Staří nechtěli odejít, mladí mluvili o vykoupení. Před 50 lety nádrž Liptovská Mara zatopila 13 obcí
Největší vodní plocha pod Vysokými Tatrami letos slaví 50 let. Komunistický režim vystavěl Liptovskou Maru ve snaze zkrotit divoké vody Váhu a využít ho jako zdroj energie i místo pro rekreaci. Masivnímu projektu muselo úplně nebo částečně ustoupit 13 obcí a své domovy opustily asi čtyři tisíce lidí. Rodáci se po pěti dekádách sešli ve skanzenu Pribylina.
Skanzen v Pribylině tvoří i budovy zachráněné před napuštěním Liptovské Mary. Přesunout se sem podařilo několik původních dřevěnic, dokonce malý zámek a dominantní kostel Panny Marie. Pro sraz rodáků ze zatopeného území ideální kulisy.
V kostele na malém plátně běží ve smyčce socialistické týdeníky ze 70. let – zachycují budovatelské úsilí na stavbě nádrže i elektrárny a slibují rekreační zařízení pro až 10 tisíc hostů. O zatopených obcích padnou jen dvě věty.
Venku v amfiteátru se mezitím schází několik desítek rodáků. Ze zvonice zní původní zvon ze zatopených Sokolčí a mnohým jeho hlas vrací vzpomínky.
„Hlavně vzpomínky na mládí. Hodinky jsme neměli, že. Máma nám říkala: ,Přijďte se najíst, až bude zvonit‘,“ říká Ľudovít Petráš. V Sokolčích žil do 21 let.
Staří nechtěli odejít
„Bylo tam všechno, co lidi potřebovali. Notář, pošta, kulturní dům, škola, požární zbrojnice, pastouška, obchod, krčma,“ vyjmenovává ze vzpomínek.
„Žili jsme tam jako jedna rodina,“ vypráví Zdenka Lacová rodačka z osady Čemice. Vrací se hlavně ke vzájemnosti a společnému životu se sousedy. „K nám jezdilo pojízdné kino. Kdo měl nohy, seděl v sále, aby se vůbec mohlo promítat,“ doplňuje. Zdenka nostalgicky vzpomíná na letní vaření gulášů, na které se sjížděli hosté z daleka i na sběr a následné dělení ovoce z obecního sadu.
Medvědi se v Polsku nebudou střílet, ale dostanou čipy. ‚Dobré řešení pro lidi i zvířata,‘ říká ministryně
Číst článek
Ještě jako vysokoškolská studentka zažila živý ruch v obcích etnoložka Iveta Zuskinová. Oblast viděla i těsně před zatopením: „Domy byly bez oken, kostely bez věží. Už měly přijet velké stroje, které to vše srovnají se zemí a přijde jen voda. Už to byl smutný pohled,“ vzpomíná.
Zejména starší lidé se prý tehdy odmítali svých dřevěnic vzdát. Budoucnost v panelových domech odmítali. „Třeba paní Rosinská. Pomalu jí voda sahala po práh domu, a ona ne a ne odejít,“ dodává.
Teplá voda a topení
Navzdory zdánlivě traumatické události ale většina pamětníků křivdu necítí. Idylické mládí mají stále v paměti a spolu ho znovu prožívají.
Někteří mluví dokonce o vykoupení. Vysídlení pro tehdejší mládež znamenalo odchod z oblasti, kde se roky nesmělo stavět, do domů a bytů s centrálním vytápěním nebo teplou vodou.
V sedmdesátých letech navíc nezbývalo, než rozhodnutí státu přijmout, říká Zdenka Lacová. „Nás se nikdo neptal, prostě to bylo v zájmu společnosti a nemohli jsme v tom období povídat nic. Proč?“ uzavírá čemická rodačka.
