Rainer Schanz sleduje z paluby parníku most Glienicker Brücke. Stavbu se zelenou ocelovou konstrukcí, která spojuje západní cíp Berlína s městem Postupim. Přezdívá se mu most špionů kvůli třem výměnám, které se na něm uskutečnily. Schanz zblízka sledoval tu poslední, ke které došlo 11. února 1986.

„Bylo mi jasné, že se přede mnou píšou dějiny. A už to v nich jednou provždy zůstane. Dokonce třeba až tu ani my nebudeme, lidé si budou moct pořád třeba na Googlu najít, kdo tam tenkrát byl. Protože to byla úplně ta poslední výměna a ze západní strany mostu ji mohli volně sledovat lidé, hlavně novináři,“ popisuje.

Schanz byl na místě služebně jako osobní ochránce amerického velvyslance. Ze západní strany vyrazila na most skupinka vězňů, mezi kterými byl i někdejší agent československé rozvědky Karel Köcher. Východ výměnou za ně propustil sovětského opozičníka Anatolije Šaranského a mimo jiné i jednoho československého politického vězně.

„Víte, bylo to vlastně takové neobyčejně obyčejné. Všechna pozornost byla upřená na Šaranského a ty agenty nikdo moc neřešil,“ vzpomíná.

Most Glienicker Brücke byl jednou z mála cest, přes které se dalo ze Západního Berlína přejít na východ. A díky jeho odlehlejší poloze to bylo ideální místo pro podobné akce.

„Ta příprava byla delší, i tady kolem mostu, ale my s velvyslancem jsme tu zas tak dlouho nečekali. Běželo to jako na drátkách. Z každé strany přijel autobus, osádka vystoupila, nejdřív se pustil Šaranskij, pak zbytek. Jeden agent to uprostřed mostu nějak pomotal a nebyl si jistý, kam má jít. Navíc sněžilo a mrzlo, ale dohromady to zabralo tak dvacet, třicet minut,“ říká.

Dnes je most pochopitelně volně přístupný všem - a Berlín pevně srostlý dohromady.

Václav Jabůrek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít