Primárním cílem KSČ bylo získat absolutní kontrolu nad ozbrojenými složkami, které pak podřídila, tak jako všechno podstatné v zemi, zájmům Moskvy. Nástup na vojnu proto brzy přestal být věcí cti a vlastenectví – změnila se v trochu lepší kriminál, s čímž souznělo i zřízení Pomocných technických praporů, fakticky trestních pracovních jednotek.

Armáda byla postupně de facto obrácena proti zájmům obyvatelstva a tento vývoj vyvrcholil okupací v srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla „spřátelená vojska“ členských států Varšavské smlouvy (tedy především Rusové), ale o tom, že by československá lidová armáda zemi před okupanty bránila, se vůbec nedalo uvažovat – těžko hledat tristnější obraz přepadené země.

Vojsko pro stranu, ne pro vlast

Československo pak více než 20 let okupovaly sovětské jednotky. V Československé lidové armádě proběhly nové rozsáhlé čistky a pod vedením komunistických kolaborantů působila jako „položka“ v protizápadních plánech.

Historik Prokop Tomek to v jednom ze svých textů shrnul:

„Hlavním smyslem československé armády se už na počátku 60. let stala příprava na účast v mohutné válečné operaci na západní hranici Československa. Ve scénáři se takřka nic neměnilo: ‚západní‘ vojska se měla pokusit o agresi, ale ‚východní‘ by zadržela jejich nápor, zahájila protiútok a zahnala ‚západní‘ do nitra jejich území.

V rámci Varšavské smlouvy měla Československá lidová armáda vytvořit vlastní prvosledový československý front. Podle plánu z roku 1964 měl československý front, složený ze 14 divizí, posílených jednou rychle přepravenou divizí sovětskou, operovat na ose Varšava-Berlín-Paříž.

Operační plán počítal s ofenzivou armád Varšavské smlouvy a následným postupem přes území Spolkové republiky Německo a Francie za použití jaderných zbraní. Po roce 1970 zůstaly základní kontury plánu zachovány, ale byly do něj převzaty divize Střední skupiny sovětských vojsk v Československu.

Součinnost armád, schopnost přesunů a politickou jednotu vojsk Varšavské smlouvy ověřovala velká spojenecká cvičení, řada z nich se uskutečňovala i na území Československa.

Výše popsaná příprava na válku, plánovanou od Baltu po Balkán, sloužila jedině sovětským zájmům, obraně a rozšiřování sovětského totalitního impéria – a kdyby k ní náhodou došlo, měla by pro ČSSR nejhorší myslitelné důsledky.“

Čištění záchodu kartáčkem na zuby

V armádě musel v ČSSR za normalizace sloužit každý dospělý muž: vysokoškolák rok, ostatní dva roky. Podle názvu byla armáda „lidová“. To v praxi znamenalo, že jí žádný muž z lidu neunikl, s výjimkou šťastlivců, jimž se podařilo získat takzvanou modrou knížku – potvrzení o zdravotní nezpůsobilosti.

Kvůli modré knížce nebo alespoň odkladu podnikali mladíci všemožné kroky, předstírali duševní i jiné choroby, páchali fingované sebevraždy.

Běžný odvedenec dostal za pár měsíců povolávací rozkaz a nastoupil do kasáren kdesi daleko od domova, ze svého původního prostředí měl být zcela vytržen.

Nejdřív ho čekal tzv. přijímač a úvodní výcvik, který popsal například Milan Ciler:

„Jako naprogramovaní idioti jsme devět až deset hodin denně pochodovali po asfaltovém, od letního slunce rozpáleném buzeráku (cvičiště a shromaždiště, tzv. buzer-plac – pozn. aut.) v upjatých uniformách s nablýskanými samopaly, abychom uspokojili koktavého nadporučíka Kubelku.“

První půlrok až rok provázela „mazácká“ šikana: starší vojáci trýznili nováčky („bažanty“), což se tehdy považovalo za normální a důstojnický sbor se tím nezabýval.

Šikana jistě nebyla všude stejná, ale mnozí pamětníci popisují její otřesnou podobu – například Zdeněk Jirásek, který sloužil v Chebu, vzpomíná, jak „mazáci“ budili „bažanty“ pozdě v noci, nutili je vytírat chodby, čistit záchody a dlaždice ve sprchách kartáčkem na zuby, bili je a okrádali.

K „mazácké“ šikaně se přidávala důstojnická šikana, často politická: kdo se projevoval vzdorně nebo politicky nepřijatelně a měl smůlu na hloupého či snaživého důstojníka, byl různými způsoby trestán, někdy i náročnými výslechy a vězením.

Pokusy o sebevraždu

Básník Petr Hruška narukoval na vojnu jako absolvent vysoké školy ve druhé polovině 80. let: „V mém životě to byl nezapomenutelný rok... Byl jsem vystaven tomu, co na vojně tehdy obecně platilo, za co se vojáci z povolání nestyděli a říkali nám to explicitně: voják musí trpět.“

„Dostali jsme s bratrem povolávací rozkaz do Chebu, kde jsme prodělali základní kurz, a pak do Karlových Varů, kde jsme sloužili jako motostřelci… Poměry na vojně mi skutečně vyrazily dech, a to jsem si nedělal předem žádné iluze: ten obludný cynismus vojáků z povolání, příznačná šikana a buzerace, kterou trpěli a které přihlíželi, kterou svým způsobem podporovali, to bylo monstrózní,“ popisuje.

„Za tu službu jsem zažil několik pokusů o sebevraždu a zažil jsem i sebevraždu dokonanou, kdy se voják zastřelil na stráži, protože nebyl schopen míru potupy a ponížení dál zvládat,“ vypráví Hruška.

Na vojáka, který se po několika týdnech služby v ČSLA zastřelil, vzpomíná v Příbězích i Zdeněk Jirásek.

Věrnost pracujícímu lidu a KSČ

Lze namítnout, že služba v armádě, ať už povinná, nebo dobrovolná, byla ve všech státech těžká, že k šikaně docházelo a dochází v každém vojsku, že důstojníci na vojáky vždycky řvou a vždycky je ponižují, protože voják má poslouchat a vykonávat rozkazy.

Rozdíl byl v tom, že v Československé socialistické republice člověk neměl možnost obrany, v zemi neexistoval nezávislý tisk ani nezávislá justice. Navíc se všechno odehrávalo pod politickým dozorem a v prostředí permanentního politického otravování.

Když „bažant“ přežil několikaměsíční přijímač, skládal vojenskou přísahu, která začínala slovy: „Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa.“

Pokud voják v demokratické zemi chápal pobyt v armádě jako nepříjemnou, ale nutnou službu vlasti, v lidové armádě tomu tak nemohlo být ani náhodou. Podle přísahy měl totiž hájit nikoli vlast, nýbrž „socialistický řád… po boku Sovětské armády“.

Filozof Václav Němec musel na vojnu v roce 1988 a vzpomínal:

„V armádě jsem opravdu zažil, co představuje komunistický režim ve své brutální podobě, kterou dokázal mít ještě koncem 80. let. I když venku už to bylo volnější a začaly být možné věci, které dřív možné nebyly, v armádě setrvačnost toho režimu a jeho brutality pořád trvala.“

„První, na co mi po příjezdu padl zrak, byla nástěnka, kde jako výstraha visely rozsudky nad lidmi, kteří byli v přijímači před námi. Se zájmem jsem se samozřejmě začetl do rozsudku, který se týkal toho, že někdo poslouchal rádio Svobodná Evropa nebo propagoval skupinu ‚PLASTIC POPLE‘ – to tam stálo, protože správný název Plastiků ty gumy neuměly napsat,“ popisoval.

„Ještě v roce 1988 tedy stačilo, že člověk pouštěl zakázanou muziku nebo poslouchal zakázaný rozhlasový vysílač – a mohl dostat prokurátora.“

Poslechněte si Příběhy 20. století, audio je nahoře v článku.

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít