Téma holocaustu obohacuje pohled na vlastní dějiny, říká historik
Před 68 lety byl Rudou armádou osvobozen koncentrační a vyhlazovací tábor v Auschwitz – Birkenau. Tento den se tak pro celý svět stal připomínkou šesti milionů židovských obětí z období druhé světové války, Dnem památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
V průběhu uplynulých let se pohled společností celé Evropy na holocaust výrazně proměnil.
„Po druhé světové válce byla velmi rozšířená tendence vidět druhou světovou válku velmi nacionalisticky skrze počítání vlastních, v tomto případě československých obětí. A na ten židovský pohled, nebo na ty důvody, proč vlastně Židé trpěli a byli zabíjeni, nikdo příliš nehleděl,“ přibližuje historii pohledu na holocaust Michal Frankl, historik a vedoucí Oddělení pro dějiny šoa ze Židovského muzea v Praze.
Michal Frankl, historik a vedoucí Oddělení pro dějiny šoa ze Židovského muzea v Praze, zdůraznil v Ranním interview Radiožurnálu, že téma holocaustu není vyčerpané a že může obohatit pohled na vlastní dějiny
Po druhé světové válce se tak sice všeobecně vědělo o tom, co se dělo v koncentračních táborech, ale teprve od 60. let a pak hlavně od 90. let ustupují nacionalistické interpretace událostí druhé světové války do pozadí a dochází ke konfrontaci s dalšími pohledy.
I když by se mohlo zdát, že po více než půl století je téma genocidy Židů již vyčerpané a dostatečně popsané, opak bývá pravdou.
„Věnuje se více pozornosti reflexi dějin antisemitismu,“ dodává Michal Frankl.
„Každodenně dostáváme nové dokumenty, nové fotografie, nahráváme další a další rozhovory. A na tom je vidět, že to téma je ve společnosti pořád aktuální a že řada lidí cítí výraznou potřebu k jeho dokumentaci nějakým způsobem přispět,“ tvrdí Michal Frankl.
Pohnutky mají lidé podle Michala Frankla různé: některé zaujme téma v médiích, jiní si uvědomí důležitost této historické etapy ve vlastní rodině.
Povědomí o holocaustu se za posledních 15 let výrazně změnilo i ve školní výuce. Zatímco v dřívějších dobách se vyhlazování Židů, Romů a dalších etnických či minoritních skupin přecházelo kratičkou zmínkou, nyní vedle obsáhlejších kapitol v učebnicích je školám k dispozici i celá řada školních programů.
V souvislosti s vyhlazováním Židů je přesnější užívání pojmu šoa. Výraz označuje velkou katastrofu, neštěstí, pogrom, v tomto případě pak genocidu za druhé světové války. Používá se pak ve dvou významech: jednak rasové pronásledování Židů či Romů za 2. světové války, druhým pak je přímo vyhlazování Židů.
„To téma řadu učitelů a pochopitelně i studentů velmi zajímá,“ říká Michal Frank a pokračuje:
„To, co já velmi postrádám, je to, že vzdělávání o holocaustu, by podle mého názoru mělo přispívat nejen k faktografickým znalostem nebo k tomu, abychom si uvědomili, že rasismus obecně je špatný, ale mělo by také přispívat ke kritickému pohledu na vlastní české dějiny.“
I když nejsou podle Michala Frankla Češi zodpovědní za nacistický holocaust, je třeba si uvědomit, že i v českých dějinách je přítomen antisemitismus, nebo že téma uprchlictví před nacismem se týkalo i meziválečného Československa.
„Málokdo ví, že Československo uzavřelo své hranice pro židovské uprchlíky v roce 1938 po anschlussu Rakouska,“ připomíná Michal Frankl.
K rozšíření pohledu na holocaust přispívá i Židovské muzeum v Praze projektem „Naši nebo cizí?“. Otazník v názvu má vést k zamyšlení, jakou součástí českých dějin vlastně Židé jsou.
