Iva strávila v pražském dětském domově deset let života. Jak v seriálu Radiožurnálu Bydliště: Dětský domov vypráví, její matka měla na prvním místě alkohol a péče o dítě šla stranou. V osmi letech tak Iva putovala do dětského domova, kde se seznámila i se svým budoucím manželem Michalem. Z dětského domova 90. let si ale neodnesli například finanční gramotnost.

Bydliště: Dětský domov Praha 7:00 21. února 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Každý den se setkávám s nějakou situací, kterou bych možná uměla vyřešit lépe, kdybych měla normální rodinu. Ale s tím se prostě musí bojovat,“ říká devětatřicetiletá Iva, která pracuje v psí školce.

„Ráno nám pejskaři přivedou své psy a my jim je do odpoledne pohlídáme,“ usmívá se Iva a hladí velkého amerického bandoga. Vyučila se kadeřnicí, ale tuhle profesi nikdy nedělala.

S matkou alkoholičkou žila do svých osmi let. Z té doby si pamatuje minimum. Matka se o ni nestarala. „Já si tu dobu skoro nepamatuji, dětský mozek to asi nějak vytěsnil. Pár záblesků z dětství mám a hezké to není. Pořádnou vzpomínku mám až tak kolem devátého roku,“ vysvětluje Iva, která si tehdy zhruba rok postupně zvykala na režim dětského domova.

„Na dětský domov vzpomínám opravdu strašně moc ráda. Ač jsem třeba udělala v životě spoustu chyb, tak díky výchově v dětském domově jsem byla schopná je vždycky zvládnout. Dětský domov mi toho dal spoustu, rozhodně víc, než by mi dala matka,“ hodnotí Iva, kterou při vyprávění sleduje devítiletá dcera Kateřina. Ta o tom, že její rodiče vyrostli v dětském domově, ví a byla se tam i osobně podívat.

Matce byl přednější alkohol

Jak Iva říká, její matka měla na prvním místě alkohol a situaci s vlastním dítětem v dětském domově řešit nechtěla. Ivin manžel Michal byl v 90. letech v jiné situaci. Jeho matka se snažila, sociálně to ale nezvládala a otec podle Michala nefungoval.

3:53

Dětský domov mi zachránil život, proti matce a otčímovi jsem i vypovídala u soudu, říká Klára

Číst článek

„Pamatuji si, že matka nemohla jít jen tak koupit čepici, musela ji uplést. Jednoho dne přijela sociálka a vzala mě na ozdravný pobyt.“ Ozdravný pobyt měl trvat tři týdny a Michal si myslel, že se vrátí domů. Z třech neděl v dětském domově se nakonec vyklubalo deset let. Odloučení od matky pro něj bylo těžké.

Když se Michal a Iva v dětském domově v Dolních Počernicích potkali, nic mezi nimi nejiskřilo. Iva přiznává, že jí byl Michal nesympatický. „Tam ani nic jiskřit nemohlo. Mně bylo dvanáct a jemu osm. Michal mi byl navíc protivný,“ hlasitě se směje Iva. Po čase se ale potkali na srazu dětí z dětského domova, vzali se a mají dceru.

Dětský domov 90. let

Oba v 90. letech zažili v dětském domově ještě staré fungování. Iva si pamatuje velkou společnou jídelnu, Michal zase hromadné sprchování a pravidelné uklízení.

„Pokoje byly různě veliké. Jednu dobu jsem bydlela v místnosti po čtyřech, ale pak, když už jsem byla velká holka, tak jsem dokonce měla samostatný pokoj,“ vybavuje si Iva, která v dětském domově měla i domácí zvířata. „Pamatuju si dokonce, že jsem tam měla křečky, ale jak jsem k nim přišla, to už nevím,“ usmívá se Iva.

Manželé Iva a Michal také vzpomínají na každodenní večerní hodnocení, od kterého se odvíjela i výše kapesného. „Dávali nám puntíky. Červený v rámečku byl snad nejlepší a černý v rámečku úplně nejhorší, později už puntíkování skončilo,“ říká Iva, podle které se děti řídily přesně daným režimem.

Fyzické tresty nebyly podle manželů v dětském domově povolené, ale občas se objevily. „Vybavuji si tetu, která děti ráda přetáhla klíči a podobně,“ popisuje Iva.

Hromadné snídaně a rajony

„Ráno v přesně daný čas budíček, pak šly všechny děti hromadně na snídani do velké jídelny. Tam jsme vyfasovali i svačiny a šli na vyučování do školy, kterou jsme měli přes ulici. Pak povinný čas učení, nějaký volný čas. O víkendech si pamatuji velké uklízení, takové rajony. Měli jsme rozpisy na uklízení včetně vynášení košů. Tohle si pamatuji, ale už je to přes dvacet let,“ popisuje Iva fungování dětského domova v devadesátkách.

Michal si v počernickém dětském domově po domluvě s vedením zařídil i soukromí, vybudoval si vlastní pokoj. „Domluva tam byla možná. Vlastníma rukama jsem si předělal bývalou chodbu ke koupelně na vlastní pokoj, tak jsem mohl být sám,“ pyšně se usmívá dnes pětatřicetiletý řidič.

Z dětského domova Iva odcházela jako osmnáctiletá v době, kdy se systém měnil na menší rodinné skupiny se samostatným rozpočtem. Vybavuje si, že zažila třeba společnou přípravu večeří, což dřív nebývalo.

„Určitě je fajn, že se ty dětské domovy snaží fungovat ve skupinkách jako rodina. Děti vidí, jak to v domácnostech chodí. Je to jiné, než to bylo za nás. V menších skupinkách to je určitě lepší,“ hodnotí Iva. Při odchodu z dětského domova dostala stejně jako Michal do začátku asi 20 tisíc korun.

Finanční gramotnost

Právě mezery ve finanční gramotnosti Michala a Ivu doběhly. Splácí dluhy. „Ano, po odchodu z dětského domova to byl šok. Vůbec jsme nevěděli, co všechno se musí platit. Dostali jsme se do dluhové pasti. Oba jsme dluhy spojili a za pár let to bude vyřešené,“ otevřeně přiznává Iva.

‚Požár, který nehasíme včas.‘ Ústavní výchova se má změnit, jak by měly spolupracovat resorty, ale není jasné

Číst článek

„Po opuštění dětského domova v mých osmnácti letech to bylo hodně těžké. Byl to šok. Tam právě vznikaly ty první dluhy. Na všechno jsem si přicházela za chodu, neuměla jsem se v tom zorientovat,“ mluví o době kolem roku 2003 Iva, kdy končila učňovský obor a stěhovala se s prvním manželem do podnájmu.

Michal bydlel po odchodu z dětského domova chvíli s matkou. „Bral jsem ji k sobě do bydlení, ale moc to nefungovalo. Nějakou dobu jsem pak bydlel sám nebo u někoho,“ popisuje začátky Michal, který si vyzkoušel několik povolání.

„Snažil jsem se hlavně nepřijít o práci, protože bych logicky nemohl jít k rodičům nebo si od nich půjčit,“ snaží se popsat rozdíl oproti mladým lidem z funkčních rodin Michal, který pracoval jako obchodní zástupce, sádrokartonář nebo číšník. 

Chybějící láska rodičů

Manželé si vybavují, jak se s dětským domovem podívali k moři, kam by se jinak v dětství nedostali. Zažili tábory a výlety. Rozdíly oproti fungování v rodině si uvědomovali hlavně ve škole, kam do třídy chodily děti z běžných rodin.

„Ty děti se tam samozřejmě bavily o rodičích, co spolu podnikají a tak. A tam jsem si uvědomovala, jak mi chybí ta rodinná blízkost. Chyběl táta a máma,“ líčí Iva a její muž Michal doplňuje, že si ale k některým vychovatelům vytvořil pevný, až rodinný vztah.

„Souhlasím, určitě i mně některé tety přirostly k srdci, ale ony nám nemohly dát naplno tu pozornost, kterou jsme jako děti potřebovaly,“ uzavírá vyprávění devětatřicetiletá Iva a její manžel Michal.

Stejně jako ostatní respondenti z časosběrného projektu Radiožurnálu Bydliště: Dětský domov souhlasí Iva a Michal s tím, že o svém životě a změnách budou natáčet i dál.

V Česku funguje 137 dětských domovů, které zřizují kraje. Počet umístěných dětí se za posledních deset let výrazně nezměnil. V roce 2015 šlo o 4260 dětí, aktuálně jich spadá pod dětský domov 4308.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít