Na konferenci OSN o změnách klimatu zřejmě nedojde k dohodě mezi státy
V jihoafrickém Durbanu dnes vrcholí konference OSN o změnách klimatu. Hlavním tématem je budoucnost Kjótského protokolu o snižování emisí skleníkových plynů. Státy s nejrozšířenějším průmyslem se v protokolu zavázaly snížit emise o 5,2 %, a to v letech 2008 - 2012. Nejtěžší jednání se čekají s Brazílií, Čínou, Indií a Spojenými státy, které dohromady tvoří polovinu celosvětové produkce emisí.
Cílem klimatické konference je najít následovníka pro Kjótský protokol. Jeho první fáze skončí na konci příštího roku a vypadá to, že do druhé fáze, kdy už by za neplnění podmínek mohly padat i postihy, se nikdy nedostane.
Nejenže největší znečišťovatelé jako jsou Spojené státy a Čína ho stále nepodepsaly, ale odstupují od něj i další země, jako například Kanada.
Hostem Světa o osmé byl ředitel Centra pro otázky životního prostředí UK v Praze Bedřich Moldan
Zastánci jsou nejméně rozvinuté země, pro které globální změny klimatu představují smrtelné nebezpečí. A také Aliance malých ostrovních států, které by kvůli stoupajícím hladinám oceánů mohly navždy zmizet z mapy.
Evropské unii, která je dlouhodobě tahounem boje proti globálnímu oteplování, se podařilo sjednotit 120 z asi 190 zemí, včetně už zmiňované Kanady a prosazují novou závaznou dohodu o snižování emisí skleníkových plynů.
Proti jsou tradiční odpůrci jako Spojené státy, Čína nebo Indie. Každý má různé důvody. Dávají přednost ekonomickému zisku a rozvoji. Ne že by nechtěli vůbec žádná omezení, ale vadí jim především závazný slib. Chtějí ekologické reformy zavádět vlastním tempem.
„Trvá to už dva tři roky a na obzoru není žádná zásadní dohoda. Je to smutná situace, ale takhle to je,“ říká ředitel Centra pro otázky životního prostředí UK v Praze Bedřich Moldan.
Kompromisem je takzvaná cestovní mapa Evropské unie, která má přesvědčit všechny velké emitenty včetně rozvíjejících se zemí, aby další smlouvu podepsali do roku 2015 tak, aby začala platit v roce 2020.
Tím by rozvíjející se ekonomiky získaly čas a země ohrožené globálním oteplováním zase naději. Bez závazných podmínek boj proti změnám klimatu nemá smysl, protože i jedna země může ovzduší zamořit.
Odsunutí dohody by bylo z hlediska přírody nešťastné. Zpoždění, které se tak nabere bude znamenat mnoho miliard tun skleníkových plynů navíc. Prostředky, jak největší znečišťovatele ovzduší donutit, aby se k dohodě připojili, jsou omezené.
„Na prvním místě jsou morální apely, které mohou být doplněny tím, že sami jdeme příkladem, o což se snaží Evropská unie. V poslední době ale ani v rámci Evropské unie není plná shoda. Jsou tu státy, které jsou vedeny Polskem, které je ještě velmi závislé, více než my, na uhlí. A to není nijak progresivní v tom, že by nějaké závazky dávalo,“ vysvětluje Moldan.
Kdo vlastně může za znečištění ovzduší?
Z historického hlediska to jsou rozvinuté země - Severní Amerika a Evropa. Dnes už je ale největším emitentem Čína, která je zodpovědná za čtvrtinu skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší.
Česká republika se v emisích na osobu řadí mezi největší znečišťovatele. I když celkově díky své malé velikosti zas tolik plynů nevypouští. Naopak Čína je ve statistice emise na osobu mezi průměrnými zeměmi.
I když v Durbanu k dohodě nedojde, určitou cestou jsou individuální závazky. „Tady i ta Čína se k lecčemu zavázala. Určitý základ tu je. Není ale tady dohoda mezinárodní, aby zavazovala všechny,“ dodává Moldan.
