Mediální výchova není dogma. Má dětem pomoct chápat vlastní i cizí zkušenost, říká akademička
Jsou děti vůči médiím bezbranné? A potřebujeme v současnosti vůbec mediální výchovu? „Sociální média jsou velmi komplexní. Stejně jako máme sociální svět off-line, tak existuje i sociální svět on-line. A nejdou od sebe vzájemně oddělit,“ zdůrazňuje Markéta Zezulková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v rozhovoru pro Radiožurnál.
Ta ve svém projektu zkoumá, jak digitální média ovlivňují životy dětí mezi osmi a dvanácti lety věku. Zabývá se v něm nejen tím, jak děti konzumují, ale zároveň jak vytvářejí mediální obsah.
„Mediální gramotnost je i o schopnosti tvořit vlastní mediální obsahy,“ zdůrazňuje Zezulková. „A to buď k vlastním potřebám nebo ke zlepšování světa – jako bylo nedávno například hnutí Fridays for Future, tedy hnutí proti globálnímu oteplování, které vedly děti a mládež a používaly k tomu právě digitální technologie.“
Nejen kritické myšlení
Mediální výchova je v současnosti pevnou součástí rámcových vzdělávacích programů. Jak k ní ale učitelé přistupují, to už je jiná otázka.
„Nejzajímavější jsou asi školy, kde se učitelé nevěnují jen kritickému myšlení a ochraně proti manipulaci, ale kde zároveň ukazují dětem, jak s digitálními technologiemi pracovat. Nejdůležitější je, když dětem pomáhají reflektovat, co pro ně vlastně digitální média zajímají,“ přibližuje Zezulková.
Mediální výchova podle ní rozhodně nemá za cíl učit děti „jedinému správnému pohledu na svět“. Má jim spíš pomoci reflektovat vlastní i cizí názory a zkušenosti. „Je to o soužití, komunikaci a empatii. Není to o propagaci nějakého názoru. Nejde o dogma, ale o pochopení,“ vysvětluje.
Mluvit se svým dítětem
To, jak děti vnímají a používají média, se ovšem neřeší jen ve škole, ale – a to především – přímo v rodině. „Musíme se zabývat i tím, jak my, dospělí, vnímáme děti,“ zdůrazňuje Markéta Zezulková. „Pokud je vnímáme jako zranitelné a lehce manipulovatelné, máme tendenci vnímat sociální média jako zlo. Naopak pokud považujeme děti za samostatnější, máme tendenci dát jim větší svobodu.“
Důležité prý je si uvědomit, že děti netvoří jednolitou sociální skupinu. Každé dítě je jiné. „Když přijdu k dítěti, chtěla bych se ptát: Proč hraješ tuhle hru a co ti to přináší? Ne že jsem někde slyšela, že videohry jsou špatné, a tak je dítěti rovnou zakážu.“
