Plutarchos nám o tom říká: „V nitru bojoval těžký boj, mlčky se rozhoduje brzy pro to, brzy pro ono, a jeho rozvaha tehdy velmi kolísala. Četné pochyby rozbíral i se svými přáteli, uváděje si na mysl, jaké strasti přivodí jeho přechod přes řeku a jak o něm bude potomstvo mluvit.“

Proč bylo rozhodování, zda Caesar má, či nemá překročit jednu malou severoitalskou říčku, tak obtížné?

Protože Caesar nebyl sám. Měl s sebou jednu svou legii. A dobře věděl, že zákon o velezradě každému správci provincie výslovně zakazuje, aby říčku Rubico překročil s vojáky. Bylo mu jasné, že přejde-li s vojáky most, zahájí tím občanskou válku. Válku, která bude nesmírně krvavá a na niž není dostatečně připraven.

Jenomže kdyby Rubico (počeštěně Rubikon) nepřekročil, připravili by ho jeho odpůrci v nejlepším případě o jeho vojáky i o politický vliv. A tomu se chtěl ctižádostivý Caesar za každou cenu vyhnout.

A proto, po více či méně upřímném demonstrativním váhání, prohlásil ono proslulé: „Kostky jsou vrženy.“ Načež s třemi sty jezdci a pěti tisíci pěšáky překročil Rubikon.

Nedejte na tradici, Caesar zmíněný slavný výrok nepronesl v latině, nýbrž řecky. Nezaznělo tam tedy Alea iacta est, nýbrž, jak se moudré knihy vzácně shodují, Anarrifthétó ho kybos!

Bylo by to logické, protože jde o doslovný citát z jedné komedie Řeka Menandra.

À propos, kostky.

V antice se používalo různých kostek, nejpopulárnější však byly kůstky z ovčích či kozích noh zvané astragaly, často opatřené čísly. Nejlepší hod se nazýval Venuše, a ten nejhorší Pes.

Zůstává snad něco nejasné?

Jistěže. My totiž nevíme, kudy starověký Rubikon tekl. Řečiště v této oblasti Itálie prošla za poslední dvě tisíciletí podstatnými a nesnadno dokumentovatelnými proměnami. 

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít