Čerstvé potraviny získáváme od řetězců, trvanlivé během sbírek, vyzývá ředitelka potravinové banky
Během totality Věra Doušová pomáhala s distribucí exilových časopisů a knih, jezdila s lunaparky po Sovětském svazu a po 90. letech pomáhala přesídlit volyňské Čechy do vlasti. Dnes řídí potravinovou banku pro Prahu a Středočeský kraj. Ve svých 77 letech působí jako žena, která se nikdy nezastaví. „Můj motor je, že dělám práci, kterou mám ráda, a že si dělám v životě radost,“ říká pro Český rozhlas.
Vy jste po nezdařeném pokusu o emigraci přijala místo účetní u Československého lunaparku. Byla to prevence proti něčemu, co by vám a vašim třem dětem mohla udělat StB?
Určitě. Tím, že jsem se pokusila s dětmi o emigraci, bylo proti mně vedeno trestní řízení. Pro nedostatek důkazů ho uzavřeli, ale pořád bylo riziko, že mě zavřou a moje tři děti půjdou do dětského domova.
Nejsilnější skupiny potřebných jsou osamělí senioři a samoživitelky a samoživitelé. Pomáháme jim moc rádi, protože to potřebují, říká Věra Doušová
Když jsem uviděla inzerát, kde byl konkurz na učitelku, tlumočnici a ekonomku do lunaparku, říkala jsem si, to by bylo úžasné, v lunaparku mě nikdo hledat nebude, budu cestovat po světě. Tak jsem se na konkurz přihlásila.
Sedm let jste s československými lunaparky strávila v zemích bývalého Sovětského svazu. To jste musela vidět neuvěřitelné věci. Bylo místo, kde jste nebyli, nebo jste za sedm let stihli objezdit skoro všechno?
Skoro všechno. Byli jsme i v asijské části. Pro lunapark – pro zaměstnance – jsem byla něco jako táta, máma.
Řešila jsem jejich problémy, psala a četla jsem jim dopisy, řešila jsem věci, na které nestačili. Přátele jsem si vždycky našla ve státě, kde jsem zrovna byla.
Jak to tam vypadalo ve vašich vzpomínkách, když si vybavíte cestování z místa na místo? Sedm let je dlouhá doba. Byl tam nějaký pokrok za těch sedm let, když jste se vraceli zpátky na nějaká místa?
Vůbec ne. Bylo nepříjemné, že s lunaparkem jsme stáli s maringotkami v nějakém parku, a vždycky byl park plný ležících mrtvol – byli to opilci samozřejmě, nebyly to mrtvoly.
6:48
Udělejte daňovou reformu a 30 tisíc lidí se dostane nad hranici chudoby, navrhují ekonomové
Číst článek
Neustále jsme museli řešit, že přiběhly děti a říkaly: „Tamhle leží nějaký člověk! Leží tam za maringotkou!“ Pak už si na to zvykly, ale bylo nepříjemné to pořád vidět. Byla tam prohibice. Vodka se prodávala jen ve vyhraněných obchodech v přesnou hodinu, obchody byly zamřížované, stáli u toho policajti.
Viděla jste krásné věci?
Viděla. Krajina je nádherná, našla jsem tam mnoho krásných lidí, mnoho skvostů. To, co je bývalému Sovětskému svazu společné, to byl takový bordel všude. Nepořádek, zápach, křivé baráky, neposekaná tráva...
Když jsem potom v devadesátém roce jela do české vesnice, nemohla jsem tomu věřit. Netušila jsem v té době, že existují české vesnice. Když jsem poprvé přijela do vesnice Malá Zubovština...
...takže jste byla u volyňských Čechů?
Jo. Koukala jsem jako blázen. Byly tam domy, které měly zasklená okna, nerostly tam kopřivy, plaňky stály na plotech, nebyly povalené. Vypadalo to tam jako u normálních lidí, kteří se starají o svůj prostor. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem jak v Jiříkově vidění.
25:26
Politolog: Věčnou nespokojenost máme možná v genech, obviňování politiků ale do značné míry chápu
Číst článek
Potravinová banka – jak jste se k tomu dostala?
Trochu jako slepý k houslím. Dělala jsem ředitelku Olivovy nadace v Říčanech, jezdila jsem tam pro potraviny pro naše klienty.
Všechny potravinové banky mají nejvyšší orgán valnou hromadu složenou z odběratelských organizací. Byla jsem člen valné hromady a při první valné hromadě jsem hodně kritizovala hlavně systém – nebyla tam žádná evidence, nebylo jasné, co přijala banka za potraviny, komu je odevzdala, kolik toho bylo...
Měla jsem takovou kritiku, až jsem byla zvolená předsedou. (směje se) Ale naštěstí jsem byla předseda jen čestný, nebrala jsem žádný plat, pracovala jsem stále v Olivově nadaci, ale můj úkol byl nejenom nastolit pořádek a systém, ale taky sehnat peníze na provoz. Sháněly se velmi těžko.
Dneska už potravinová banka funguje tak, jak byste si představovala?
Je to tak. Postupně se všechno daří. Loni se nám podařilo koupit obrovský areál, kde máme sklady a prostor pro parkování aut, je to opravdu skvělé, mám z toho velkou radost.
23:39
Na selhání rodiče doplatí děti, kritizuje mluvčí Charity sloučení dávek. Zneužívá je jen procento rodin
Číst článek
Den solidarity začíná zítra (v sobotu), každý může pomoct jednoduše – nakoupí trvanlivé potraviny nebo drogerii. Když jsem podívám na www.sbirkapotravin.cz, najdu tam všechno, co zítra budu potřebovat.
Je to tak. Každý den svážíme z řetězců všechno, co se neprodalo, a to jsou čerstvé věci – pečivo, ovoce, zelenina, uzeniny, mléčné výrobky. Ale trvanlivé věci téměř nedostáváme.
Ony se nekazí, je možné to prodávat i po expiraci, tak nám to obchody nedávají. Jediný způsob, jak získat trvanlivé potraviny a drogerii, je ta sbírka, která je vždycky na jaře a na podzim.
Až budu zítra tlačit nákupní vozík, ráda bych si představila někoho, kdo ty moje trvanlivé potraviny, drogerii a všechno, co nakoupím, zužitkuje.
Máme dvě sociální skupiny, které jsou nejsilnější z těch potřebných. Jednou jsou to osamělí senioři – vdovy, vdovci. Když si představíte náklady na bydlení a energie v Praze, každý pochopí, že za jeden důchod to nelze pokrýt a ještě mít na jídlo.
Druhá skupina jsou samoživitelky a samoživitelé. Jestli mám malé dítě do tří let a ještě třeba další trošku starší, nemůže chodit do práce, musí to protlouct, než dá dítě do školky. Tyhle dvě skupiny – těch je nejvíc.
Pak je určité procento lidí s hendikepem nebo psychicky nemocných, nebo lidi, kteří jsou v momentální krizi a brzy ji překonají. Ale tyto dvě skupiny jsou nejsilnější. Pomáháme jim moc rádi, protože to potřebují.
Poslechněte si celý rozhovor, audio najdete nahoře ve článku.
