Afričtí studenti se učí o Shakespearovi, často ale neví nic o vlastních kořenech, říká antropoložka
Praha se stala centrem letošní konference ECAS 2025, největšího setkání afrikanistů v Evropě. Akce přilákala přes 1500 odborníků z 80 zemí a nabídla více než 250 panelů věnovaných tématům od konfliktů a klimatické krize po geopolitiku a kulturní identitu Afričanů v Evropě. „Z Afriky těžíme znalosti, ale zpět jim vracíme málo. Spolupráce výzkumníků je často nerovná,“ říká předsedkyně organizačního výboru a antropoložka Hana Horáková.
V úvodním projevu jste mluvila o potřebě „dekolonizace vědění“. Téma se pak objevovalo i v mnoha panelových diskusí. O co přesně jde?
Dekolonizace vědění je dnes jedním z klíčových pojmů, nejenom v afrických sudích, ale obecně humanitních a společenských vědách. Je úzce propojená s otázkami moci identity, epistemologie. Abychom si vlastně vysvětlili tento termín. Je to proces kritického přehodnocování způsobu, jakým je vytvářeno, strukturováno, vyučováno a legitimizováno poznání.
Meloniová plánuje investovat do Afriky 137 miliard. Chce tím omezit imigraci do Evropy
Číst článek
Základem dekolonizace poznání je přesvědčení, že to, co považujeme za legitimní a vědecké, je silně ovlivněno eurocentrickými epistemologiemi – tedy způsoby poznání, které vznikly v Evropě, často v kontextu kolonialismu.
Ve vztahu k Africe má tento problém obzvlášť hluboký význam. Africké společnosti byly kolonizovány nejen politicky, ekonomicky a kulturně, ale také epistemologicky – došlo k marginalizaci a často i diskreditaci jejich vlastních způsobů poznávání, uchovávání paměti a tradice.
Je proto zapotřebí také zpochybňovat univerzálnost západních vědeckých paradigmat, která ne vždy odpovídají africkým realitám. Dále je třeba obnovovat a posilovat místní epistemologie, jako jsou orální tradice nebo původní filozofie.
Kolonizace ve vědě
Jak se konkrétně přetrvávající kolonizace ve vědě projevuje?
Na prvním místě stojí takzvaná epistemická hierarchie. Jde o to, co se považuje za „vědecký kánon“. Ten je stále silně eurocentrický. Myšlenky afrických intelektuálů nebo filozofů jsou často vnímány jen jako alternativy, nikoliv jako rovnocenné příspěvky do globálního poznání.
Další problém představuje diskurz humanitární nadřazenosti. Mnoho výzkumů v oblasti rozvojových studií stále implicitně operuje s představou, že Afrika je problém, který má Západ vyřešit. To pak znovu a znovu produkuje paternalistické nebo neokoloniální postoje – i když třeba nezáměrně.
Ale chci jasně říct: dekolonizace vědění neznamená odmítnutí evropské vědy nebo racionality. Jde spíše o rozšíření prostoru pro pluralitu poznání. Znamená to uznat, že i jiné způsoby poznávání světa mají svou hodnotu, smysl a vnitřní logiku. A právě o to jde.
To, o co se dnes africké univerzity snaží, i když zatím s omezeným úspěchem, je reforma kurikula, tedy učebních plánů, tak aby nereflektovaly pouze evropské tradice, ale i africké intelektuální dědictví.
Své jmění v příštích 20 letech rozdám, zavázal se Gates. Vynaložit ho chce na pomoc Africe
Číst článek
Afričtí studenti se učí o Shakespearovi, ale často nevědí nic o vlastních filozofických kořenech. To ukazuje, jak hluboko přetrvává kolonizace poznání. K té přispívá i jazyková hegemonie, tedy převaha evropských jazyků nad těmi místními, která dále oslabuje původní způsoby uchovávání a sdílení znalostí.
A v neposlední řadě tu je i riziko zploštění celého konceptu. S rostoucí popularitou pojmu dekolonizace se z něj stává mnohdy jen módní heslo, které si instituce začínají osvojovat často jen formálně. Hrozí tak, že se z dekolonizace stane pouhá prázdná instituce – něco, co všichni formálně zavedli, ale co ve výsledku nic nemění.
Dekolonizace v praxi
Jak dekolonizace vědění funguje v praxi?
Na afrických univerzitách se jako reakce na kolonizaci vědění objevilo několik významných iniciativ.
Jednou z nich je například hnutí Rhodes Must Fall na Univerzitě v Kapském Městě, které vedlo nejen k odstranění sochy Cecila Rhodese, ale také k zásadní reformě tamního kurikula. Cílem těchto změn je začlenit více afrických intelektuálních tradic a perspektiv do výuky.
V čem myslíte, že je toto téma relevantní i pro Českou republiku?
My si uvědomujeme, že spolupráce mezi výzkumníky z globálního jihu a severu je často nerovná.
Stále častěji se tímto tématem zabývají i výzkumníci ve střední a východní Evropě, která má navíc svou vlastní zkušenost s problematickými vztahy vůči západní Evropě. Nejde totiž jen o to vnímat instituce na západě jako zdroj dat, ale usilovat o navázání rovnocenného partnerství.
Snažíme se po celé Evropě potírat takzvaný akademický extraktivismus, kdy z Afriky „vytěžíme“ znalosti, ale zpět se jim vrací jen velmi málo.
Je to pochopitelně běh na dlouhou trať, protože velká část výzkumných témat je stále určována podle zájmů donorských agentur a západních institucí.
Což svým způsobem odráží i politickou a ekonomickou realitu, kdy se z Afriky vyvážejí suroviny, včetně důležitých nerostných zdrojů, ze kterých místní často nemají prospěch, a naopak to často přináší negativní dopady.
Ano, toto velmi připomíná koncept tzv. „Nového závodu o Afriku“, který odkazuje na koloniální rozdělení Afriky v 19. a na počátku 20. století. Přídomek „nový“ pak naznačuje, že se od té doby situace příliš nezměnila.
31:19
Albíni v Zambii nevycházejí z domu. I jejich matky jsou považovány za prokleté, popisuje antropoložka
Číst článek
Které téma nastolené na konferenci považujete za nejpalčivější pro současný vývoj na africkém kontinentě?
Myslím, že mezi nejzásadnější příspěvky patřily ty, které tematizovaly název a celkové zaměření konference – tedy africké, afroevropské a afropolitní identity.
Tento titul totiž odráží současnou realitu afrického kontinentu, který je dynamický, v pohybu a překračuje hranice – a to vnitřní i vnější hranice kontinentu. Přináší navíc řadu palčivých otázek týkajících se identity a příslušnosti.
Téma bylo zvoleno záměrně, aby narušilo běžné představy veřejnosti o Africe, které jsou často zjednodušené a v diskurzu prezentované jako obraz neměnného, barbarského a nebezpečného kontinentu. Afrika bývá často portrétována jako nebezpečná pro její obyvatele, ale i pro Evropany.
Příkladem je migrace z Afriky, téma, které je silně sekuritizováno, tedy vnímána výhradně jako bezpečnostní hrozba.
Česká afrikanistika
Jak významné postavení má česká afrikanistika na evropské, potažmo světové mapě?
Česká afrikanistika má v tuzemsku poměrně dlouhou tradici. Začala se formovat v 60. letech 20. století a je úzce spjatá především s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, která byla jejím hlavním centrem.
V tomto období se československá afrikanistika etablovala jako svébytný intelektuální proud, který nejen otevíral důležitá témata, ale také vstupoval do mezinárodní debaty. A to navzdory tehdejšímu hlubokému geopolitickému rozdělení světa.
Je třeba připomenout, že vznik české afrikanistiky byl úzce propojen s procesem dekolonizace afrického kontinentu i s ideologickou situací studené války. Socialistické země, včetně tehdejšího Československa, tehdy podporovaly osvobozenecká hnutí a nově vznikající africké státy, a to jako alternativu vůči západnímu „imperialismu“.
Na Filozofické fakultě se afrikanistika etablovala díky několika výrazným osobnostem. Zmínit je třeba především profesora Luboše Kropáčka, který formoval obor islamologie a studia subsaharské Afriky.
