Z posledních dopisů Horákové je cítit láska, která nežádá. Všem dává svobodu, popisuje vědkyně

Před 75 lety byla zavražděna Milada Horáková, jediná žena, kterou komunistický režim popravil ve vykonstruovaném politickém procesu. Ten měl přesně připravený scénář, podle kterého obvinění vypovídali a na kterém se podíleli Sověti. „V dopisech před popravou dává Horáková všem svým adresátům svobodu. Lásku, která nic nežádá,“ říká pro Český rozhlas Plus ředitelka Ústavu české literatury a komparatistiky Univerzity Karlovy Libuše Heczková.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Milada Horáková při závěrečné řeči u soudu

Milada Horáková při závěrečné řeči u soudu | Foto: Národní filmový archiv

Před pár lety jste řekla, že dopisy Milady Horákové její rodině před popravou patří k jedněm z nejsilnějších literárních textů minulého století. Přibližte nám, prosím, v čem je jejich síla?
Heczková:
Síla těch dopisů je v tom, jakým způsobem jsou adresovány čtenářům, o kterých Horáková musela vědět, že nebudou čtenáři blízkými. A dopisy že se adresátům dostanou do rukou mnohem později, nebo vůbec.

Přehrát

00:00 / 00:00

„Milada Horáková byla inspirací. Z jejich textů je cítit zodpovědnost za vnější svět,“ míní literární historička Libuše Heczková.

V textech je klíčový pocit vzdálené lásky, která je ale extrémně blízká ke všem adresátům. A ona je jakoby zvláštním způsobem posílá do světa. Ta láska není tou láskou, jakou běžně zažíváme, když chceme někoho vlastnit. Ona v tu chvíli nikoho nemůže vlastnit.

Všem svým adresátům dává svobodu. Dává jim zvláštním způsobem možnost zažít lásku, která nic nežádá.

Objevuje se to ve způsobech, jak se obrací ke svým adresátům, objevuje se to ve způsobu volení slov. Takový text v české literatuře málokdy najdeme.

Jaký je styl těchto dopisů? Psaných v životní situaci, kterou si asi těžko dovedeme představit.
Heczková:
Styl těch dopisů se odlišuje podle každého adresáta. Je volen tak, aby odpovídal jeho osobnosti.

Dopisy, které píše dceři Janě, jsou samozřejmě jiné než dopisy, které píše manželovi, ale jsou hlavně velmi jiné než třeba dopisy, které píše své hospodyni – někomu, s kým Horákovi žili mnoho let a kdo byl součástí této rodiny.

Pokaždé volí styl, který odpovídá charakteru adresáta. To je také velmi specifické a právě v tomto specifickém stylu se projevuje tato zvláštní vzdálená láska, která opravdu nechce vlastnit. Ten styl je formován tím druhým.

75 let od zatčení hokejistů. StB poslala většinu národního týmu do uranových dolů nebo vězení

Číst článek

Zodpovědnost za vnější svět

Liší se tyto dopisy napsané před popravou zásadně od toho, jak Milada Horáková psala dřív?
Heczková:
Horáková není literátka. Píše veřejné projevy. Pokud psala něco dalšího, specifičtějšího, kde se odhaluje ona sama, tak to byly třeba různé texty pro Ženskou národní radu, kde ozřejmuje svoje stanoviska. Například v roce 1940, kdy odpovídá na anketu Proč jsem feministkou.

Projevy se týkají různých aspektů její veřejné činnosti. Nejvíce píše v letech 1945 až 1948, kdy přispívá do různých ženských tiskovin.

Její soukromé texty ale nejsou příliš známé. Neexistuje ani příliš mnoho korespondence mezi Františkou Plamínkovou a Miladou Horákovou. Byly si velmi blízké, a to i na denní bázi, takže tam dopisy nejsou.

Tyto intimní dopisy, adresované blízkým před popravou, jsou tedy specifické a odlišují se výrazně od toho, co Horáková píše jako veřejná žena, jako politička, feministka, aktivistka.

Myslíte si, že Milada Horáková může v tomto ohledu inspirovat hnutí za rovnoprávnost žen?
Heczková:
Je to velmi důležitá inspirace. Ve svých textech je zřejmá zodpovědnost za vnější svět. 

26:31

Krvavé období, kdy se lámou charaktery. Padesátá léta nás odnaučovala slušnosti, popisuje Padevět

Číst článek

Celou tu dobu, kdy vstupuje do veřejného života, přijímá názory Františky Plamínkové a Tomáše Garrigua Masaryka – že člověk je zodpovědný za veřejnou činnost, že je zodpovědný za svět, který jej obklopuje, a to i přesto, že by ho to stálo velké úsilí a vlastně do jisté míry oběti.

V jejím případě to oběť jistým způsobem byla, protože ona se rozhodovala pro veřejnou činnost i přesto, že měla rodinu, měla dceru a věděla, že je to netypické a že musí něco obětovat ve vztahu k vlastnímu dítěti. Ale že tím dceři dělá lepší svět. Přitom se ale nezbavuje zodpovědnosti za svou dceru.

A to je velká výzva. Nemusíme být jenom v rodině, abychom svým dětem vytvořili lepší svět. Aktivita veřejná je stejně důležitá jako aktivita dovnitř rodiny.

Poslechněte si celý rozhovor s Libuší Heczkovou a také reportáž, audio je nahoře.

Lukáš Matoška, ano Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme