Patří k nejstarším chalupám na světě. Lichtenštejnskou dřevěnku zachránila vášeň k jídlu
Když u Moháče v roce 1526 padl král Ludvík Jagellonský, tenhle dřevěný dům v Lichtenštejnsku už osm let stál. A pořád stojí. Dnes se mu říká Biedermannův dům a patří k vůbec nejstarším selským usedlostem na světě. Paradoxně ho před chátráním nezachránili památkáři, ale vášeň pro jídlo.
Dvoupatrová roubenka z vyschlého, našedlého dřeva stojí přímo u hlavní cesty. Okna dokořán, na záhoně mezi koprem a salátem kvete něco oranžového. Nevypadá jako muzeum. Spíš jako dům, kde se ještě včera žilo. A ten pocit posílí i to, že ode dveří na mě už mávají průvodkyně – Judith Näscherová a Heidi Biedermannová.
Dům vypadá, jako by stál na tomhle místě odjakživa. Jenže v Schellenbergu je teprve od roku 1992. A nebylo to jeho první stěhování. Za těch pět set let své existence změnil místo celkem třikrát. Bez jeřábů a techniky, kterou známe dnes. Podle Judith to ale tak šlo docela jednoduše:
„Tohle je takzvaná bloková stavba – typická pro alpský region. Nepoužívaly se hřebíky ani šrouby. Jen dřevo, které se do sebe přesně zakleslo. Když se dům stěhoval, označili každý trám římskou číslicí – podle nich pak všechno znovu sestavili.“
Podle tehdejšího práva totiž patřil mezi tzv. fahrhabe, tedy movitý majetek. Když sedlák změnil nájemní pozemek, mohl si svůj dům rozebrat a vzít s sebou. I proto se podobné stavby z alpského prostoru dochovaly jen výjimečně.
Poslední svého druhu
Dnes je Biedermannův dům lichtenštejnskou kulturní památkou. Je totiž jedním z posledních svého druhu, všechny ostatní nechali majitelé nebo úřady strhnout. Hrozilo to i tomuto.
3:27
Japonci si oblíbili české pivo. Vaří ho z českých surovin, skoro jako originál
Číst článek
„Řekli jsme tehdy: Stůjte, přestaňte! Není to sice palác ani kostel, jen obyčejný dům, ale právě proto by měl zůstat stát. Nechme si ho jako výpověď o tom, co to znamenalo žít jako chudý sedlák nebo rolník,“ vypráví průvodkyně.
Žádný přepych to opravdu není. Prkenná podlaha, neomítnuté dřevěné stěny a velmi jednoduché rozložení. V přízemí jsou tři místnosti – malá kuchyň s kachlovými kamny, na kterých se vařilo, pár hrnců a pánviček.
Vedle ní prostorná světnice s dlouhým stolem a lavicemi, v rohu stojí menší kredenc. A nakonec ložnice pro rodiče. Tohle byly jediné vytápěné prostory. Dětské ložnice v patře už takový luxus neměly.
12 dětí v chalupě
Naposledy tu žilo 14 lidí – dva dospělí a jejich 12 dětí. Právě po této rodině dostal Biedermannův dům své jméno. Odstěhovali se z něj v 60. letech. V Lichtenštejnsku ale dál zůstávají. Někteří dokonce blíž, než by mě napadlo – druhá z průvodkyň Heidi se totiž za jednoho z Biedermannů provdala: „Je nás už skoro 150. To víte, 12 dětí, ty měly zase své děti… To se prostě rozroste.“
Dům nezůstal po odchodu rodiny úplně prázdný. Ještě v devadesátých letech měl pro jednoho z Biedermannových své využití. S Judith musíme až na půdu, abych si mohla prohlédnout to, co ho tehdy zachránilo před zánikem – „Chodil si sem dlouhé roky udit špek… Prý měl nejlepší chuť.“ A podle Judith si tu občas ještě něco vyudí i dnes.