Další důležitou postavou je Petr Skalník, později mezinárodně uznávaný odborník na africké politické systémy a antropologii moci.
Egyptaň dostal trest 25 let. Přes Středozemní moře z Afriky do Itálie ilegálně přepravil skoro 4000 osob
Číst článek
Samozřejmě je třeba dodat, že český přístup byl tehdy v určité míře ovlivněn dobovou ideologií. Afrikanistika 60. až 80. let byla sice částečně ideologicky podmíněná, zejména důrazem na antiimperialismus a rozvojovou, tehdy tzv. „bratrskou“ spolupráci.
Zároveň ale přinesla empiricky bohaté a teoreticky podnětné výzkumy, které ovlivnily i zahraniční odborníky.
V této souvislosti nelze nezmínit profesora Ivana Hrbka, jednu z nejvýznamnějších postav české orientalistiky a afrikanistiky 20. století. Právě on je autorem prvního syntetického zpracování dějin Afriky.
Daří se dnes navazovat na někdejší široké vazby mezi Československem a africkými státy, které vznikly za éry studené války a byly spojené například se studijními programy pro africké studenty nebo s ekonomickým působením Československa v regionu?
Po roce 1989 došlo k výraznému útlumu na poli diplomacie. Mnohé české ambasády v Africe byly zrušeny, byť později se některé z nich začaly znovu otevírat. Nedá se to ale srovnávat s tím, jak silná byla československá přítomnost v některých zemích dříve.
Příkladem může být Angola, která se těšila výrazné československé podpoře, zatímco dnes už tato politická vazba téměř neexistuje.
Dnes se pozornost přesouvá spíše z politické roviny do roviny akademické. Nedávno například moje doktorandka obhájila disertační práci na téma formování identity Angolanů, kteří během normalizace přicházeli do Československa v rámci takzvané bratrské spolupráce. Zkoumala, co tato zkušenost znamenala pro jejich životy a jak je ovlivnila.
Mnohé politické vazby se po roce 1989 přirozeně zpřetrhaly. Afrikanistika, která se po desetiletí rozvíjela na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně na tehdejším Ústavu blízkého východu a Afriky, dnes na tomto místě v původní podobě neexistuje.
To je ale na delší vyprávění. Z mého osobního pohledu byla tato tradice narušena nástupem neoliberálního kulturního kontextu – ať si pod tím každý představí, co chce.
A jaká je situace dnes?
Africká studia se postupně zakotvila na řadě regionálních univerzit. Dnes je najdeme například na Univerzitě Hradec Králové, Univerzitě Palackého v Olomouci, Západočeské univerzitě v Plzni, Mendelově univerzitě v Brně, Ostravské univerzitě a dalších.
Evropa Rusko odstraší, napětí poroste jinde. Šéf speciálních sil popisuje, co dělají jeho lidé v Africe
Číst článek
Právě z těchto institucí pochází i většina členů organizačního výboru letošní konference. Paradoxně jsme si za její konání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy museli zaplatit pronájem.
Ráda bych zmínila Katedru politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ta dnes v českém kontextu představuje poměrně specifický a progresivní přístup k africkým studiím, který se liší od tradiční orientalistické a historicko-filozofické linie spjaté s Univerzitou Karlovou.
Aplikuje více politologicko-kritický, angažovaný, interdisciplinární přístup, který je zároveň úzce zaměřený na současnou Afriku.
Všechny současné vysoké školy v Česku, které se africkým studiím věnují, mají dobře navázané kontakty s univerzitami po celém africkém kontinentu. Realizují terénní výzkumy ve spolupráci s tamními akademiky a komunitami, zapojují se do mezinárodních výzkumných projektů. Tato oblast tak v posledních letech výrazně roste a rozvíjí se.
Pohled českých politiků
Česká diplomacie přišla v roce 2022 s novou strategií pro Afriku. Máte pocit, že se u českých politiků proměňuje pohled na význam Afriky ve 21. století?
Jednoznačně, je to velký posun. Když pročítáme novou strategii, tak ty vlivy tam jsou zohledněny. Ten paradigamtický posun je značný, ale jestli se ptáte po skutečném zájmu o africký kontinent, to je pro mě ošemetná otázka.
Je těžké posoudit autenticitu zájmu o Afriku, jestli podle počtu politiků a podnikatelů, kteří kontinent navštěvují…. Já stojím mimo tyto struktury a zároveň chci věřit, že mnohé veřejné instituce myslí svůj zájem upřímně, jinde ale stále dominují ty stereotypy, o kterých jsme se bavili.
Například moje snaha tuto konferenci prezentovat pod záštitou Poslanecké sněmovny a Senátu bohužel nebyla úspěšná. Mohu ale zmínit proaktivní účast ze strany Ministerstva zahraničí.
Kongo čeká humanitární katastrofa. Česká vojenská podpora Rwandy je neakceptovatelná, říká analytik
Číst článek
Tady bych ráda zdůraznila příkladnou spolupráci s odborem Subsaharské Afriky, konkrétně s panem ředitelem Václavem Prášilem.
Dostali jsme také dvě záštity, jednu od eurokomisaře, pana Josefa Síkely a druhou od pana primátora hlavního města Prahy Bohuslava Svobody.
Chci také říci, že konferenci finančně podpořilo více než 18 partnerů z veřejných institucí i soukromých firem, což potvrzuje skutečný zájem o africký kontinent.
Konference ECAS poprvé se poprvé konala v České republice, potažmo poprvé v zemi bývalého východního bloku. O jak velký milník jde?
Je to to velká pocta pro Českou asociaci afrických studií, protože ECAS, neboli Evropská konference afrických studií, je nejprestižnější a nejrozsáhlejší konferencí svého druhu.
Účastní se jí delegáti z celého světa, a to včetně mnoha výzkumníků a akademiků přímo z afrických zemí.
Letos slaví konference ECAS dvacet let od svého založení. Během uplynulých dvou dekád se pravidelně konala ve významných evropských metropolích – například v Londýně, Paříži, Lisabonu či Basileji. Letos se poprvé přesunula do České republiky.
Zároveň šlo o historicky první případ, kdy se pořádání ujala tak mladá a relativně malá instituce, jakou je Česká asociace pro africká studia. Ta vznikla teprve v roce 2013.
Přesto se jí brzy podařilo stát se přidruženým členem sítě AEGIS – sdružení prestižních evropských center afrických studií, která obvykle sídlí v západoevropských městech a mají za sebou výrazně delší tradici.
O pořádání konference jsem jako předsedkyně asociace usilovala už od roku 2017, tehdy jsem na plenární schůzí AEGISu předložila plénu návrh na uspořádání této konference v Praze. K mému úžasu byl tento návrh jednomyslně přijat.
Konference se měla původně konat už v roce 2023, ale vstoupil do toho covid a další věci. Konferenci nám pak pomohla zorganizovat pražská firma Guarant, bez níž by to nebylo možné vzhledem k rozsahu takto velké konference v centru Prahy.
Krvavé minerály z Konga. Europarlament volá po zastavení smlouvy se Rwandou, Komise to odmítá
Číst článek
Jenom pro představu, bylo tam více než 1500 delegátů z 80 zemí světa rozprostřených v pěti konferenčních budovách, včetně hlavního místa Filozofické fakulty, FAMU, Novotného lávky, Městské knihovny atd. Souběžně probíhalo 240 panelů a konference měla i bohatý kulturní program.
Jak hodnotíte výsledek konference?
Musím říct, že přínos této konference vnímám jednoznačně pozitivně, jednak jako vítaný impuls pro českou afrikanistiku, jednak pro Prahu a potažmo celou Českou republiku. Tolik pozitivních reakcí jsem vůbec nečekala.
V průběhu oněch čtyřech dnů mě delegáti zastavovali na chodbách i v místnostech, kde probíhaly panely, přednášky, aby vyjádřili obdiv a poděkování a po mém projevu při závěrečné ceremonii obecenstvo v aule Filozofické fakulty tleskalo vestoje několik minut.
S organizačním výborem jsme na přípravách strávili víc než rok a půl – a myslím, že naše úsilí se vyplatilo.
