu dívali.
Protože nadále kladl politrukovi nepříjemné otázky, nota bene v přítomnosti ostatních vojáků, byl opakovaně posílán na hlídku (dva dny beze spánku). Navíc po něm během noční patroly z okna ubikace vystřelil opilý politruk a jen o kousek minul. Alexej prý vše nahlásil, ale nikdo nebyl ochotný se případem zabývat. Na počátku listopadu 1990 využil poledního klidu a z posádky utekl.
V dokumentárním filmu Vladislava Kvasničky Uprchlíci z pekla z roku 1991 Alexej Ženatý říká, že se jednalo o promyšlené rozhodnutí. Nezběhl jen ze strachu o svůj život, vadila mu především falešnost systému, v němž se – jeho slovy – lidé chovají jako v komedii: jedno říkají, druhé myslí a třetí dělají.
Nechtěl se přizpůsobit a nepřál si sloužit v okupačním vojsku. V interview pro Paměť národa vysvětluje: „Nechci lhát, nechci podvádět… Pro mě to byl velký podraz ze strany armády a politruků. Říkali, že je tu armáda chtěná – a ona byla de facto nenáviděná. Byla to pro mě otázka cti. Máte-li mít na vybranou: Kdybyste měli být v mafii jen účetní a skládat bankovky, také to nebudete chtít dělat, protože je to pro mafii. A já jsem takhle nechtěl být součástí okupační armády. Nechtěl jsem být součástí nějaké prasárny.“
Strasti sovětského dezertéra
Při útěku měl Alexej štěstí. Nejdřív se mu podařilo ukrýt v opuštěném bunkru v prostorách po již odsunuté sousední posádce a pátrací četa ho neobjevila. Potom se vydal na cestu neznámou krajinou, až narazil na městečko, kde probíhala sbírka oblečení pro Červený kříž a kde se mu podařilo získat civilní oděv.
Po několika dnech se dostal na libereckou dálnici, vydal se směrem na Prahu a kousek od Mladé Boleslavi ho zastavila policejní hlídka. Strážníci ho sebrali, odvezli na stanici – a zachovali se slušně.
Když si ověřili, že dezertoval, nevrátili ho zpátky Rusům, ale navrhli mu, aby požádal o politický azyl, což učinil 8. listopadu 1990. Posadili ho na vlak do Krásné Lípy, kde sídlilo azylové středisko. Druhý den ráno za ním přijel režisér a dokumentarista Vladislav Kvasnička.
Počátkem devadesátých let se Kvasnička systematicky věnoval odsunu sovětské armády a také dezertérům, kterých bylo jen několik. S několika se již setkal a byl svědkem oficiálního i neoficiálního sovětského nátlaku, jemuž podlehli buď oni sami, nebo československé úřady – v dubnu 1990 vydaly Sovětům například uprchlého vojáka Alexandra Maslajeva.
O příbězích zběhů vypovídá již zmíněný Kvasničkův dokument Uprchlíci z pekla. Nepřál si, aby podobný osud potkal také Alexeje, a rozhodl se, že mu poskytne veškerou možnou pomoc.
V azylovém domě strávil Alexej jen jediný den, než ho dokumentarista přesvědčil, aby s ním odešel a na čas se u něj ukryl. Hrozba únosu nebyla nereálná. Při odjezdu z Krásné Lípy míjeli právě přijíždějící sovětské důstojníky, později Rusové sledovali Kvasničkův dům a jednou se Alexeje Ženatého pokusili unést z tramvajové zastávky.
Po celou dobu sovětská strana tlačila na představitele československé vlády. Například v dopise zmocněnci vlády ČSFR pro záležitosti odchodu sovětských vojsk Rudolfu Ducháčkovi z listopadu 1990 žádá generálplukovník Eduard Vorobjov o setkání s Alexejem Ženatým (tehdy ještě Kuzevanovem) a vykresluje ho jako nebezpečného člověka, který se může dopouštět trestných činů.
Na faře u Ženatých
Vladislav Kvasnička udělal pro Alexeje hodně: kromě toho, že jej ukryl, pomohl celou záležitost medializovat a získal tak pro něj důležitou ochranu.
Navíc mu zprostředkoval pozornost československých politiků a ministerských činovníků a pomáhal mu se získáním azylu. Přes své známé také Alexejovi po několika dnech zajistil nové, bezpečnější místo úkrytu. Uprchlíka přijala rodina evangelického faráře Daniela Ženatého, žijící tehdy v Novém Městě na Moravě.
Přijel k Ženatým ve druhé polovině listopadu 1990. „Byl vylekaný, vystresovaný, zpocený… neurotický člověk v zuboženém stavu. I fyzicky… mlčel, asi pořád čekal, kdy vyleze to KGB, kdy ho čapnou,“ popisuje Daniel Ženatý první setkání a dodává, že Alexej špatně spal a křičel ze spaní.
Postupně se zapojil do běžného života rodiny: sekal dříví, topil v kotli, pomáhal i s jinými domácími pracemi, a protože je technicky zručný, opravoval sousedům elektrické přístroje.
V prvních týdnech směl opouštět dům jen v noci, kdy chodil na procházku po zahradě. K rodině si vybudoval silný vztah, o Danielovi Ženatém a jeho ženě mluví dodnes jako o rodičích a o jejich dětech jako o sourozencích. Nejmladšímu synovi Josefovi šel za kmotra, v roce 1997 dokonce přijal příjmení Ženatý a dodnes je s nimi v kontaktu.
Svou vlastní rodinu už Alexej nespatřil. S matkou a příbuznými mluvil jen několikrát po telefonu, snažil se také posílat dopisy, ale ty se prý většinou po cestě ztratily.
Rodinu Kuzevanových později navštívil Vladislav Kvasnička během natáčení v Rusku. Z Alexejova líčení vyplývá, že mu sourozenci jeho rozhodnutí zůstat v Československu částečně zazlívají, i když maminka mu vyjádřila jistou podporu.
Československým občanem
U Ženatých žil Alexej do 8. ledna 1991, kdy získal oficiální postavení uprchlíka. Vrátil se pak do Prahy za Vladislavem Kvasničkou, který mu zařídil práci v archivu Krátkého filmu.
V červnu 1991 se jako člen Kvasničkova štábu setkal s posledním velitelem Střední skupiny sovětských vojsk, již zmíněným generálplukovníkem Eduardem Arkadjevičem Vorobjovem. Setkání se odehrálo při příležitosti odjezdu posledních sovětských vojáků z ČSFR, událost pochopitelně přitahovala zájem medií, padla i otázka, týkající se osudu ruských dezertérů – a konkrétně Alexeje.
Ten se nečekaně přiblížil až ke generálovi a poklepal mu na rameno, aby se setkali tváří v tvář. Nikdo zřejmě nic takového neplánoval, Alexej říká, že ho rozčilovalo, že o něm generál před zástupci veřejnosti šířil lži a chtěl věc uvést na pravou míru.
V únoru 1997 získal Alexej české občanství a tehdy si také změnil příjmení z Kuzevanova na Ženatého – chtěl tím vyjádřit svůj vztah k rodině Ženatých a zároveň si přál mít místní jméno.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, z dokumentu, který tentokrát vznikl ve spolupráci s Pamětí národa – Střední Morava.
