Feministka Milada Horáková. Útočili na ni jako na matku – dehonestující a tragické, míní historička

Praha 30. června 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Věřím, že se feministkou člověk rodí tak jako konzervativcem, radikalistou nebo pokrokovcem.“ To jsou slova Milady Horákové. Narodila se i ona jako feministka?
Ona by měla vědět nejlépe, jak se narodila. Na to si jí asi už nezeptáme, ale já bych s ní v tomto směru polemizovala. Myslím, že člověk se nerodí ani konzervativcem, ani feministou. Koneckonců Simone de Beauvoir napsala o ženě, že se ženou nerodí, ale stává. Takže v tomto směru si myslím, že se i Milada Horáková feministkou stala vlivem životních zkušeností, jimiž prošla ať už v dětství, nebo potom během studia. A řekla bych, že velmi důležité pro ni bylo setkání s Františkou Plamínkovou.

V ženském hnutí?
Ano.

Jako studentka byla velmi aktivní. Když studovala práva, tak se s Františkou Plamínkovou – známou senátorkou, feministkou a předsedkyní Ženské národní rady – poprvé potkaly právě v Ženské národní radě? Nebo to už bylo dřív?
Nejsem si jistá, jestli se potkaly až tam, ale každopádně se Milada Horáková poté, co vystudovala právnickou fakultu – tehdy ještě Králová – stala…

Králová z královských Vinohrad.
Králová z královských Vinohrad, ano, tak se stala pro Františku Plamínkovou naprosto nepostradatelnou. Psala totiž veškeré právnické expertizy, které Ženská národní rada připravovala k různým zákonům, anketám a tak dále, a to i pro zahraničí. Tam Ženská národní rada reprezentovala československé ženské hnutí jako jediná organizace. Takže to všechno měla na starosti Milada Horáková. Byla velmi pečlivá, Františka Plamínková se na ni mohla stoprocentně spolehnout.

Ženská národní rada měla v těch 20. a 30. letech skutečně takovou moc, že mohla měnit věci?
Jak které. To, čím se podle mě zabývala nejdéle, byla revize občanského zákoníku, respektive především manželského a rodinného práva. To byl běh na velmi dlouhou trať a nedopadlo to úplně dobře, protože se vláda nakonec rozhodla revizi, k níž bylo několik expertiz Milady Horákové, vyjmout z projednávání. Byly tam totiž obavy z reakce veřejnosti, aby se nerozpadla vláda. Byly tam velmi rozdílné názory na to, jak má revize vypadat. 

Co bylo tím, co Milada Horáková v Ženské národní radě a v ženském hnutí po boku Františky Plamínkové nebo Alice Masarykové nejvíc prosazovala? Co jí nejvíc vadilo na stavu tehdejší společnosti? Na co nejvíc narážela?
Na nerovnost mezi muži a ženami a to, že rovnoprávnost sice byla zakotvena v československé ústavě z roku 1920, ale politikové nedělali nic pro to, aby to bylo aplikováno do dalších zákonů, třeba právě do občanského zákoníku. To byl jeden z naprosto nejzákladnějších zákonů, jímž se společnost řídila a pro Miladu Horákovou i Ženskou národní radu to byl samozřejmě problém. I když je potřeba říct, že Ženská národní rada byl konglomerát nejrůznějších spolků. Nebyla to jednotná organizace. A na řadu věcí měly spolky rozdílné názory. Typicky se to týkalo třeba toho, jestli legalizovat interrupce, nebo ne. Porodní asistentky byly samozřejmě zásadně proti a i v Ženské národní radě rezonovaly různé názory. Nicméně třeba právě u revize občanského zákoníku byla shoda v Ženské národní radě mnohem větší. Ale jak říkám, nic z toho, co Milada Horáková připravila, se nepodařilo prosadit.

Na 150 procent

Ještě se vrátím do doby, kdy studovala na právnické fakultě. Potom se stala doktorkou práv, začala pracovat na odboru sociální péče na pražském magistrátu. Za co tam bojovala?
Problém byl v tom, že v době, kdy ona získala diplom, měly právničky velmi obtížné uplatnění. Buď mohly být soudkyněmi, advokátkami, nebo notářkami. To samozřejmě čistě teoreticky možné bylo, ale co se týká soudnictví, tak záleželo na státu, zda začne přijímat koncipientky, nebo ne, a jestli potom budou soudkyně jmenovány. Co se týká advokacie a notářství, tak tam rozhodovaly komory, jako je tomu koneckonců i dnes. První advokátky a soudkyně se objevily až na počátku 30. let, teprve v roce 1938 pak samostatná první notářka. Takže tady vidíme, že Milada Horáková hledala zaměstnání velmi obtížně a právě pro mnoho právniček bylo východiskem pracovat ve službách měst nebo obcí, které měly sociální referáty. Tam se mohly právničky dobře uplatnit a Milada Horáková se vydala touto cestou. Patřila do generace feministek, která se nechtěla spokojit s tím, že bude mít profesi, která je bude naplňovat. Už měly představu, že je bude naplňovat také rodina, děti nebo manželství. Chtěly mít a skloubit obojí. Milada Horáková je podle mě typickým příkladem. Pracovat na sociálním referátu a skloubit to s manželstvím a rodinou, pro ni bylo jistě snazší, než se marně ucházet o advokátní nebo notářské zkoušky či o soudcovskou praxi.

Dařilo se jí spojit práci s rodinou a ještě s jejím posláním o narovnání podmínek mezi muži a ženami. Jejím manželem byl Bohuslav Horák, mimo jiné programový ředitel tehdejšího meziválečného Radiožurnálu. Byl to evangelík. Milada si ho vzala a také se stala evangeličkou…?
Když se začal chystat sňatek, tak rodina jejího manžela byli praktikující evangelíci a nedovedli si představit, že by manželka jejich syna s nimi nesdílela jejich víru a nedocházela do komunity. Milada z toho byla poměrně nešťastná, a tak její otec, Čeněk Král, velmi šalamounsky rozhodl, že celá její rodina vystoupí z katolické církve. Katolickou víru nikdy nepraktikovali, takže se společně s Miladou zapsali do evangelické církve. 

Konvertovali naráz. 
Přesně tak. Pro ni to byla velmi složitá osobní situace, takže takto to rozhodování její otec velmi výrazně ulehčil.

Narážela na to, že se stala evangeličkou, při svém feministickém přesvědčení?
Na to jsem nikdy nenarazila.

A jak to všechno zvládala? Narodila se jí dcera…
Tehdy to měly ženy nastavené trochu jinak, než to máme nastavené dneska my. Pokud měly nějakou profesi, tak i pro většinu z nich byla samozřejmá nějaká angažovanost. Koneckonců byla samozřejmá i pro ženy v domácnosti, ze střední vrstvy – charitativní práce, práce ve spolcích a podobně. Považovalo se to za součást činností ženy, takže tohle podle mě vůbec neřešila. Pracovala na 120 procent.

Když šla do politiky, tak to pracovala na 150 procent, ne?
K národním socialistům vstupuje v roce 1929, čili na sklonku 20. let, ale to nebyla její dobrovolná volba. 

Jak to? 
Přesvědčuje ji Františka Plamínková, která je členkou národních socialistů a v té době už i senátorkou. Plamínková na ni naléhala, protože měla představu, že je v politice málo vysokoškolaček. Milada vysokoškolačka samozřejmě byla, takže na ni naléhala, aby vstoupila do politiky. Milada si tedy nakonec vybrala národně socialistickou stranu, ale až do konce 30. let byla jen matrikovou členkou. Nikdy tam neměla žádné funkce a nikdy za stranu veřejně nevystupovala.

Čelila už tehdy útokům komunistů? Slyšel jsem od historika Jana Synka, že se s tím musela vypořádávat už na magistrátu.
Záleží, proč s ní měli problém. Jestli s ní měli problém jako s národní socialistkou, pokud tedy věděli, že je ve straně, ale pražský magistrát okupovali národní socialisté, tak nevidím důvod, proč by to měl být problém. Mohli s ní mít problém, protože byla vzdělaná, měla akademický titul a povýšila na vedení referátu. Navíc byla velmi úspěšná, řídila dostavbu Masarykových domů v Krči. Byla tedy velmi aktivní a pracovně velmi zdatná. A když jsou lidé pracovně velmi zdatní, tak to u někoho může vyvolávat problémy. Ale nikdy jsem se nesetkala s tím, že by na ni útočili, protože byla národní socialistka.

Přišla válka, kdy se angažovala v odboji. Přitom se o tom tolik nemluví. Byla i v Parlamentu, ale ještě předtím byla v petičním výboru Věrni zůstaneme. Co všechno dělala? To už jsme ze 150 procent na dvou stovkách.
Její činnost v odboji byla krátká. Odbojové struktury, v nichž se pohybovala, byly poměrně špatně zakonspirované.

