Muzea nevzdávají boj o návštěvníky ani v létě. Táhne vojenská technika
Letní počasí láká spíš k vodě, nebo na výlet. Muzea a galerie však ani v tomto období nevzdávají boj o návštěvníky. I přesto těch tuzemských v létě přichází podstatně méně.
Lehký odliv českých návštěvníků a naopak více zahraničních zaznamenávají v Uměleckoprůmyslovém muzeu v centru Prahy. Zdejší výstavní sály se chlubí třeba fotografiemi Františka Drtikola nebo velkou výstavou harrachovského skla.
„Zahraniční návštěvník, který přichází do muzeí, je daleko poučenější, co v těch muzeích je. O tom svědčí, že se nás ptají: ‚A máte vystaveno to a to? A my jsme četli, že máte takovou a takovou sbírku.‘ Zatímco český návštěvník, který sem přijde třeba jen na volné dny nebo na Muzejní noc, tak pak odchází a říká: ‚Jé, to jsme vůbec nevěděli, že tady něco takového je‘,“ myslí si ředitelka uměleckoprůmyslového muzea Helena Koenigsmarková.
Více návštěvníků ze zahraničí mají i v sousedním Rudolfinu, kde se snažili návštěvnost videoartové expozice Tváře podpořit propojením s jinými kulturními akcemi.
O návštěvnost muzeí a galerií v letních měsících se zajímala redaktorka ČRo Eva Rajlichová
„Snažíme se zapojovat do letních filmových festivalů. Vzhledem k tomu, že je to relevantní i s obsahem výstavy, takže tam se snažíme spíše doprovodné programy umístit mimo Galerii Rudolfinum a návštěvníky spíš informovat o akci, která tady pak běží, a přilákat je pak následně,“ vysvětluje Klára Derziová z Galerie Rudolfinum.
Zajímavě se návštěvnost expozic dělí u tří muzeí Vojenského historického ústavu. V letních měsících do výstavních sálů na Vítkově míří spíše zahraniční turisté, kteří neváhají vyrazit ani do leteckého muzea Kbely, kde tvoří čtvrtinu celkové návštěvnosti.
České výletníky táhne spíš muzeum v Lešanech na Benešovsku. V létě sem prý přijdou až dvě tisícovky lidí denně. Zdejší expozice přibližuje vojenskou techniku ve stylu evropských muzeí: je interaktivní, což se líbí zejména mladší generaci.
„Dostali jsme se do fáze, kdy naším nejvěrnějším návštěvníkem jsou děti od deseti do patnácti let se svými rodiči. Teď spíš mluvím o tatíncích, kteří už také vzpomínají na vojenskou základní službu, chtějí svým dětem ukázat, u čeho kdy sloužili,“ říká ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek a pokračuje:
„Zároveň děti – neříkám že každý večer – poměrně hodně pracují a hrají na počítačových hrách a jsou to i vojenské hry. V momentě, kdy na počítači řídíte tank nebo lítáte letadlem, tak chcete vidět, říct tátovi: ‚Hele, já bych to chtěl vidět jedna ku jedný v reálu.‘.“
