Originální dárek a show k tomu. Polský kovář Grzegorz ví, jak se prodává ruční práce
Část historického náměstí v polském Krakově už zaplnily stánky vánočního trhu. Mezi těmi, které nabízejí jídlo, nápoje, ozdoby, kulichy nebo šperky, jeden poutá pozornost už z daleka. Každou chvíli se z něj totiž ozývá zvonění kovadliny.
Možná není největší, ale rozhodně je nejhlasitější. Stánek usměvavého kováře Grzegorze je v samém středu vánočního trhu na krakovském Hlavním rynku a rozhodně ho nelze minout. Stačí jít po sluchu, co chvíli totiž celým náměstím zvoní kovadlina. Kovář je jeden z mála, který na trzích své zboží i vyrábí.
„Většinu věcí, které tady prodávám, tady taky na místě vyrábím. Takže tu celou dobu pracuju, kuju železo. Lidi se zastavují. Každý se může podívat, jak to vypadá,“ vypráví kovář Grzegorz – muž v klobouku, pleteném svetru, kovářské kožené zástěře a s kladivem v ruce.
Před sebou má kovadlinu, za zády pícku a v ní hodně rozdělané práce. „Vyrábím všechno, co kováři můžou vyrábět na trhu uprostřed náměstí: růžičky, podkovy, zvonečky, svícny, věšáčky, otvíráky, přívěsky. Zkrátka všechno, co si lidé koupí třeba jako památku nebo dárek,“ vyjmenovává a zase se vrací k práci.
Chuť do práce se koupit nedá
Ve výhni má nažhavené kovové pláty ve tvaru ptáčků na větvi. Jsou celé do ruda. Bere je do kleští, rychle pokládá na kovadlinu a už do nich buší kladivem. S každým úderem kov šedne. Pak ho Grzegorz vrací do ohně.
OBRAZEM: Putování vánočního stromu. Cesta smrku ztepilého z Českolipska na Staroměstské náměstí
Číst článek
„Kov se zahřívá podle toho, jak je tlustý – takže jednu až pět minut. A pak velmi rychle chladne, takže je to o rychlosti. A staré přísloví radí, kuj železo, dokud je žhavé,“ usmívá se kovář.
Teď právě vyrábí vlaštovky na větvičce. Když se ptám, co k tomu potřebuje, směje se: „Chuť do práce. Chuť do práce a ještě jednou chuť do práce, to je to hlavní. Pak ještě materiál, výheň, kovadlinu a kladivo.“
A kromě toho taky trpělivost a čas. „Jsou věci, které trvají několik dní, a jiné jsou hotové za pět minut. Záleží na tom, co vyrábím. Třeba hřebíky, ty jsou za dvě tři minuty hotové. Tyhle vlaštovky – ty už mi zaberou tak dvacet minut, půl hodiny. A tady ta růžička, to už je na několik hodin,“ ukazuje Grzegorz.
Na začátku byl kůň
Kovařině jako řemeslu už věnoval třicet let. Přitom na začátku měl úplně jiný zájem, doslova koníček. „Jezdil jsem na koních a poznal jsem pána, který je koval. Byl to kovář a mně se to tak líbilo, že jsem se od něj začal učit,“ vzpomíná na rozhodnutí, díky němuž se vyučil kovářem.
Jmenuje se Józef a za války ukrýval dva židovské bratry. Dub zachránce stojí v Polsku už 650 let
Číst článek
„Jsem vlastně i podkovář, také kovám koně. A pořád ještě na nich jezdím. Ale hlavně se zabývám výrobou věcí, které jsou tady vidět,“ vrací se Grzegorz myšlenkami zpátky na trh.
Na pultíku před ním leží kovoví draci jako přívěsky – hezká památka na Krakov, o kterém se říká, že pod ním spí drak. Ale jsou tu taky otvíráky nebo věšáky ve tvaru rybky nebo divokého prasete. Koník, býk, podkovy, hrací kostky, křížky i lžíce, všechno možné.
„Je to pro lidi zajímavé, hodně se jich třeba jenom zastavuje a dívá se. Teď, jak si povídáme, tu nikdo není. Ale jak začnu kout, to se přijdou podívat. Někteří si to i fotí. Myslím si, že řemeslo, ruční práce – se lidem líbí,“ dodává Grzegorz s tím, že práce rukama pořád lidi zajímá a přitahuje.
Jak se znovu rozezvučí kovadlina, lidé se skutečně zastavují a dívají se. Mezi nimi i Robert: „Jsou to moc hezké věci, autorské, ručně dělané. Já vždycky oceňuju, když někdo něco tvoří sám, svýma rukama, a jenom neprodává. Protože vlastní práce, to je vklad. Ty věci jsou cenné tím časem a prací. Není to žádná rychlá masová výroba.“
A vlaštovky jsou hotové. Do výhně míří podkova, která za chvíli ponese něčí jméno. Objednávka na míru.
