Vědci dlouhá léta mysleli, že pouze tento druh termitů se brání s pomocí toxického batohu na zádech dělníků, teď už je ale podle Jana Šobotníka jasné, že není jediný.

„My už dneska víme, že to není specifikum jen druhu Neocapritermes taracua, podobný mechanizmus mají i jiné blízce příbuzné druhy, ale stejně se dá říct, že to je specifický znak jedné malé skupiny termitů,“ vysvětluje.

Tato skupina ale zároveň patří k nejrozšířenějším. Podle zjištění vědkyň z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd má modrý enzym specifickou strukturu. A právě díky tomu může termit-dělník sám rozhodnout, kdy nebezpečnou zbraň využije. Jak vnímáte toto vysvětlení?
To, co je podle mě zajímavé na těchto výsledcích, jsou ty neobvyklé modifikace, které jsou uvnitř toho enzymu potřeba, aby se extrémním způsobem zvýšila jeho odolnost.

Enzym totiž musí mít uvnitř sebe vysoké množství různých můstků, což je právě neobvyklé. To dělá ten enzym, tu laktázu, takhle unikátní, právě to, jak moc je odolná vůči degradaci, vůči všem nepříznivým podmínkám. 

Takže to je podle vás hlavní důvod, proč je v tropických podmínkách tento druh poměrně rozšířený, že umí dobře bránit své teritorium?
Tak svědčí to především o mimořádné síle přírodního výběru. Tato strategie se totiž ukazuje jako velmi úspěšná. Speciálně druh Neocapritermes taracua je zcela běžným druhem termita, to znamená, že v rámci evoluční teorie jsou to jedny z nejúspěšnějších organismů na zemi. Nejen že se dožily současnosti, ale i v rámci těch vysoce kompetitivních biotopů jsou úspěšní.

Jak vlastně vypadá tato obranná strategie přímo na termitišti, kde jsou vedle larev také vojáci a především královský pár?
To je vysloveně individuální rozhodnutí. Ten jedinec se obětuje, obětuje svůj život ve prospěch celé kolonie. My jsme pozorovali – to jsou nepublikované výsledky – že v průběhu života toho dělníka se jeho centrum aktivit přesouvá ze středu kolonie na periferii.

Ten dělník totiž potřebuje poměrně dlouhý čas, v řádu jednotek měsíců, aby si zásoby obranných látek nahromadil, a s tím zároveň vzrůstá riziko, že by se mohl dostat do styku s nějakým nepřítelem. To znamená, že když se obětují oni, tak té kolonii nejméně chybí.

Kdo je hlavní nepřítel pro tyto termity? Na koho dělníci uplatňují svůj obranný mechanismus, při kterém se sami obětují?
Nejčastějším nepřítelem termitů jsou jiní termiti, se kterými musí bojovat o omezené konečné zdroje potravy. My jsme tu obranu testovali i na jiných termitech i na standardním kmenu domácí mouchy obecné.

A na té bylo vidět, že se neotráví tou jedovatou sekrecí, protože má tlustou kutikulu, kterou ta obranná sekrece nepronikne. Nicméně tahle sekrece je nejen jedovatá, ale i zároveň lepkavá a tahle lepkavost ovlivňuje útočníky třeba tím způsobem, že jim znemožňuje létat.

Eva Kézrová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít