Proč sloni tak málo trpí rakovinou? Podle vědců se odpověď může skrývat v hypotéze ‚horkých varlat‘
Napadlo vás někdy přemýšlet, jestli sloni umírají na rakovinu? Odpověď je, že občas ano, ale v mnohem menší míře, než třeba lidé. A to i přesto, že mají mnohem větší tělo a statisticky by tak u nich nádorová onemocnění měla být ještě častější. Mohou za to pravděpodobně konkrétní geny, kterých mají sloni možná až nadbytek. Kde je vzali, teď vysvětluje nový výzkum, který se zaměřil na sloní varlata.
Rakovina u slonů není nic nevídaného, ale ve srovnání s člověkem to je rozhodně méně časté. Zatímco u lidí se odhaduje, že pravděpodobnost výskytu rakoviny během života může být až 50 procent, u slonů je to maximálně dvacet procent.
Vědci už si dlouho lámou hlavu, jak je možné, že sloni tak málo trpí rakovinou. Odpovědí jsou možná sloní reprodukční orgány.
Další studie, která odhaduje celkovou smrtnost, říká, že na rakovinu zemře jedenáct až dvacet pět procent lidí, u slonů je to okolo pěti procent.
A když uvážíme, že slon má stokrát víc buněk a žije podobně dlouho jako člověk, je to možná trochu překvapivé, protože čím víc buněk, tím větší riziko, že některá z nich zmutuje. Už od sedmdesátých let je ale známý takzvaný Petův paradox, který poukazuje na to, že počet buněk v organismu nekoresponduje s pravděpodobností vývoje rakoviny
U slonů a dalších velkých savců platí, že dokážou rakovinu mnohem lépe zlikvidovat ještě předtím, než vůbec nastoupí. Může za to podle dřívějších průzkumů nejspíš gen p53.
Ten totiž vyrábí protein, který se stará o předcházení rakoviny. A zatímco člověk má jeden tento gen a dvě jeho alely, sloni mají 20 genů a 40 alel.
Kvůli pytláctví přišla mláďata o matku. Sloních sirotků se ujali strážci zambijského parku
Číst článek
Gen p53 se stará o výrobu proteinu p53, který se aktivuje, pokud narazí na buňku, která má poškozené DNA. To se děje relativně běžně. Buňky se za našeho života mnohokrát rozdělí – abychom rostli nebo aby nahradili jinou odumírající buňku. Občas se to ale nestane.
Sloni mají více proteinů p53, které jsou navíc odlišné, jejich tělo je tak lépe vybavené na to, aby si s tím poradilo. Právě to je tématem současného výzkumu publikovaného v Trends in Ecology and Evolution. Za ním stojí významný oxfordský zoolog, který přišel s hypotézou „horkých varlat“.
Většina zvířat má varlata v šourku, který je mimo tělo. Spermie totiž potřebují nižší teplotu, aby se dobře vyvinuly. Sloni to tak ale nemají, navíc mají tlustou kůži, pro varlata tak mají nepraktickou teplotu.
Tomu patrně pomáhá protein p53, který spermie do jisté míry opravuje. Nyní tedy vědci chtějí pokračovat ve výzkumu a zjistit, zda hypotéza opravdu platí.
