Komunisté posílali lidi za mříže i jen za ideové přesvědčení a mravní stanovisko, popisuje historik
Nástup komunistů do vedení Československa zasáhl všechny oblasti společnosti: od ideových odpůrců, třídních nepřátel a nepřátel přátel. Do soukolí se tak dostali i lidé jen za to, že psali básně, které se režimu nehodily.
Byl mezi nimi básník Jan Zahradníček, který ve své úvaze o básnické svobodě napsal: „Poezie může plnit svůj úkol svědkyně jen za cenu úplné autonomie…. A ten, kdo by chtěl hvězdu zapřáhnout, aby mu sloužila, vydával by se v nebezpečí, že nespoutá hvězdu, nýbrž netvora chrlícího básně.“
„Změna poměrů ve státě a společnosti po roce 1945 a zejména po únoru 1948 byla diametrálně jiná. Svoboda vyjadřování byla podřízena komunistickým dogmatům a kdo nevyhovoval, musel jít. Nepřátelé se hledali všude – i v oblasti kultury a umění,“ popisuje literární a výtvarný historik Radim Kopáč.
A dodává: „Bylo to období, kdy se česká literatura zásadním způsobem štěpila a dělila. Oficiální linie reprezentovaná oficiálním Svazem spisovatelů či literatura skrytá do podzemí – surrealisté a první vlna undergroundu s Egonem Bondym, Ivo Vodseďálkem nebo Janou Krejcarovou. Další skupinou byli autoři v exilu. Pro některé to vše ale byla cesta slepá a takový Konstantin Biebl raději spáchal sebevraždu.“
Sovětský model kultury
Československo bylo řízeno z Moskvy, a tak přijalo sovětský model řízení kultury: literatura má sledovat pouze realitu, a to s akcentem na ideová dogmata, zásluhy komunistické strany a vyhlídky na šťastný zítřek. Jména těch, kteří byli nositeli – a také hlídači – nových poměrů byli Zdeněk Nejedlý, Václav Kopecký, Ladislav Štoll a Jiří Taufer.
Mezi ty, kteří se „nezařadili“, byl básník Jan Zahradníček (1905–1960). Byl považován za mimořádného umělce už od doby, kdy v 19 letech publikoval své první básně. V roce 1930 mu vyšel jeho básnický debut.
„Dobře tušil, kam se ten režim bude ubírat. Od roku 1945 se začaly zmnožovat osobní útoky na Zahradníčka a jeho kolegy, v roce 1948 byl zastaven časopis Akord, ve kterém působil, a tak se mu začal úžit i prostor pro působení. Jeho kamarádi a katoličtí intelektuálové se navíc dostávali za mříže,“ říká Radim Kopáč.
V červnu 1951 si estébáci o Zahradníčkovi mimo jiné zapsali, že „psal protistátní básně“. Připomeňme například básnickou poému La Saletta.
Krátce poté byl zatčen a spolu s ním i další např. novinář a spisovatel Václav Prokůpek, literáti Josef Knap, František Křelina či Josef Kostohryz. Celý následující rok pak byl připravován další politicky vykonstruovaný proces. Na jeho konci byly těžké tresty, Jan Zahradníček – muž těžce zdravotně hendikepovaný – dostal 13 let, další mezi 10 a 15 lety a největší trest obdržel Prokůpek, 22 let.
Lidické děti hledala i Státní bezpečnost, zřejmě kvůli propagandě. Nenašli nikoho, shrnuje historik
Číst článek
„Do žaláře bylo posíláno výhradně ideové přesvědčení a mravní stanovisko, a to výhradně za to, čím byly, otevřeně zastávaným názorem a mravním stanoviskem,“ napsal si do svých Pamětí literární historik Václav Černý, přesto, že ideově s dotyčnými spřízněn nebyl.
A nebyl sám, kdo nesouhlasil, jak uvádí Radim Kopáč: „Rozhořčený byl Vítězslav Nezval, který se v jejich věcech velmi angažoval. On nesledoval dogmata, ale básnické hodnoty a ty byly u Zahradníčka jednoznačné. Dalším, kdo opatrně intervenoval v jeho prospěch, byl básník a spisovatel Jaroslav Seifert.“
Platné mu to ale nic nebylo. Zahradníček – stejně jako další – dlouhá léta trávil v těch nejtěžších komunistických kriminálech. Ztráty se netýkají pouze jich, rodin, jejich blízkých, ale celé naší společnosti. Přišli jsme tím zřejmě o část umělecké tvorby, národní bohatství.
Odpověď na otázku, zda v komunistických kriminálech neskončili nevinní básníci, je tak jasná. Literární a výtvarný historik Radim Kopáč odpovídá: „Bylo tomu tak proto, že si ve svých textech nárokovali uměleckou svobodu. A svoboda je právě v umění základem.“
Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.