Ničivý výbuch sopky před 150 lety proměnil okolí v pustinu. Island pak opustilo 20 procent obyvatel
Před sto padesáti lety došlo na Islandu k eruptivní události, která se výrazně zapsala do historie země a dala vzniknout dvěma jezerům, k nimž dodnes míří davy turistů.
Stojí za ní skutečnost, že islandský ostrov leží na Středoatlantickém hřbetu, v místě, kde se stýkají euroasijská a severoamerická litosférická deska. Jejich hranice prochází pod ostrovem diagonálně od jihozápadu k jihovýchodu a je příčinou bujné vulkanické činnosti.
Centrální část Islandu protíná asi dvě stě kilometrů dlouhý vulkanický systém – jmenuje se Askja podle stratovulkánu, který je jeho součástí. A právě tenhle stratovulkán je hrdinou našeho příběhu.
Praskliny, prach a láva
Tvoří ho tři do sebe vnořené kaldery – krátery, vzniklé výbuchem sopky. Kaldera dala vulkánu i jméno: „Askja“ je islandsky kaldera (anebo krabice). O nejstarší historii tohoto 1500 metrů vysokého vulkánu mají odborníci jen přibližné vědomosti.
Nejstarší kaldera se nejspíš vytvořila při výbuchu před nějakými jedenácti tisíci lety. V následujících tisíciletích došlo patrně ke čtyřem dalším velkým erupcím. A pak byl klid. Až v 70. letech 19. století se Askja po dlouhých letech začala opět probouzet.
Nejprve se ohlašovala otřesy půdy. Rok 1874 přinesl sérii silnějších zemětřeseních, v okolí vulkánu se objevily praskliny. Na začátku roku 1875 začala Askja vypouštět mračna prachu. Bylo jasné, že erupce přijde co nevidět. V únoru začala z prasklin vytékat láva, kráter Askjy se propadl o deset metrů a na jednom z míst se vytvořil sopečný kužel.
Hlavní výbuchy přišly v noci z 28. na 29. března 1875. Šlo o tak zvanou pliniovskou erupci; masivní, extrémně ničivou záležitost. Říká se jí tak podle Plinia mladšího, který popsal výbuch Vesuvu v roce 79 n.l., kdy byly zničeny Pompeje. Askja se s tímto výbuchem, co do síly erupce, mohla směle srovnat.
Sopečný popel a exodus
Na kilometry vysoko chrlila žhavý popel, pak vypustila tzv. pyroklastické proudy – extrémně ničivé směsi jedovatých plynů a roztavených hornin, které likvidují všechno, co jim přijde do cesty. Na rozdíl od Vesuvu samotná erupce Askjy nikoho nezabila. Leží totiž v naprosté pustině. Život na ostrově však ovlivnila značně.
Už před hlavní erupcí začali mnozí Islanďané odcházet, především do USA a Kanady. Když popel z vulkánu otrávil pastviny na fjordech, exodus ještě zesílil. Celkem Askja vypudila z Islandu asi 20 procent obyvatel. Sopka byla neklidná mnoho měsíců; k dalším výbuchům došlo ještě ve dvacátém století.
Měsíční krajina dvou jezer
Erupce v březnu 1875 postihla i Evropu, když se nad severovýchod kontinentu dostal mrak sopečného prachu. Mohutný výbuch dramaticky zvětšil sopečnou kalderu. Vytvořil se ovál čtyři a půl kilometru dlouhý, dva a půl kilometru široký a asi 230 metrů hluboký.
Na jeho dně se rychle začalo tvořit jezero, které je dnes hluboké přibližně 220 metrů. Dostalo jméno Öskjuvatn. Většinu roku je zamrzlé, ovšem v postranním kráteru se vytvořila ještě jedna menší vodní plocha, nazvaná Viti. Její vody mají celoročně 30 stupňů. Öskjuvatn i Viti patří k velkým turistickým magnetům.
V okolní ponuré šedé krajině prý vypadají opravdu nádherně. Tato krajina ovšem nepřitahuje jen turisty. V 60. letech v okolí Askjy trénovali američtí astronauti z NASA, když se chystali na svou lunární expedici. Místní krajinu geologové spolupracující s NASA vyhodnotili jako Měsíci nejpodobnější.
Historie stratovulkánu Askja jistě není u konce. Občas se stane, že se z okraje kaldery utrhne ohromná masa horniny, která na jezeře vyvolá třeba třicetimetrové vlny; občas to v podzemí zaduní, občas se vody v jezeře Öskjuvatn zahřejí. Známka toho, že magma opět stoupá k povrchu. Naposledy Askja zlobila v roce 2019. Kdy se ozve příště?
