V řecké mytologii se to přitažlivými muži jen hemží: sličný Ganymedes, svůdný Paris, impozantní Iason i chrabrý Theseus. Ale ryzí krása bez přívlastků byla vyhrazena pro jejich kolegu Adonise.

Rčení pod rentgenem 9:30 26. listopadu 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ganymedes se pro svou sličnost dostal na Olymp. Úchvatnou Helenu obloudil vzhled Paridův, pohled na Iasona připravil Medeu o klid, domov i rodinu. Ariadna dopadla stejně kvůli Theseovi. A jak dobře víme, velké úspěchy slavila i poněkud obhroublá živočišnost Heraklova.

Byli ti pánové krásní? Možná, svým způsobem. Ale ryzí krása, jaká se obejde bez dalších přívlastků, byla vyhrazena pro jejich kolegu Adonise.

Kouzlo, jakým musel krásný Adonis na své okolí působit, může vystihnout jen mistr slova. Tak pozorně naslouchejme Ovidiovi: „Tvář jeho samotná Závist by chválila.“

Krása však byla pro Adonise i prokletím. Způsobila, že si na něj dělaly nárok hned dvě bohyně, Persefona a Afrodita. Zeus Adonise každé z nich přiřkl na třetinu roku - ale poněvadž usoudil, že jejich milostné nároky mohou mladíka zhuntovat, slitoval se nad ním a dal mu zbytek roku na zotavenou.

Marná snaha. Silou kouzelného pásu, jemuž se nedalo odolat a který právě kvůli tomu stále nosila, nutila Afrodita Adonise, aby s ní strávil i svou třetinu roku, přičemž ho ještě poštívala proti Persefoně.

Pak se ovšem nedivme, že Adonis je líčen jako náruživý lovec.

Ale má v lesích klid? Nalézá tam kýženou samotu? Sám je štvaná zvěř. Protože co v těch chvílích dělá Afrodita? Inu: „Po lesích, horách a po ostrých skalinách pořád jen bloudí, šat podkasaný jak Diana majíc, na psy volá a honí zvěř lehce ulovitelnou, tady zajíce hbité, tam jeleny parohů mocných, tady loví zas daňky.“ (Ovidius)

Vlezlost některých zamilovaných žen, ať bohyň či smrtelnic, je tíživá a budívá v mužích zkratkovité reakce. Takže když Afrodita varovala Adonise před kanci, pomyslel si krasavec své, vyčíhal si vhodnou příležitost a just mrštil oštěpem po kňourovi.

A ten ho rozsápal – buď v přítomnosti bohyně, anebo poté, co Afrodita Adonise na chvíli opustila na vozítku taženém dvojspřežím bílých labutí. Do vražedného kance se možná převtělil bůh Ares, předchozí milenec Afrodity, který na Adonise určitě žárlil. Pravděpodobnost této verze posiluje sám terč kňouřího útoku, Adonisovy slabiny.

Příběh má šťastný konec – ne však nutně pro Adonise. Pochmurnou část roku, kdy je i země neúrodná, musí trávit v podsvětí. Zjara se smí vrátit na svět a do podzimku si ho užívat.

Ale pod zemí je s Persefonou a na zemi musí provázet Afroditu. Antický zvyk veřejně oplakávat Adonise, který se ujal i v Aténách, měl zjevně své hluboké opodstatnění. 

V libanonských horách byly ještě v devatenáctém století k vidění zbytky chrámu spojeného s Adonisovým kultem. Okolí neodolatelně líčí James Frazer: divoká roklina, burácející vodopád, sladkost a čistota horského vzduchu, živá zeleň vegetace.

A dále: „Zvláště působivý je pohled v tu stranu, kde leží moře, když slunce zaplavuje hlubokou roklinu zlatým světlem a vystavuje našim zrakům všechny ty fantastické pilíře a zaoblené věže horských hradeb, a měkce se ukládá do různých odstínů zeleně lesů, jimiž jsou oděny hlubiny rokle. Podle legendy se právě tady potkal Adonis s Afroditou poprvé či naposled a zde také bylo pohřbeno jeho rozsápané tělo. Těžko si představit krásnější scénu pro příběh o tragické lásce a smrti.“ (Frazer, Zlatá ratolest) 

Ve skutečnosti se Adonis s Afroditou setkal poprvé v Mezopotámii. Tam se ovšem jmenoval Dumuzi/ Tammúz (ona Inanna/Ištar) a býval tam bohem plodnosti a růstu. Každý rok umíral a vždycky se znovu zrodil - jako zrno, které, zaseto do země, „zemře“, aby z něj vyrostl nový klas.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít