Povězte nám, co se vám to povedlo?
Povedlo se nám izolovat DNA, která se v tomto případě zachovává v sedimentu. To je něco, co se v podmínkách mírného pásma a v archeologických situacích předtím ještě nepovedlo. Bylo to vyzkoušeno v arktickém prostředí, například v Grónsku. My jsme to zkusili a ejhle, ono to funguje.

Přehrát

00:00 / 00:00

Archeolog Petr Šída představil novou metodu analýzy pravěké DNA a unikátní nálezy v Českém ráji

Předtím si odborníci mysleli, že by to nefungovalo? Nebo proč tuhle metodu ještě nevyzkoušeli v mírném pásmu?
Jde o to, že ta metoda je nová. Vyvíjí se několik posledních let, ovšem techniky čtení tohoto typu DNA se rozvíjejí tak rychle, že za dalších pět let se možná budeme divit, co všechno to bude zvládat. Ale před 10 lety to ještě nebylo vůbec možné.

V čem ta metoda tedy spočívá?
Představte si archeologický výzkum, jak ho všichni znáte. To znamená, archeologové udělají nějakou díru do země a z čistého profilu, který se musí předtím začistit v kontrolovaném prostředí, se pod kontrolou odebírají vzorky. Malé objemy sedimentu tak, aby nebyl kontaminovaný recentní DNA. Ty potom putují do laboratoře a tam už si s nimi genetičtí mágové začnou hrát.

Co se z těch vzorků dá všechno vyčíst?
V okamžiku, kdy je ta archaická DNA zachovaná, což se v tomhle případě povedlo, tak vidíte stopy po všech živých organismech, který tam v tu dobu, kdy onen sediment vznikal, existovaly. To znamená, když máte štěstí, tak uvidíte i lidi, což se v případě Velkého Mamuťáku v jedné vrstvě podařilo.

Ale hlavní přínos pro nás je v tom, že jsme si mysleli, že ty velké převisy v době, řekněme, od konce mladší doby kamenné až po středověk fungovaly pro ustájení zvířat. A ve chvíli, kdy máte na tom místě zvířata nějakou delší dobu, tak samozřejmě po nich tam zůstává spousta trusu. Takže to je materiál, který je DNA běžně plný a přesně tohle my tam vidíme.

Tedy tato informace skutečně po několik 1000 let zůstává v půdě zachována?
Většinou se to rozloží, to znamená, nemůžete na většině lokalit vidět přímo zvířecí bobky. Ale v případě Velkého Mamuťáku se v některých vrstvách zachovaly dokonce i zvířecí exkrementy nebo dřevo, tedy organický materiál. Ale není to nutné, protože obecně ty chemické látky jsou podstatně trvanlivější, tedy i když se ta organika rozloží do stavu, kdy už ji nejste schopný vidět, tak DNA tam zůstává. Ona je poměrně rezistentní.

Zaujalo mě, že jste skutečně narazili také na DNA nějakého pračlověka.
Na úrovni mladší doby bronzové tam je doložený přímo v DNA člověk. Dokonce tam je načtený gen pro bipolární poruchu. Když je štěstí a zachová se konkrétní segment.

Pravěká DNA je nasegmentovaná na velmi krátké kusy, není to, jako byste dělali genetiku dnes, kdy čtete souvislý genom, ale je to rozbité na malé částečky. Dokonce podmínkou té metody je, aby to rozbité bylo, protože tak se právě poznává ona archaická DNA od recentních kontaminací.

Mezinárodní vědecký tým tedy v Českém ráji jako první na světě vyzkoušel s úspěchem novou metodu určování pravěké DNA, která může v archeologii znamenat doslova revoluci. Vše se odehrálo pod skalním převisem Velký Mamuťák. Máme si to představit jako převislou skálu, takovou jeskyni?
Je to obrovský převis. Jeden z největších u nás, přes 50 metrů na šířku, jde se uprostřed lesů hluboko, daleko od zemědělské krajiny. A to je důležité i pro pochopení, jak ta lokalita fungovala v pravěku. Tenkrát to byla nezemědělská krajina v tom pravém slova smyslu.

Prostě nikde kolem nebyla pole, nepěstovalo se obilí, ale to neznamená, že krajina nebyla obydlená, nebyla využívaná. Pravěcí lidé měli postupy, jak využít i okrajové lesní prostory. Už někdy od konce neolitu přišli s tím, že v lese ve velkém pásli ovce, kozy, později i prasata, krávy. Tedy ty převisy fungovaly jako takové lesní salaše.

V kolik ráno jim začínal obyčejný den? V kolik hodin pod převisem Velký Mamuťák třeba zazvonil budík neandrtálcům?
U moderních lidí je to relativně nedávno, pohybujeme se v čase asi 4000 let zpátky a budíkem v tomto případě bylo vždy Slunce. Člověk této doby neřešil jiné cykly, než kdy vstává Slunce a s ním také zvířata. A kdy Slunce zapadá.

Nad čím tak lidé asi tenkrát přemýšleli, co je trápilo, co jim dělalo radost?
Co jim dělalo radost? Asi to, že prostě žijí, protože život byl v mnoha ohledech jednodušší. Neříkám primitivnější, to nemám rád, ale oni řešili každodennost ve smyslu, musím se postarat o to, abych měl co jíst. A to jim tady zajišťovalo právě pasení zvířat v lese.

Co vás jako archeologa vždy dokáže ohromit, překvapit, když se vám povede nějaký nález?
V podstatě každá situace dovede člověka překvapit, protože naše představivost je omezená a lidská imaginace v minulosti byla bezměrná. A to, co člověka udivuje neustále, je to, jak dokonale se lidé dokázali s přírodou popasovat a skvěle se přizpůsobili.

Máte nějaký svůj archeologický sen? Co byste chtěl jednou najít?
Sen mám obrovský, a sice najít neandrtálce. Ale nevím, jestli se mi tohle u nás povede. Myslím tím přímo neandrtálské kosti. Není to úplně jednoduché, myslím si, že se to asi nepovede.

Ale neandrtálské artefakty se nacházejí. Není zase takový problém najít kamenné nástroje neandrtálců, ale přímo jejich kosti. Protože se z této doby špatně zachovávají kosti, potřebujete speciální prostředí a i když ho máte, tak je obrovská náhoda, aby se vůbec někam dostaly v této době lidské kosti a přežily to.

Jakub Schmidt, baj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít