Komunisti o perestrojce hlavně mluvili. Báli se ve skutečnosti, že přijdou o svá korýtka, uvažuje historik
„Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do haj*lu? Robte niečo!“ Tato slova měl říct prezident a generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Právě on byl symbolem strnulosti komunistického režimu, přezdívá se mu „prezident zapomnění“. Druhá polovina 80. let byla totiž poznamenána zásadní změnou Sovětského svazu, a to když do funkce „prvního muže“ nastoupil Michail Gorbačov. Chtěl změny, které se pak měly stát i v dalších zemích komunistického bloku.
Veřejnost očekávala, že „nějaké změny“ přijdou, ale českoslovenští komunisté se dostali do „pasti“. Do té doby rozhodovala Moskva, v zemi byly tehdy už přes 20 let okupační vojska a najednou slyšeli, že mají dělat samostatnou politiku a nezůstávat v tzv. omezené suverenitě.
Také uvnitř vedení komunistů bylo několik křídel – někteří proreformní, další konzervativní a pak se našli takoví, kteří se nedokázali rozhodnout. A k tomu tu byla další mocná síla v podobě Státní bezpečnosti (StB), která se ale podle historika Jana Kalouse „k reformám nepřihlásila a podporovala totalitní režim až do konce“.
Perestrojka jen na oko
„S nástupem Gorbačova se o přestavbě, resp. glasnosti, o reformách už jen nemluvilo, viditelná byla snaha je také prosazovat. Husák, který byl spojený s potlačením reforem pražského jara 1968, najednou musel čelit dění v okolních státech komunistického bloku, kde ale už začal dialog s opozicí,“ vysvětluje historik Kalous.
„Režim vynaložil velké úsilí k zdiskreditování různých ,nonkonformních osobností‘, ale odezva ve společnosti nebyla taková, jakou komunisté předpokládali. A nepomohly ani drobné změny ve vedení státu. Předsedou vlády se tehdy stal Ladislav Adamec, Husákovi zůstala jen prezidentská funkce a generálním tajemníkem ÚV KSČ byl Milouš Jakeš,“ popisuje historik.
3:35
Před 35 lety vystoupil Jakeš v Červeném Hrádku. Kritice neunikli Sověti ani Zagorová
Číst článek
Neobjevily se žádné nové elity, „papaláši“ se dál drželi svého koryta. „Byli to lidé spojení s obdobím normalizace – Štrougal, Indra, Biľak, Jakeš a další, kteří sice rétoricky přestavby podporovali, ve skutečnosti doufali, že se stejně nic měnit nebude.“
Ale Moskvě se tento postoj dvakrát nezamlouval, také o tom píše historik Karel Durman.
„,Spokojenost‘ Gorbačova skončila někdy s koncem roku 1988. Už 15. ledna 1989 – na poradě se spolupracovníky, kteří měli na starost ,země socialistického společenství‘–, přečetl přítomným nepříznivou zprávu KGB z Prahy. Komentoval ji slovy: ,Divoce tam naši perestrojku nenávidí. Celá ta banda, která se chopila moci v roce 1968 a která byla zahrnována přízní Brežněva a dalších. Navíc nám prorokují úplný krach‘.“
A tak to šlo rok po roce, a to až k listopadu 1989, kdy se československý komunistický režim zhroutil. Stejně, jako i celý komunistický blok, který se dostal ale nad ekonomickou a společensko-politickou propast.
Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, jestli naši komunisté podporovali přestavbu, historik Jan Kalous odpovídá: „Slovy ano, v praxi ne. Báli se jakékoli výrazné systémové změny. Předpokládali, že by mohla vyvolat revoluci nebo napětí ve společnosti, sami by pak přišli o svá korýtka.“
Poslechněte si další díl z cyklu Hra o perestrojku v audiozáznamu.