Organizovala pomoc pro uprchlíky…?
To určitě, ale to bylo ještě před rokem 1938, já hovořím o době po 15. březnu 1939. Tím, že dělala na sociálním referátu a většina uprchlíků přicházela do Prahy, tak se s nimi setkávala po mém soudu i z pracovních důvodů. Někdo se o ně postarat musel a jenom dobročinné organizace na to rozhodně nestačily. Takže toto měla i v popisu práce, měla referát péče o matku a dítě. Tam byla nepochybně spousta matek a dětí. Co se týká doby potom, tak jak říkám, v období po 15. březnu 1939 byla její činnost poměrně krátká. I z toho důvodu, že organizace byly špatně zakonspirované, a tudíž je gestapo snadno odhalilo. To se týkalo i jejího manžela. 

Oba je zatkli. 
Přesně tak. Bylo to na dovolené, kde byli i s dcerou. Ale co je podstatné – měla za úkol připravit nový sociální program pro poválečnou republiku. České odbojové organizace jsou poměrně specifické v tom, že jakmile se zrodily, tak hned začaly připravovat poválečné programy a představu o tom, jak bude poválečná republika vypadat. A Milada Horáková byla pověřena právě tím, aby vytvořila sociální program.

Říkala jste, že odbojové skupiny, ve kterých se pohybovala, byly špatně zakonspirované. Proto ji i manžela odhalilo a zatklo gestapo. Skončila v Drážďanech, kde ji odsoudili z přípravy velezrady.
To ale trvalo velmi dlouho. Byla na Pankráci, pak byla nějakou dobu v Terezíně. Podobně to bylo i s jejím manželem. Dlouho je drželi ve vazbě, protože jim nemohli nic dokázat. Ani jeden nepromluvil, a pokud ano, tak věděli, že jsou to věci, které už gestapo ví. V podstatě tedy nevěděli, za co je odsoudit. V Drážďanech je pak soudili až v roce 1944 a historikové soudí, že to bylo jejich veliké štěstí. V té době už totiž Německo mělo úplně jiné starosti. Drážďanský soud, jenž měl pověst kata a nechal popravit mnoho Čechů a odbojářů, tak jim tedy udělil „pouze“ tresty vězení. Pravděpodobně i z tohohle důvodu oba válku naštěstí přežili.

Poválečná témata

Po válce se opět vrátila do veřejného života. Měla se podílet i na přípravě nové ústavy. Byla poválečná doba víc nakloněna emancipaci žen? Stala se z ní mnohem známější osobnost?
Čistě teoreticky ano. Ale podle mě je zajímavější argumentace, s jakou ženy za politiky přicházejí se svými emancipačními požadavky. Základní mantra, kterou vytvářejí, je, že v odboji, koncentračních táborech a věznicích trpěly stejně jako muži, podílely se na odboji stejně jako muži. Z toho vyvozovaly právo nastolit některé požadavky a právo na to, aby byly splněny. Na druhé straně si samy ženy uvědomovaly, že v době obrovského poválečného nedostatku jsou důležité úkoly – zajistit zásobování, například dětem výživu a tak dále. Čili pod tlakem těchto věcí, které je potřeba splnit prioritně, stály jejich požadavky někde vedle.

Pak je tady ještě další věc, kterou je potřeba si uvědomit, a to je jednotné Revoluční odborové hnutí, které si taky samozřejmě osobuje právo zrovnoprávňovat profesně aktivní ženy. Čili je tady další konkurence, se kterou je potřeba počítat a která je velmi agilní, někdy i velmi agresivní.

Co bylo v rámci chystání nové ústavy to hlavní, co se Milada Horáková snažila zanést?
V podstatě to bylo kolektivní dílo. Byla jednou z členek výboru. O tom, jaký charakter bude republika mít, bylo rozhodnuto dávno předtím, než se začalo s ústavou. Myslím, že si uvědomovala, že se nelze vrátit do první republiky. Je to úplně jiná historická situace. Samozřejmě promýšlela, jak na to. Přijde mi velmi důležité, že se snaží zapojit do situace, která se tady vytvořila.

A co bylo to hlavní, co tematizovala a co se snažila vnést do veřejné debaty?
Zcela jistě udržení demokracie a samozřejmě ženská práva.

Celou meziválečnou éru se snažila narovnat rodinné právo, postavení neprovdaných žen a tak dále. Tak co teď, v poválečné době?
Je poměrně nová situace, která vyplývá z toho, že země potřebovala rekonstrukci. A to, na co se velmi tlačí – zejména odborové hnutí – je, aby se co nejvíc žen zapojilo do práce, do budování nové republiky. Z toho se stává to, že se všichni musí podílet na budování a rekonstrukci republiky. Zase se z toho stává určitá mantra. A ti, kdo se do toho nechtějí zapojit, tak je na ně pohlíženo spatra, ať už měli jakékoli důvody. To jsou typicky matky nebo obecně ženy v domácnosti. Mezi tím musí Milada Horáková samozřejmě lavírovat, protože si uvědomuje nutnost rekonstrukce republiky. Na druhé straně ale chápe, že jsou ženy, které se do toho zapojit nemohou. Na ně přece nemůžeme pohlížet tak, že nechtějí pomáhat. Můžou pomáhat i jinak. Ale jak říkám, mantra byla nastavená tak, že se na budování republiky musí podílet všichni, pokud možno s krumpáčem a lopatou. Nerozlišovalo se v tom, kdo se jak může podílet. To ale veřejné mínění často nesdílelo. Mezi tím se tedy snažila nějak působit. V rámci svého veřejného působení i v Radě československých žen, kterou po válce založila, se snažila působit, aby ukázala, že i ženy v domácnosti mají svoje přednosti, které mohou republice věnovat.

V roce 1949 byla zatčena komunisty. V roce 1949 taky prošel zákon o rodině, který ve velkém čerpal z její práce, ale za to už jí kredit nikdo nedal…?
Dokonce bych řekla, že to prostě opsali.

Z těch všech návrhů z první republiky?
Ano.

Co by řekla dnes?

V roce 1950 byla zavražděna komunisty, byla označena za hlavu spiknutí. Proč si vybrali právě ji? 
Myslím, že procesy jsou poměrně dobře vysvětleny. Ale co bych v procesu akcentovala – samozřejmě odhlížím od toho, co jí kladli za vinu a že se nikdy ničím neprovinila – že na ni útočili jako na matku. To mi přijde nejvíc dehonestující. Tohle v literatuře úplně popsáno není. Dávali ji za vzor, jaké by matky neměly být. Nemůžu si pomoct, to mi přijde velmi tragické. 

Máte pocit, že na tento rozměr často zapomínáme? Druhý odboj proti nacistům, její boj za ženská práva… Celý život bojovala a říkala, že co jiného je život než boj. Měli bychom si to připomínat častěji?
To určitě. Myslím, že je problém v tom, že když se po roce 1989 začalo hovořit o politických procesech, tak se vytvořila určitá mantra o Miladě Horákové jako oběti komunistického režimu. To tak samozřejmě bylo, ale s tím vznikla i představa, že se narodila v roce 1949 a nic jiného neprožila. Prakticky vůbec nebyla věnována pozornost jejímu životu před rokem 1949, než byla zatčena, natož feministickým aktivitám v rámci Ženské národní rady. Tohle ženská historiografie otvírá až hluboce po roce 1990.

Řeknu vám takovou příhodu – pro Český rozhlas jsem dělala pořad v knihovně Václava Havla. Pozvali mě tam, promítli ten hodně didaktický film o Miladě Horákové z roku 1990, kde mluví ještě ti, kteří v té době žili a dnes už nežijí. A teď mi dali slovo. Tak jsem o ní začala a paní redaktorka se tak na mě potom na konci podívala a říkala, že to je úplně jiná Milada Horáková, než kterou ukazuje film. Ano, je to jiná Milada Horáková, ale je to ona.

Co by dnes Milada Horáková řekla na to, jak se ženám za další desítky let podařilo emancipovat? A co by naopak řekla na to, že feminismus část společnosti dráždí a že se mnoho žen necítí být feministkami?
Myslím, že by ji to mrzelo. Natáčela jsem teď pro Českou televizi něco o Miladě Horákové, kde vystupovala i jedna feministka. Ta říkala, že když jednou o Miladě Horákové řekla, že je feministka, tak dostala vynadáno. To je takový dobře zapamatovatelný příběh. Takže si myslím, že by z toho byla poměrně nešťastná. Ale historie samozřejmě nemá kdyby. Ale nevím, do jaké míry by byla spokojená s tím, kam jsme došli.

Považovala by svůj boj za dobojovaný, kdyby se ocitla v roce 2025? 
Rozhodně ne. Nepovažovala ho za dobojovaný ani po válce, když se řadu věcí podařilo nastavit. To se nedomnívám. Ale jak říkám, historie nemá kdyby.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize.