Ján Fotta je nejspíš poslední slovenský gubár. Zakázky má na rok dopředu, přesto řemeslo bojuje o přežití
Některá tradiční řemesla se daří udržovat, jiná jsou jen krok od úplného vymizení. Platí to i pro gubárství, tedy výrobu těžkých huňatých kabátů z ovčí vlny. Do nepříznivého počasí je nosívali pastýři, kočí nebo rybáři zejména na středním a východním Slovensku. Dnes guby vyrábí jediný mistr Ján Fotta v obci Klenovec a hledá někoho, kdo řemeslo pomůže zachovat.
„Toto je takové malé zařízení, na kterém se dá prvotně rozpracovat vlna. Vezmu si trochu vlny a snažím se ji rozčesat, takzvaně rozčuchrat,“ vítá mě Ján Fotta ve své dílně a pouští se do procesu, na jehož konci vznikne guba.
„Guba je vlněný výrobek – utká se něco jako koberec a za každým třetím řádkem se zakládá vybraný vlas,“ popisuje. Z tkaniny tak v pravidelných rozestupech trčí nebo splývá spousta dlouhých pramenů ovčí vlny. „Účelem je napodobit zpracovanou ovčí kožešinu,“ doplňuje poslední slovenský gubár.
Nejlepší je prý vlna z původních ovcí valašek. Po úvodním rozčechrání je třeba ji vyčesat, namotat a utkat z ní přízi. Pak už gubár sedá za tkalcovský stav a do tkaniny zakládá dlouhé bílé vlasy.
Teplo a sucho za každého počasí
Guba může mít podobu koberce. Ale mě zaujaly hlavně načechrané, vlasaté kabáty, takzvané gubaně. „Je to zhruba pět kilo čisté vlny, takže je to i slušná váha. Má termoregulační vlastnosti. A v gubani nezmoknete, voda po vás jednoduše steče, takže jste stále v suchu,“ vyzdvihuje Ján Fotta hlavní přednosti tradičního kabátce.
40:49
Modré z nebe i z ateliéru! Bez forem by nebylo modrotisku, shodují se formíři otec a syn Bartošovi
Číst článek
Přestože gubaňa je součást tradičního oděvu, nevyužívají ho dnes jen folklorní soubory. Zejména dámy prý mají zájem o vesty bez rukávů. „Objevily, že je to celkem zajímavý doplněk k lyžařské výbavě. A když spadnou, trošičku to utlumí i pád,“ usmívá se gubár.
Návrat ke kořenům
Gubárství prý pochází z Turecka, podobně vlnu zpracovávali i v Rumunsku nebo Mongolsku. Jedním z center na Slovensku byl Klenovec. Řemeslo vzkvétalo ještě v 80. a 90. letech, kdy tu pracovalo skoro 40 gubárů.
„Měli jsme tu dobré zázemí – prádelnu, kde se dala prát vlna, a strojní zařízení, která dokázala vlnu zpracovat –, takže výroba nebyla tak náročná,“ vzpomíná Ján Fotta. Velké stroje už ale vzal čas, a tak si musel mnohé nástroje sám vyrobit.
3:12
‚Nemůžeme žít v zemi, kde se lidé bojí chodit do lesa.‘ Slovenská vláda schválila odstřel 350 medvědů
Číst článek
„Buďto budu vyrábět tak, jako to dělali naši předkové – ručně, anebo jednoduše pověsím to řemeslo na hřebík. A tak jsem se rozhodl, že když to dokázali naši předkové, musím to dokázat i já,“ ohlíží se za důležitým životním rozhodnutím.
Poslední Mohykán
Vyrobit gubaňu trvá Jánu Fottovi asi sedm pracovních dní. Zakázky má i na rok dopředu. Jeden vlasatý kabát se prodává i za několik set eur, ale člověka to po zaplacení odvodů prý přesto neuživí. I proto prý není o mizející řemeslo zájem mezi mladými lidmi.
Naději ale poslední slovenský gubár neztrácí a své znalosti předává na občasných kurzech.
„Asi nejaktivnější byla jedna paní z Čech. Strávila tu dva dny a odjížděla potěšená, že si dokázala vyrobit gubu. Říkala, že ona to každopádně dělat bude. Jsem zvědavý, jak se jí bude dařit,“ uzavírá Ján Fotta.
