Mluvíme o Osvětimi, ale už méně o antisemitismu, říká učitel. ‚Nebo o dění před válkou,‘ zní z muzea

Svět si připomněl 80 let od osvobození Osvětimi. Řada státníků během pietních akcí mimo jiné varovala před narůstajícím antisemitismem. Jak se proměňuje vnímání holokaustu? Učí se o něm dostatečně? „Učitelé k nám přicházejí často až v moment, kdy se ve škole objeví problém,“ popisuje Zuzana Pavlovská z Židovského muzea v Praze. „Antisemitismu je potřeba se bránit v každé době,“ dodává v pořadu Pro a proti učitel dějepisu Matyáš Borovský.

Pro a proti Osvětim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Osvětim

Osvětim | Foto: Barbora Němcová

Dokážou nejen české školy, ale i další instituce dobře vzdělávat o holokaustu?
Pavlovská: Vzdělávat o holokaustu není jen úkol škol. Začíná to už v rodině. Pak to pokračuje přes jednotlivé stupně vzdělávání do různých institucí, jako jsme my, Památník Terezín, nově vznikající Centrum paměti a dialogu Bubny a další.

Přehrát

00:00 / 00:00

Od osvobození koncentračního tábora v Osvětimi uplynulo 80 let. Jak připomínat jednu z největších tragédií v dějinách lidstva?

My, Židovské muzeum v Praze, jsme právě ta instituce, která představuje další stupeň. Vidím to na školách, které k nám přicházejí.

Domnívám se, že je důležité cílit na obecnou prevenci ve vzdělávání o antisemitismu, xenofobii a rasismu. Někdy k nám učitelé přicházejí, až když se u nich ve škole objeví problém.

Pane Borovský, jak to vidíte vy? Je to primární úkol škol a dokážou to školy dobře?
Borovský: Myslím, že je to primárně úkol škol. A na školách je kladen velký důraz na připomínání výročí osvobození Osvětimi.

Obecně bych řekl, že důraz je kladen právě na tuto podobu holokaustu, jak ji známe nejlépe a nejdůkladněji – formou vyhlazovacích nebo koncentračních táborů.

Horší už je situace v obecném připomínání toho, že antisemitismus není jen záležitostí nacistického Německa nebo druhé světové války, ale je to fenomén, který se objevuje mnohem dříve.

Tam bychom jako učitelé a třeba i ministerstvo školství měli více přidat v podpoře, aby se k mladé generaci skutečně dostávalo, že antisemitismus je fenomén, kterému je potřeba se bránit v každé době.

Nebojí se ale učitelé otevírat témata spojená s židovstvím a holokaustem v době probíhajícího izraelsko-palestinského konfliktu, kdy se část společnosti jednoznačně staví na palestinskou stranu?
Borovský: Této otázce naprosto rozumím a je správně položená. Já mám osobní zkušenost s tím, že jsme se o tomto tématu bavili na semináři soudobých dějin. Je to skutečně velmi třaskavé téma. Otevřít ho v této době není vůbec jednoduché.

Myslím ale, že právě tato témata mají být přednostně na školách otevírána. Škola a učitelé se jim nesmí vyhýbat.

Pokud toto téma nezvládnou vést sami, je v pořádku si přizvat metodologickou podporu. Je v pořádku si přizvat hosty. Je v pořádku o tom se studenty diskutovat a může to mít různý výsledek. Vyhnout se tomu úplně je ovšem nejhorší varianta.

Sáhnout si do svědomí

Chtějí lidé slyšet o holokaustu? Třeba Památník ticha v pražských Bubnech i další instituce opakovaně připomínají, že to často byli obyčejní lidé, kteří masovým vraždám napomáhali ať už přímo, nebo tím, že se prostě dívali jinam. Chtějí o tom lidé v dnešní době poslouchat?
Pavlovská: Já věřím, že ano. Ale je důležité nejen připomínat. Jsem samozřejmě velmi ráda za všechny připomínky, které probíhají, ale mám pocit, že je důležité o tomto tématu mluvit v širším kontextu. Mluvit o tom, jaká byla situace na území Československa, později v protektorátu.

Jaká společnost tady byla předtím, co bylo potom. Je velmi důležité vnímat to, co bylo po roce 1945, o čem se vlastně mnoho nehovoří. Opravdu na to cílit v rámci vzdělávání a mít větší dotaci v rámci výuky. Ta dotace je stále velmi malá.

Pamětníci vědí, jak trapně působilo kladení věnců u hrobů rudoarmějců za komunistického režimu. Jak to udělat, aby se z připomínky obětí holokaustu nestalo něco podobného?
Pavlovská: Je to součástí určité piety, ale určitě nejde jen o to položit věnec a tím to ukončit, protože pak jde o prázdné gesto. Můžu položit věnec, ale pak to nějakým způsobem dovysvětlit, říct, že je dobré si to připomínat.

Všude slyšíme, že nesmíme zapomínat. Ale abychom nezapomněli, musíme se vzdělávat.

3:47

‚Pronásleduje mě pláč a nářky.‘ Přeživších holokaustu ubývá, památníky řeší, jak uchovat jejich vzpomínky

Číst článek

Pane Borovský, máte nějaký nápad, jak to udělat, aby se z toho časem nestalo vyprázdněné gesto?
Borovský: Ta vzpomínka by měla být oživována, nemělo by jít jen o kladení věnců. Každý politik může klást věnce, ale následně by měl připojit dovětek. A my Češi si musíme ještě sáhnout do svědomí a vyzdvihnout romský holokaust.

Máme tady stále živé protiromské nálady a o romském holokaustu se mluví minimálně. Vzpomenu si na aféru kolem tábora v Letech, protože k tomu politici dlouhodobě přistupovali nezodpovědně až škodlivě. Teď konečně památník v Letech existuje a bylo by záhodno tam u příležitosti kladení věnců pohovořit o romské problematice.

Poslechněte si celou debatu ze záznamu v úvodu článku.

Jan Bumba, ano Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme